Kyncl František (1934 - 2011)

Malíř, sochař a jeden z nejvýznamnějších českých představitelů konstruktivistického umění František Kyncl se narodil 21. listopadu 1934 v Pardubicích. V letech 1950-53 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze obor písmo-malířství a vedle toho se soukromě věnoval studiu kresby a malby. Ve studiích pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou ukončil v roce 1957. Po splnění povinné vojenské služby v Armádním výtvarném studiu se vrátil z Prahy do rodných Pardubic, kde založil společně s malířem Jiřím Paterou výtvarné sdružení„Skupina mladých.“ Počátkem šedesátých let navštívil František Kyncl Sovětský svaz, kde měl možnost se seznámit s tehdejšími představiteli avantgardního umění a konstruktivismu. V druhé polovině šedesátých let se stal klíčovou osobností pardubického výtvarného uvolnění a uměleckého obrození, které si kladlo za cíl osvobození uměleckého projevu od těžkého diktátu padesátých let. Se Skupinou mladých v Pardubicích uspořádal první výtvarné sympozium s mezinárodní účastí, které se zabývalo moderním uměleckým výrazem. V roce 1968 byla Františku Kynclovi úředně povolena studijní cesta do Rakouska. V době rakouského pobytu byl ovšem v rodné vlasti odsouzen za nezákonné opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a nebyl mu umožněn návrat do Československa. Po ukončení pobytu v Rakousku se tedy František Kyncl rozhodl k odchodu do Německa, které se mu stalo jeho druhým domovem. Po krátkém pobytu v německém Essenu se přestěhoval do Düsseldorfu, kde strávil stěžejní část svého tvůrčího života. I v nové vlasti se František Kyncl snažil pokračovat ve své výtvarné činnosti, začátky ovšem nebyly jednoduché. Vystřídal řadu jiných profesí, od dělníka po prodavače. Usadil se v Düsseldorfu, chodil do zaměstnání a umělecké tvorbě se mohl věnovat jen ve svém volném čase. Po drobné výstavě v Essenu, která ale neunikla pozornosti umělecké kritiky, byl přijat ke studiu na Kunstakademie v Düsseldorfu. Své akademické vzdělání zde rozšířil v letech 1969 – 1971 pod vedením německého malíře a grafika, významného poválečného představitele abstraktního umění a německého informeluGerharda Hoehme. Nucený pobyt ve Spolkové republice Německo otevřel Františku Kynclovi nové umělecké obzory, se kterými by se jinak nemohl za železnou oponou v okupované vlasti seznámit. Krátce po Kynclově emigraci proběhla v Düsseldorfu zásadní výstava newyorského minimalismu, nového směru začátku šedesátých let, který považoval akademické pojetí umění za vyčerpané a prostřednictvím nových přístupů hledal originální a nekonvenční hranice mezi jednotlivými výtvarnými technikami. S těmito postoji se František Kyncl nemohl na rodné výtvarné scéně potkat. Velice jej zaujaly a zároveň mu připomněly jeho směřování domácí tvorby v polovině šedesátých let, kdy připravoval návrh na výstavní prostory v Pardubicích modely ze špejlí. Chtěl přispět něčím novým, něčím, co na domácí výtvarné scéně doposud nebylo a výstava amerického minimalismu mu potvrdila, že se vnitřně nemýlil. Poznal, že se tenkrát vydal intuitivně správnou cestou a že ve svém výtvarném cítění nebyl osamocen. Kromě své výtvarné tvorby se v Düsseldorfu stal František Kyncl také vydavatelem časopisu “Schwarz auf Weis“ (Černé na Bílém), ve kterém na evropském fóru prezentoval výtvarnou tvorbu současných nezávislých českých umělců pobývajících v zahraničí. Od roku 1981 také po dva roky vyučoval na düsseldorfské Kunstakademie. V roce 1971 a 1978 byl představiteli Düsseldorfu oceněn za mimořádný přínos výtvarném umění. O své práci hovořil František Kyncl vždy s nadhledem. „Maminka mi ve třech letech pořídila sadu pastelek a od té doby prostě čmárám,“ sdělil skromně v jenom ze svých rozhovorů při návštěvě rodné vlasti po sametové revoluci. Umělec, který byl zahraničními a později i tuzemskými nákupčími a sběrateli většinou marně lákán k prodeji svých děl, tvořil nepřetržitě po celý svůj život. Den bez alespoň jediné kresby považoval za promarněný. Sám sebe označoval nikoliv za malíře či sochaře, ale „pouze“ za výtvarníka a jakékoliv teoretické zařazení své tvorby nepřijímal s povděkem. Ve svých dílech hledal František Kyncl řád, ale netoužil po klidu. Naopak příznačný byl pro jeho tvorbu tvůrčí neklid. Jeho dílo bylo inspirováno nekonečným vesmírem a milovanou hudbou, kterou nechával zvolna plynout jakoby skrze sebe. Svá díla nazýval monostrukturami, což byl shrnující název pro jejich různorodé formy: reliéfy, kresby a prostorové konstrukce. Kyncl jim dával přednost před obrazy, neboť před vytvořením obrazu musí mít umělec dopředu danou koncepci, avšak při svých výtvarných dílech byl Kyncl sám jako autor často překvapen konečným vyzněním díla. Při své tvorbě zvláštním způsobem dokázal sjednotit uměleckou spontánnost s precizností a pečlivostí zhotovitele díla. Své „struktury“ nepovažoval František Kyncl za ukončené a ohraničené. Zdůrazňoval nekonečné možnosti jejich dalšího rozpínání se do prostoru – v rámci výstavní síně, přes okno na ulici, přes most, řeku až k oceánu. Koncepce jeho výtvarného vnímání nebyla pouhou teorií uchopitelná. Neměl rád