Matal Bohumír (1922 - 1988)

„Citem a intuicí se šetří. Co lze, to dělám mozkem. Vyvrcholení přichází až na konec aktu. Nevěřím na malující šimpanze.“ „Víš jakej je dobrej obraz? Že když venku prší, tak prší i v tom obraze. A když svítí venku slunko, tak svítí i v obraze. A když seš naštvanej, tak je naštvanej i ten obraz. Ale takovej obrazmy nikdy nenamalujeme.“ Bohumír Matal patřil k malířům evropského významu. Výrazně se zapsal do dějin poválečného výtvarného umění 2. poloviny 20. století. Matal je ceněn jako vynikající malíř a scénograf. V osobním životě si cenil své zásadovosti, kdy pohrdal mocí a snažil se zůstat svobodným i v době železné opony a totalitního režimu. Bohumír Matal se narodil v pátek 13. ledna 1922 v Brně – Židenicích jako prvorozený syn manželů Karla a Ludmily Matalových. Jeho otec měl velice neklidného podnikatelského ducha a často měnil zaměstnání. Byl vyučeným stolařem a provozoval i stolařskou dílnu. Jeho matka, Ludmila Matalová, rozená Vaclová, byla vyučená modistka, avšak více ji bavila domácnost. Rodina Matalova se postupně rozrůstala, často se stěhovala a kvůli nevyrovnaným hmotným poměrům musel Bohumír ve svých deseti letech zůstat v Brně u prarodičů z matčiny strany, kde se postupně seznamoval s kulturním prostředím. Se zbytkem rodiny se vídal o prázdninách a svátcích. Když v roce 1935 předčasně zemřel Matalův otec, přestěhovala se rodina zpět do Brna. Vlivem svých strýců a dědečka, kteří byli umělecky nadaní (hudba, divadlo, poezie, malování) se po ukončení základní školní docházky přihlásil Matal do učení v husovické firmě Fert, kde se vyráběly divadelní zařízení a malovaly kulisy. Řemeslné zaměření však nebylo právě to, co mladý Matal hledal. Proto v roce 1937 nastoupil, za podpory své tety Anny, ke studiu na Škole uměleckých řemesel v Brně. V tomto období se můžeme setkat s prvními obrazy, které Bohumír Matal vytvořil. Jednalo se o portréty dědečka, díla s motivy zátiší s ovocem a krajin z okolí Brna. Po dvou letech na Škole uměleckých řemesel si zvolil zaměření dalších dvou let studia. Vybral si speciálku dekorativnímalby u profesora Emila Hrbka a Václava Süssera. Svá studia ukončil v roce 1941 absolutoriem a poté si našel práci u kresleného filmu v Praze. V Praze však příliš dlouho nepobyl. Po účasti v blíže neurčené protifašistické činnosti, byl v roce 1941 zatčen a transportován do pracovního tábora, Lohbrück a poté Oswitzu, kde trávil následující čtyři roky. Malování v takových podmínkách bylo naprosto vyloučené, a proto si Matal vyplňoval volné chvíle kresbou a psaním dopisů. Vytvářel něco jako kreslený deník, který rámcově zahrnoval pocity smutku, hrůzy a odloučení, které se staly základním tématem až do konce války. Za dobu pobytu v táborech napsal Matal na dvě stovky dopisů, které byly doplněny černobílou tužkovou kresbou. Tak vznikla velice osobitá kolekce surrealistických kreseb, kde se fantazie stávala realitou. Po návratu z Německa se Matal vzdal kresby a vrhnul se na malbu. Vůně malířské barvy a terpentýnu byla tou nejlepší léčbou po době, o niž Matal téměř nikdy nemluvil a po téměř třech letech malířské abstinence. Netrvalo dlouho a na scéně se objevil první obraz s názvem Sen, který vycházel z válečných kreseb. Další díla nesou motivy jako kyvadlové hodiny, ploché pusté krajiny, krejčovské panny, které vystupují v obraze Dvojice (Žena a lampa) a prakticky všeho, co měl malíř kolem sebe. Svou tvorbou se tak Bohumír Matal pomalu, ale jistě, přibližoval k tématům a filozofii výtvarné Skupiny 42. Rok 1945 neznamenal pro Bohumíra Matala jen návrat k malování, ale také návrat do kulturně – výtvarného dění. Postupem času se malíř stával členem známých spolků jako Spolek výtvarných umělců Aleš, Umělecká beseda a konečně také Skupina 42, jejíž téma nebo spíše manifest Svět, ve kterém žijeme, hned na první pohled Matala zaujal. Díky tomu se seznámil s řadou významných umělců té doby (Jindřichem Chalupeckým, Josefem Kainarem, Jiřím Kolářem, Janem Kotíkem, Kamilem Lhotákem Františkem Hudečkem nebo Františkem Grossem). Sám malíř přiznal, že s obsahem manifestu se však seznámil až v roce 1978, kdy už Skupina 42 dávno neexistovala. To ale nemění nic na skutečnosti, že obsah programu výtvarné skupiny, která se tak