Merta Jan (1952)

Malíř Jan Merta se narodil 4. prosince 1952 v rodině evangelického faráře v Šumperku. Rané období dětství až do svých třinácti let však strávil v Liberci. Jeho otec jej vychovával v křesťanském duchu. V evangelické nábožensky založené rodině kladl důraz na četbu Bible, na její podrobné studium a výklad jednotlivých textů. Malování se tak pro Jana Mertu stalo už od dětství svým způsobem osvobozujícím od náboženských témat a bylo pro něj jednou z možností svobodného vyjádření v protikladu vážnosti slov a náboženských myšlenek. Jan Merta si pro sebe už v dětství vytvořil představu Boha v duchu pantheistické všudypřítomné a všeprostupující podstaty. Svá raná díla z první poloviny šedesátých let vytvářel v duchu naivního mysticismu. Jan Merta maloval už od útlého dětství s velkým zájmem. Jeho otec, který sám nadaně maloval, svůj talent bohužel dále nerozvíjel, byl ale svému synovi v malbě prvním rádcem a učitelem. V dětství jej taky seznámil s životním příběhem Vincenta van Gogha a jeho dílem, což malého Jana Mertu tehdy velmi oslovilo. V Mertových třinácti letech se jeho rodina přestěhovala z Liberce do Ústí nad Labem. Zde bylo pro malířský vývoj mladého Jana Merty podstatné setkání s ústeckým malířem a pedagogem Janem Danielem Smetanou, který jej uvedl do světa moderního umění a byl mu svou oddaností a věrností malířskému umění dobrým příkladem. Těsně před srpnovými událostmi roku 1968 využil patnáctiletý Jan Merta možnosti vycestovat s Janem Danielem Smetanou do Vídně, kde se dostal ke studiu starých mistrů v tamějších muzeích a galeriích. Krátce po okupaci sovětskou armádou přešel Jan Merta do Prahy, kde v letech 1968 – 1972 studoval na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara. Po maturitě se několikrát pokoušel dostat na Akademii, ovšem vzhledem ke svému kádrovému profilu v době normalizace nebyl opakovaně přijat. Prošel nejrůznějšími zaměstnáními, živil se jako provozní technik podniku bytového hospodářství, pracoval jako vrátný v Národní galerii, hlídač a uklízeč. Maloval spíše svátečně. Na Akademii výtvarných umění byl přijat až po deseti letech od ukončení střední školy, v roce 1981. Studoval v ateliérech grafika a malíře Oldřicha Oplta a malíře a typografa Jiřího Ptáčka. Akademii dokončil v roce 1987. Více než samotné studium Jana Mertu na Akademii oslovila generace kolegů, sice vzhledem k jeho pozdnímu nástupu na školu podstatně mladších, seznámil se však díky nim s výtvarným uměním, které bylo mimo tehdejší úředně podporované proudy a oficiální svazy. Se svými kolegy, ke kterými patřili například Petr Nikl, Antonín Střížek, Jiří David nebo Tomáš Císařovský, poznali tehdy ilegální díla podzemních ateliérů Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Václava Boštíka či Čestmíra Kafky. Jan Merta se tak obeznámil se současným kvalitním výtvarným uměním a zároveň si studiem v akademické knihovně velmi zodpovědně rozšiřoval a doplňoval své teoretické znalosti moderního umění, poválečné americké tvorby a dalších souvislostí, které doposud opomíjel. Po absolvováníAkademie měl Jan Merta možnost věnovat se restaurování, rozhodl se však riskantně pro svobodnou dráhu umělce na volné noze, což se po změně politické situace v roce 1989 ukázalo být správným rozhodnutím. Generace jeho kolegů z Akademie pokračovala většinou v malbě v duchu nové figurace. Začátek Mertovy samostatné tvorby po ukončení Akademie se sice časově překrýval s obdobím vzniku umělecké skupiny „Tvrdohlaví,“ jeho výtvarný projev byl však zcela osobitý a samostatný. Jeho malba je individuální povahy, závislá na osobnosti autora a jeho prožitcích a zkušenostech. Jan Merta je malířem