Milada Marešová, česká malířka, kreslířka a ilustrátorka, se narodila 16. listopadu 1901 v Praze. Přesto, že se jedná o jednu z našich nejvýznamnějších výtvarnic meziválečného období, její život a dílo byly téměř zapomenuty a trvalo dlouhá léta, než byla "znovuobjevena" a plně doceněna. Ve svém díle se zaměřovala především na zachycení života a osudu žen z různých sociálních vrstev, čímž se výrazně vymykala dobovým konvencím.
Začátky
Milada Marešová se narodila v roce 1901 v Praze do rodiny profesora Františka Mareše. Už jako malá projevila výtvarný talent a tak
nebylo divu, že záhy nastoupila na uměleckoprůmyslovou školu, kde také následujících několik let studovala. Jejím velkým štěstím byly
školské reformy, které se uskutečnily v roce 1918, díky nim bylo umožněno akademické vzdělání také ženám. Milada tedy nastoupila
do malířského ateliéru Vojtěcha Hynaise v rámci Akademie výtvarných umění.
Zajímavě může působit okolnost, že její otec František, filozof a fyziolog, odmítal vysokoškolské vzdělávání žen, a jediný důvod, proč
své dceři toto studium dovolil, byl fakt, že výtvarné umění nepovažoval za plnohodnotnou vědu.
Možná i tato skutečnost později definovala jednu z nejvíce důležitých částí jejího díla – zachycení životních příběhů a osudů žen z
různých sociálních vrstev. Stejně tak se dá předpokládat, že svůj budoucí úspěch, který jí dokázal zajistit obživu, brala jako satisfakci a
vymezení se proti názorům svého otce.
Studiuma počáteční tvorba
Jedním z nejvýraznějších děl, která vznikla ještě za studia Marešové, byl projekt takzvaného domácího biografu. Ten vznikal během let
1920-1921, přičemž se jednalo o soubor maleb a koláží na skleněných destičkách a plastových fóliích.
Takto vytvořila celkem čtyři cykly - Maestro Chimerini: život a dílo, Ritardando (Pohádka o strašném rytíři), Dům smůly (Drama o pěti
epochách) a Logr (Kriminelní báseň v obrazech). Ty byly následně promítány a tvořily obrazový doprovod k příběhům, které Marešová
vyprávěla v rodinném kruhu. Pozoruhodné bylo především detailní zpracování jednotlivých obrázků, jakožto i použité materiály a barvy,
pomocí kterých při následných projekcích dosahovala zajímavých efektů. Některé z obrázků by se daly dokonce považovat za jakési
předchůdce moderní komiksové tvorby. Při své studijní cestě po Německu v roce 1922 se setkává s moderním uměním. Zde se
začíná projevovat její zájem o nové umělecké směry a následně také tíhnutí k německému expresionismu a "nové věcnosti",
uměleckému směru vycházejícímu z expresionismu, dadaismu a surealismu. Jelikož je Marešové velmi blízká tvorba v umělecké
zkratce a karikatury, je uchvácena i dílem George Grozse.
Dále se pak silně projevuje její zájem o zachycení nevlídné sociální situace a o kritiku doby, takže ji zaujala díla expresionistů Otto Dixe
a Käthe Kollwitzové, kterým bylo toto téma také blízké. V rámci studií se náslědně roku 1923 dostává do Paříže, kde navštěvuje
přednášky Františka Kupky. Paříž ji velmi okouzlila a probudila v ní touhu o zachycení každodenního městského života. Tak jako se ve
své rané tvorbě snažila postihnout Paříž, její obyvatele a atmosféru místa i doby, po návratu domů usilovala o totéž v domácím
prostředí, přičemž vzniká velmi zajímavá sonda do života v tehdejšíPraze.
Zajímavé kresby jsou také obsaženy v jejím deníku, ve kterém zachycuje život Pařížanů. Propojení témat velkoměstského života a
sociální kritiky ji koneckonců provází celým životem.
Meziválečná tvorba
V roce 1924 se Milada Marešová začíná naplno věnovat kariéře profesionální výtvarnice. Nadále se se zabývá zachycením atmosféry
velkoměsta, přičemž se zaměřuje převážně na zalidněná místa, jako jsou parky, stanice metra, bulváry, kavárny atd. Přitom se v jejím
díle projevuje jakési zvláštní, melancholické vidění světa.
Často lze spatřit rozpor mezi touhou a chutí užít si nové svobody a strachem a nevědomostí, jak s ní naložit. Velkým tématem je také
odcizení člověka v prostředí velkoměsta, kdy na jedné straně musí přežívat v každodennírealitě, nicméně nepřestává snít.
Její první výstava se konala roku 1925 v Topičově salónu v Praze. Prvního velkého uznání se jí dostalo roku 1930, kdy vystavovala v
prestižníAventinské mansaradě v Praze, kde představila svou pozdější tvorbu, ve které upustila od atmosferických výjevů a zaměřila
se právě na sociální aspekt. V této době se projevuje její smysl pro karikaturu, zaměřuje se na kritiku manýrů "vyšší" společnosti -
Dobročinný bazar (1927), nebo naopak ve zkratce zachycuje život vrstev nižších - Děti na oslech (1928), Ze sirotčince (1929).