teoretické definice. Přestože byl považován za jednu z předních osobností konstruktivismu, neměl definici tohoto uměleckého směru v lásce, neboť podle něj mohla postihnout jen určitou část díla, nikoliv dílo jako celek. Dílo v Kynclově tvorbě touží po nekonečnu. Jeho organické struktury byly specificky a přesně geometrické. Byly natolik dokonalé, že později budily dojem počítačového zpracování. Díky svému talentu a matematickému myšlení byl schopen konstruovat složité struktury z hlavy. Jeho díla byla po technické stránce dokonalá. Při použití Kynclova oblíbeného materiálu – bambusových či dřevěných špejlí, nebylo při tvorbě trojrozměrných děl nikdy možné, i při zachování stejných délek a vzdáleností, vytvořit dva shodné objekty. Povaha materiálu a autorova momentální invence vždy dotvořila dílo unikátním způsobem. Každá Kynclova konstrukce, ba i kresba, začínala vždy jediným bodem, od kterého se všechno odvíjelo ve formě elipsy, která nekonečně prostupovala každým jeho objektem nebo kresbou. František Kyncl řadil k sobě spojnice – čáry nebo špejle, stejně tak jako se řadí jednotlivé myšlenky do duchovního díla. Tvorba konstrukcí mu připomínala osudy jednotlivců, které se navzájem proplétají a ovlivňují v lidském společenství. Dílo Františka Kyncla, nuceného emigranta, nebylo možno do roku 1989 v jeho rodné vlasti oficiálně prezentovat. Na podzim roku 1992 uspořádalo düsseldorfské Kunstmuseum obsáhlou výstavu Kynclových monostruktur, kterou následujícího roku na jaře převzal s velkým ohlasem brněnský Dům umění a ještě téhož roku na podzim i Východočeská galerie v Pardubicích. V následujícím desetiletí vystavoval František Kyncl v Bonnu, Kolíně nad Rýnem, Praze, Düsseldorfu, Olomouci a dalších městech. V posledních letech svého života se však František Kyncl již svých výstav osobně neúčastnil, z důvodu těžké nemoci a upoutání na invalidní vozík po amputaci dolních končetin. Přesto však doma stále tvořil, což mu bylo umožněno zejména starostlivou péčí jeho manželky, malířky Elsi Spitmann-Kyncl, která byla Františku Kynclovi celoživotní oporou. Jako kurátorka a majitelka galerie stála při svém budoucím manželovi už v době Kynclových uměleckých začátků v Německu a svoji vlastní tvorbu na dlouhou dobu odložila . František Kyncl byl členem Klubu konkretistů - výtvarníků, kterým uchvátila geometrie a kteří upustili od neskutečných představ a fantazií a ponořili se do ryzích forem. Tvorba Františka Kyncla však nebyla prostou racionální konstrukcí, jeho díla vyzařovala emoce a nepostrádala duchovní rozměr. Věnoval se i sochařské tvorbě, jejíž nedílnou součástí byly také kresebné studie zamýšlených soch. Tyto studie se staly díky své preciznosti samostatnými uměleckými artefakty. Sám sebe ovšem nepovažoval Kyncl ani za malíře ani za sochaře, ale svým skromným způsobem pouze za obdivovatele přirozených konstrukcí, které viděl kolem sebe – sněhových vloček, ptačích křídel, kapek deště, mračen.... František Kyncl byl velmi otevřený sdílení výtvarných názorů a koncepcí, vždy ochoten k diskusi a naslouchání, pokud mu to situace dovolovala nejraději na mezinárodní úrovni. Již za svého působení v Pardubicích úzce spolupracoval např. s polským malířem a grafikem Marianem Boguszem a okruhem polských výtvarníků a často se účastnil jejich seminářů. V druhé polovině šedesátých let se měl možnost v Itálii seznámit s dílem sochaře a malíře Lucia Fontany, světově uznávaného italského výtvarníka argentinského původu, který se věnoval zejména prostorové koncepci výtvarných děl a stal se poválečnou ikonou italské umělecké avantgardy. Po emigraci v Německu byl Františku Kynclovi blízkým přítelem pražský rodák, fotograf a výtvarník, Milan Mölzer, který se po roce 1968 rovněž natrvalo usadil v Düsseldorfu. Kyncl udržoval úzký kontakt se soudobými umělci, jak v místě svého působení v rámci tzv. düsseldorfského okruhu výtvarníků, tak s generací českých uměleckých emigrantů. Mezi ně patřil např. od roku 1969 v Německu působící malíř, grafik a pedagog na německých výtvarných školách Jan Kotík. Ke Kynclovým stěžejním přátelům v emigraci náležel také malíř a vydavatel samizdatu Jiří Kolář, který se po pobytu v Západním Berlíně později usadil v Paříži. Prostřednictvím jeho mecenášského projektu, čtvrtletníku „Revue K“ vydávaného od počátku osmdesátých let, se dostávaly Kynclovy reprodukce tajně i do Československa. Pokud to bylo možné, zasílal František Kyncl svým přátelům výtvarníkům do Československa západní katalogy, nedostupné publikace a zásoboval je nezkreslenými informacemi o dění na mezinárodním výtvarném poli. Po otevření hranic v roce 1989 se stal jeho německý domov otevřenou základnou a diskusním a uměleckým fórem pro řadu příchozích českých výtvarníků. Výtvarné dílo z poslední dekády Kynclova života reflektovalo autorovo těžké onemocnění a vneslo do jeho tvorby poněkud odlišné znaky, než které pro něj byly v předchozích letech charakteristické. Ve svém cyklu Křížových cest rozjímal nad tématem života a smrti a smyslu svého tragického postižení. František Kyncl zemřel 14. července 2011 v Düsseldorfu.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.