bytostným, jeho obrazy na sebe vzájemně odkazují, mají vazbu na způsob malby a princip malířského rukopisu. Charakteristické pro jeho malbu je, že všechna jeho díla mají vlastní, intimní důvod. Vše, co prožil, s kým se setkal, na co vzpomíná, o čem přemýšlí, to všechno odráží a zpracovává ve svých obrazech, na některých z nich pracuje i po několik let. Malba Jana Merty je jeho specifickým uměleckým prostředkem sebevyjádření. Jeho obrazy jsou příběhy, zážitky, portréty lidí, se kterými se setkal, vzpomínkami, reminiscencemi na místa, věci a události dávno minulé, malířem znovu v jeho mysli zpracované. Jan Merta se pohybuje se ve dvou krajním polohách. Od počátku své umělecké dráhy se zabýval otázkami uchopení reality a možnostmi jejího zobrazení. Jeho dílo osciluje mezi minulostí, přítomností i nepřítomností se silnou vazbou na osobní prožitek. Na jedné straně se jeho tvorba řadí na pozici téměř abstraktní malby, s bledými odstíny béžové, nazelenalé nebo šedé barvy s nádechem tajemnosti a všeobjímajícího klidu, na straně druhé se v jeho dílech publikum setká s tvrdě realistickými výjevy, například shluky chatrčí v chudinských slumech, ztvárněné velmi zářivou oranžovou nebo červenou barvou. Zahradní kolonie, slumy a chudinské čtvrti pojal většinou na velký formát, což spolu přináší i další kontrast sociální skutečnosti, přenesené prostřednictvím obrazu do světa výstavních síní, galerií či movitých soukromých sběratelů. Malíř Merta nebere svou pozici mezi realitou a abstrakcí nijak dogmaticky. Podle svých vlastních slov maluje, co mu obraz dovolí namalovat a co on sám svobodně malovat chce. Velmi rád tvoří na velkých plochách, ale často je střídá i s malými formáty. Mezi velikostí formátu ve významu obrazu nerozlišuje. Důležité je pro něj nechat prostor názoru publika, zároveň se mu i snažit sdělit svůj konkrétní příběh. Jan Merta patří k nejvýznamnějším českým malířům umělecké generace, která na výtvarnou scénu nastoupila v osmdesátých letech dvacátého století. V druhé polovině osmdesátých let se zabýval zobrazováním předmětů sloužícím svým původním určením k uchovávání nějakého obsahu. V jeho díle se objevovaly redukované tvary schránek, pohárů a košíků, které v jeho pojetí dostávaly symbolický charakter, např. olej na plátně „Velká schránka“ (1987). Předměty zaujímaly pozici ve spodní části obrazů, čímž Jan Merta umocňoval jejich schopnost pojmout další obsah. Některé své náměty propracovával ve velkém časovém rozpětí, například obraz „Pohár“ (1990 – 2003), ke kterému se v rozpětí více než deseti let průběžně vracel. Počátkem devadesátých let se v Mertově tvorbě objevil cyklus pojednávající o historických a kulturních znacích jednotlivých částí oděvů. Náměty jeho obrazů se ve své všednosti a opravdovosti staly prosté i španělské límce, roušky a klobouky, které jakoby vystupovaly z jednotvárného a nevýrazného okolí, např. uhel na plátně „Španělský límec“ (1990-92) nebo akryl na plátně „Červený límec“ (1990-93). Předměty umísťoval autor většinou do středu plátna, čímž zdůraznil jejich aktivní roli a možnost ovlivňovat prostor, který je obklopoval. Pro zdůraznění role pozadí obrazu využíval také více barev nebo odstínů určité barvy. V průběhu devadesátých let se na Mertových plátnech začalo objevovat na jednom obraze i více předmětů najednou. V druhé polovině devadesátých let se Jan Merta také zabýval tématikou světla, odkazů na světlo, viditelnost a jejich vzájemné interakce s ostatními předměty nebo i s figurou, např. v obrazech „Pod sluncem“ (1995), „Reflektor“ (1995) nebo „Důstojník a slunce“ (1997). Dalším z námětů byly obrazy poupat, zachycení jejich vzniku i zániku v