zaměřovala na městskou civilizaci, techniku a působení člověka na prostředí kolem něj a naopak, naplnil Bohumír Matal ke své i ostatní spokojenosti. V roce 1946 se společně se svými přáteli zúčastnil výstavy konané v Paříži, která představila světu československé poválečné umění a současně umožnila mladým umělcům seznámit se s významnými osobnostmi kulturního světa. Výrazným inspiračním zdrojem se stala rovněž zahraniční výstava pořádaná v Praze a Brně, na níž představili svá díla především španělští malíři ovlivněni pařížskou školou. V následujícím roce uspořádal Spolek výtvarných umělců Aleš Bohumíru Matalovi, jako svému členovi, samostatnou výstavu, kde bylo představeno několik desítek Matalových děl. Na počátku jeho tvorby vznikala díla dosti podobná lhotákovské nostalgii starých časů (vzducholodě, přístavy, ulice v dešti), která jasně a srozumitelně vyjadřovala dotek lidské civilizace (Vzducholoď, 1945; Židenice zastávka, 1945). Poté následovala série obrazu dokumentujících a vyjadřujících industriální výrobu a pokrok měst, který vytvářel prostředí pro život moderního člověka a utvářel tak jeho osobnost a charakter (Transportéry, Cementárny, Papírny, obří konstrukce aj.). Od roku 1947 se jeho tvorba zaměřila na zachycení člověka a stroje a začal vytvářet cyklus člověka ve městě a město v člověku (Člověk a stroj, 1946). Po rozpadu Skupiny 42 v roce 1948 pokračoval Bohumír Matal v zachycení člověka a stroje, avšak ne v podobě, jak ji už známe, nýbrž jako člověka na stroji (cyklista), což mu vydrželo dalších deset let (Zátiší s bicyklem, 1947). Po roce 1948, kdy došlo k radikálním změnám v oblasti společenského, politického a tím pádem i kulturního vývoje, se Bohumír Matal uzavřel před světem do svého ateliéru, kde tvořil díla s motivy obyčejného každodenního života, zátiší, portréty svých nejbližších a autoportréty (Zátiší s mrtvým ptákem, 1951; Autoportrét, 1952). Stále se zde objevoval motiv cyklisty, poprvé zachycených v roce 1946 jako člověka ovládající stroj a tentokrát však v podobě sportujících lidí(Cyklisté, 1952, 1954). Druhá polovina padesátých let znamenala jisté uvolnění politické situace, která tak umožnila opětovnému vzniku organizací výtvarného života. Skupiny začaly vznikat ve všech velkých městech. V roce 1957 se tak Bohumír Matal, jako brněnský rodák, stal spolu s Jánušem Kubíčkem, Vladimírem Vašíčkem a Vladislavem Vaculkou zakladatelem výtvarné skupiny Brno 57. Koncem padesátých let stále převažuje v Matalově tvorbě téma cyklistů, závodníků na kolech v procesu přeměny do geometrizující struktury barevných ploch (Cyklisté II, 1959). Šedesátá léta se v Matalově tvorbě vyznačovala značnou dávkou experimentování. Z obrazu je patrná změna z pevné obrazové konstrukce k lyrické abstrakci tvarů vznikajících prostým stékáním barvy po plátně a následnými úpravami (Přítomnost člověka, 1961; Krajina vod, 1962; Jezero; Opilý koráb, 1963). Bohumír Matal byl však v této době, kromě své výtvarné činnosti, činný i v jiné, trochu odlišné, sféře. S návrhem na spolupráci jej totiž oslovil režisér Zdeněk Koloč, který potřeboval vytvořit scénu hry Kat a blázen v Divadle bratří Mrštíků. Matal tak využil svých dávných zkušeností z mládí, kdy pracoval ve firmě Fert, a vytvořil řadu inscenací českého i světového repertoáru (Ludvík Kundera, Zvědavost; Aristofanes, Ženský sněm a jezdci). Koncem šedesátých let se vrací malíř zpět ke štětci. Vznikají tak díla v podstatě se staronovým motivem lidské existence v kombinaci s geometrickým vyjádřením pravoúhlých tvarů (Cyklus Přítomnost člověka, 1968 – 1969). Po roce 1968 odešel Bohumír Matal z Brna a usadil se nedaleko Doubravníku v údolí řeky Prudká, kde si zakoupil starý mlýn, který s nemalým úsilím přestavěl na ateliér (Mlýn v Prudké, 1973). V tomto období vznikaly cykly jako Ptačí herci (1974 – 1975), Haraburdí, Vraky. V osmdesátých letech rozvíjí Bohumír Matal své poslední téma lidské postavy (Cyklus Hlavy). Bohumír Matal zemřel po delší nemoci 7. července 1988 ve svém mlýně v Prudké. Uzavřela se tak kapitola jednoho z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny dvacátého století, který svou činností přispěl nemalým dílem k rozvoji výtvarného umění u nás.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.