Jejím velkým tématem bylo také zachycení života žen v meziválečné Evropě. Jelikož tato doba přála novým myšlenkám a emancipaci
žen, čehož je sama Marešová důkazem, není divu, že se právě v této oblasti velmi angažuje.
Oproti klasické tvorbě mužské části výtvarné obce, která brala ženu jako umělecký objekt nebo ji naopak idealizovala, Marešová se
snažila o zachycení reálných žen v běžných situacích - kreslila žebračky, stařeny, těhotné ženy, matky s dcerami. Snažila se vyprávět
jejich příběhy spíše než vysloveně kritizovat dobové poměry.
Další oblastí, ve které svým způsobem předběhla dobu, je kritika nerovnosti mezi rasami. Po svých dalších návštěvách Paříže tvoří
kresby, které ukazují tehdejší pohled na černochy jako na obchodní a zábavní artikl (vystupují v různých estrádách a cirkusech apod.).
Také kreslí portréty afrických přistěhovalkyň z francouzských kolonií. Afrika ji osloví natolik, že vytvoří cyklus portrétů/masek, velmi
ovlivněný právě rituální stránkou této kultury a jejím magickým aspektem.
V období okolo roku 1931 je už Marešová uznávanou ilustrátorkou, která tvoří obrazový doprovod k mnoha dětským knihám. Kreslí
také pro Lidové noviny, Pestrý týden, Prager Presse, Ženské listy a České slovo. Nadále tvoří karikatury, ilustruje pohádky, povídky a
knihy jak pro děti, tak pro dospělé.
Její ilustrace jsou velmi ceněné a často se nachází v bibliofiliích - speciálních, nízkonákladových edicích knih, které jsou doplněny právě
unikátními ilustracemi a zpracováním.
O její ilustrace mají v této době zájem i největší vydavatelé nízkonákladových tisků - Arne Laurin, František Topič, Josef Portman,
Václav Žikeš a O. F. Babler.
Současně se začíná čím dál více projevovat její kritické smýšlení, a proto se ve svém díle zaměřuje na periferie měst, chudinské čtvrtě
a ghetta, přičemž zachycuje život nejchudších vrstev - dělníků, prostitutek, nezaměstnaných a lidí žijících na sociálním dně společnosti.
Lze si tedy všímat posunu v její tvorbě, kdy se od melancholických, atmosferických výjevů z každodenního života běžných obyvatel
velkoměsta dostala k zachycení života těch nejnižších vrstev.
Je nutno také zmínit její přínos pro divadlo, kdy stvořila scény pro Vinohradské divadlo. Jednalo se o díla Obrácenímistra Rowlingsona
aneb Ztracený ráj z roku 1935 či hru Liliom (1940). Dále se podílela na realizaci hry Všudybyl Pam (1937) prvního profesionálního
divadla pro děti, při kterém zúročila své zkušenosti z tvorby a ilustrace dětských knih.
Válka a osud Milady Marešové
Není divu, že Miladu Marešovou jakožto velmi angažovanou umělkyni také zasáhla Mnichovská dohoda. Netrvalo dlouho a jako
ilustrátorka se zapojila do činnosti ilegálního časopisu V boj Vojtěcha Preissiga. V roce 1940 byla však zatknuta gestapem a jako
člen odboje odsouzena ke dvanácti rokům vězení v káznici ve Waldheimu.
I tam však nadále tvořila a ve svých kresbách zachytila život ve vězení - práci, každodenní rutinu, procházky po dvoře, své
spoluvězněné a také bachařky, prostřednictvím své typické umělecké zkratky. Ve vězení nakonec strávila tři roky a své vzpomínky
vydala v pamětech "Waldheimská Idyla" z roku 1947.
Po válce se věnovala především dětské ilustraci. Vstoupila do komunistické strany, ze které však po intervenci vojsk Varšavské
smlouvy vystoupila. K malbě se vrátila na počátku 60. let, kdy se vrátila z Číny, a kreslila až do roku 1983, kdy ji však v další práci
začala bránit pokročilá fáze Alzheimerovy choroby.
V roce 1987 umírá ve své rodné Praze.
Odkaz Milady Marešové
Milada Marešová je velmi zajímavá postava českých kulturních dějin. Jako autorka byla téměř zapomenuta, ačkoliv se paradoxně
jedná o výtvarnici, která se v mnoha oblastech dá považovat za průkopnici. Jednalo se o jednu z prvních žen s akademickým
vzděláním u nás.
Její počáteční díla, která se vymykala dobové tvorbě českých autorů, i její pozdější příklon k německé nové věcnosti a expresionismu
také nebyly zrovna obvyklými rysy meziválečné tvorby v Čechách.
Unikatní projekt domácího biografu se dá v jistém smyslu považovat za předchůdce komiksové tvorby, protože se jednotlivé obrázky
propojovaly s vyprávěním příběhu a nesloužily pouze jako ilustrace jedné konkrétní scény.
V pozdější tvorbě je důležitý sociálně-kritický aspekt její práce, kdy se věnovala tématu nerovnosti pohlaví, ras a jednotlivých vrstev
společnosti.
Její vliv na divadlo, ilustrace knih a časopisů a tvorba pro děti jsou také významnou složkou jejího díla. Svým životem a činy navíc
prokázala morální kredit, díky kterému nelze její odkaz brát jako zanedbatelný.