jedinečném okamžiku jejich zrodu vývoje i rozkladu, většinou se zhuštěným pozadím se zbytky ostatních poupat, např. akryly na plátně „Nášlapná poupata“ (1993-200), „Ztlumená poupata“ (2002-2006). Jan Merta vystavoval na desítkách autorských výstav. Často se vracel k tématice svého dětství v Liberci ve stejnojmenných výstavách, např. v poslední době v Topičově salonu pod názvem „Jan Merta: Liberec III“ z podzimu roku 2011. Mertův Liberec je však jeho skrze osobním městem, je branou do jeho podvědomí. Svými zážitky zpracovává a pojímá město Liberec, které v něm vyvolává řadu asociací, vzpomínek a reminiscencí. Zásadní jsou pro něj i pro diváky názvy jeho obrazů, jsou součástí díla, které svým způsobem dotvářejí. Názvy obrazů vznikají s autorovou prvotní představou, výchozím nápadem, nebo se s ním proměňují v době tvoření. Tradičně na libereckých výstavách Jan Merta vystavuje i několikrát přepracovaný obraz „Olejový sokl,“ jakožto vzpomínku na svého otce. Další z pláten asociovaných dětstvím je „Lekce pantheismu,“ obraz chlapeckého záchodku, na kterém Jan Merta vyprávěl jako malý kluk svým spolužákům o svém pojetí všudepřítomného, tedy i na tomto „nedůstojném“ místě přítomného, Boha. „Autoportrét podle Rembrandta“ se vztahuje k autorovu sugestivnímu zážitku z dětství, ke kterému měl potřebu se v dospělosti vrátit a malbou jej znovu sám v sobě rozebrat. Tehdy při spatření portrétu Rembrandta, který na něj silně emočně zapůsobil, mu jako malý chlapec vyškrábal v knize hřebíkem oči. O pojetí svých obrazů přemýšlí Jan Merta dlouho, někdy i několik let, ale některé náměty a spojení přicházejí intuitivně, formují se nikoliv v hlavě, nýbrž přímo na obraze pod štětcem. Jan Merta podle svých slov tyto „intervence odněkud“ vítá, neboť umělec si nemůže v životě ani na obraze všechno vypočítat. Pokud tato náhoda zapadne do autorova připraveného záměru, je to pro něj, jakožto pro autora rodícího se díla, osvobozující zážitek. Umění je pro Jana Mertu širším pojmem, není to jen umělecká disciplína. Umění podle něj musí souviset s vnitřním umělcovým životem. Umělec si musí především jako člověk najít svůj vlastní důvod k malování. Popudem k malbě může být pro Jana Mertu i aktuální reakce na dění v uměleckém světě. Touto reakcí byla například výstava v pražské Galerii Zdeňka Sklenáře z roku 2010 „Jan Merta: Stockhausenova symfonie,“ ve které Jan Merta cítil potřebu vyjádřit se k šokujícím a nejen pro umělce nepřijatelným výrokům německého hudebního experimentátora Karlheinze Stockhausena o útocích z 11. září 2001 v New Yorku. K brněnské výstavě v Pražákově paláci z června 2005 „Jan Merta: Obrazy a práce na papíře / Paintings and Works on Paper: 1985 – 2005“ vyšel rozsáhlý katalog s podrobnou retrospektivou Mertova dosavadního díla. K velmi úspěšným Mertovým počinům se také řadila další z rozsáhlých brněnských výstav jeho maleb a plastik z přelomu roku 2009 – 2010 ve Wannieck Gallery. Právě plastiky jsou další z poloh umělecké tvorby Jana Merty. Plošné vyjádření v rovině obrazu jej sice velmi baví a je pro něj stále zrušující, někdy však přibere i třetí rozměr, poněvadž potřebuje objekt cítit hmatem, mít možnost svou myšlenku vyjádřit jako věc, kterou lze obejmout, obejít, postavit na zem. Vznikne tak často jakýsi „poloobraz.“ Zpočátku volil Jan Merta pro své plastiky jako materiál dřevo, u kterého ho zajímal i barevný povrch vytvořených trojrozměrných objektů. Jan Merta žije se svou manželkou Lenkou střídavě v Praze a východních Čechách. Jeho dílo najdeme především v soukromých sbírkách ale i vGalerii hlavního města Prahy, Národní galerii v Praze nebo Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.