Jedinečný umělec, malíř, grafik, pedagog, fotograf, scénograf a kreslíř Emil Orlik se narodil 21. července 1870 v židovské rodině krejčovského mistra jako sedmý z deseti dětí. Početná rodina bydlela nedaleko pražského ghetta a udržovala úzké styky s německy mluvící pražskou uměleckou komunitou.
Již během školních let se u Emila Orlika projevilo jeho malířské nadání a vášeň pro kreslení, a tak mu jeho otec v roce 1889 po
ukončení pražského německého gymnázia umožnil odejít do Německa v naději, že tam jeho syn bude přijat na Akademii výtvarných
umění. Emil Orlik usiloval o přijetí na mnichovskou akademii, což se mu napoprvé ovšem nezdařilo. Zapsal se tedy na soukromou
výtvarnou školu Heinricha Knirra v Mnichově, na které studoval i švýcarský malíř a grafik Paul Klee. Cílem Orlika však zůstávalo získání
akademického vzdělání, a tak byl v roce 1891 nakonec přijat na mnichovskou akademii ke studiu u profesora Wilhelma
Lindenschmita mladšího, malíře historických výjevů převážně německých a britských dějin. Orlik byl důsledným a poctivým studentem,
neustále se snažícím o inovaci výtvarných technik, a profesor von Lindenschmit brzy rozpoznal jeho umělecké nadání.
V roce 1893 získal Emil Orlik stříbrnou medaili za dvě pastelové kresby, prezentované na výroční výstavě akademie. Na mnichovské
akademii zaujalo Orlika oddělení medirytectví, které vedl profesor Johann L. Raab. Emil Orlik se zapsal na výuku tehdy téměř
sedmdesátiletého renomovaného profesora, ale brzy se dostal do sporů s koncepcí vedení jeho oddělení. Od počátku své tvorby byl
Orlik nadšeným experimentátorem ve všech výtvarných směrech a zde svými pokusy s aspekty leptání a litografie vybočoval z pevně
stanovených školních osnov. Profesor Raab neměl pro Orlikovu zvídavost a pro jeho experimenty pochopení. Poněvadž se Orlik cítil
omezen touto konzervativní formou akademického vzdělání, ještě téhož roku emotivně akademii opustil. Chtěl začít pracovat
moderněji a přitahovalo ho mnichovské naturalistické hnutí a okruh kolem realistického malíře portrétů Wilhelma Leibla. Po roce
vojenského výcviku se v roce 1894 vrátil do Prahy a věnoval se malbě, zejména portrétům svých přátel a obrazům pražského okolí.
V roce 1896 se Orlik navrátil zpět do Mnichova, aby se se svým kolegou malířem a grafikem, Orlikovým celoživotním přítelem,
Bernhard Pankokem věnoval práci na prvních pokusech s tvorbou barevných dřevořezů. Ve svém úsilí byli inspirováni ukázkami
japonských dřevořezů, které jim doslova učarovaly. Svými ilustracemi začal Emil Orlik přispívat i do německého kulturního magazínu
Jugend. Již v roce 1897 dosáhly Orlíkovy lepty takové dokonalosti, že některé z nich byly publikovány v tehdy velmi prestižním
berlínském časopise o umění a literatuře „Pan.“
V témže časopise byla také otištěna reprodukce prvního Orlikova plakátu "Die Weber," určeného pro stejnojmennou hru německého
dramatika Gerharta Hauptmanna. Hauptmanna plakát zaujal natolik, že Emila Orlika pozval k sobě do Berlína, aby navštívil jeho
divadelní ateliér, což byl Orlikův první kontakt a zároveň odrazový můstek ke spolupráci s divadelní scénou. Postupně se Orlik
vypracoval na předního scénického a kostýmní výtvarníka mnoha inscenací. Prostřednictvím svého přítele spisovatele Maria Rilke
Rainera mu byla nabídnuta možnost spolupráce na knižních ilustracích. Mezi Orlikovy přátele spisovatele patřil i široký okruh německy
píšících literátů, např. Franz Kafka nebo Franz Werfel.
Orlikovy tisky začaly pronikat do povědomí německých uměleckých kruhů a tehdejší asistent drážďanského Grafického kabinetu a
jeho pozdější dlouholetý ředitel a historik umění Max Lehrs dokázal již koncem devadesátých let rozpoznat a ocenit kvalitu Orlikova
díla. Začal je v tomto uměleckém muzeu malířství, grafiky a fotografie, jedné z části státních uměleckých drážďanských sbírek,
shromažďovat. Orlikovy tisky se později staly nedocenitelnou sbírkou této instituce.
Max Lehrs je považován za prvního z Orlikových obdivovatelů z řad odborníků a on sám si také pro svou vlastní soukromou sbírku
zakoupil mnoho Orlikových tisků. Lehrs a Orlik byli celoživotními přáteli a udržovali spolu aktivní korespondenci téměř až do Orlikovy
smrti. Právě podrobné znalosti z Orlikova každodenního života, detailní popis jeho zahraničních cest a podrobnosti o vzniku Orlikovy
tvorby pramení z této podivuhodně dochované a pravidelné korespondence, kterou mimochodem Orlik bohatě ilustroval. V roce 1981
byla tato korespondence vydána v německém nakladatelstvíPrestel knižně.
V roce 1898 uskutečnil Emil Orlik svoji první zahraniční cestu a navšívil Anglii, Skotsko, Belgii a Holandsko, a také poprvé navštívil
Paříž, metropoli do které se potom nesčetněkrát během svého života vrátil. Zde se setkal s francouzsko-švýcarským malířem a
dřevorytcem Felixem Vallottonem a v Londýně s malířem portrétistou Williamem Nicholsonem, který jej inspiroval svým novátorským
pojetím dřevorytů a tisků. Orlik zaznamenával zážitky ze svých mnoha cest v sériích leptů, litografií a dřevořezeb. Po návratu do svého
rodného města si v Praze zřídil ve jedné ze staroměstských věžích ateliér.
Velmi často Orlik pobýval ve Vídni, kde byla jeho díla v roce 1899 vystavena na třetí výstavě Vídeňské secese. Emil Orlik byl členem
uměleckého družení Vídeňská secese a později i Berlínská secese a významným představitelem celého secesního období. Jako člen
těchto hnutí přispíval do jejich publikací svými články o moderních uměleckých trendech, včetně novodobého zájmu o japonské umění.
Vídeňská secese nabývala na významu a přivítala ve Vídni řadu návštěvníků ze zahraničních uměleckých kruhů, se kterými se měl Orlik
možnost osobně setkat, například s německou malířkou Käthe Kollwitzovou, malířem a tiskařem Maxem Liebermannem či pařížskými
umělci Augustem Renoirem, Henrim de Toulouse-Lautrecem nebo Camillem Pissarrem. Z těchto sekáni vzešlo pro Orlika mnoho
podnětných nápadů a diskusí především o japonském umění a jeho vlivu na umění evropské, zejména na secesi a umělce tvořící v
jejím duchu.
Na počátku roku 1900 podnikl Emil Orlik svou první několikaměsíční cestu na Dálný východ až do Japonska. Tato studijní cesta se pro
něj stala velmi podnětnou a pro jeho další tvorbu určující. Chtěl získat znalost techniky japonského umění, které jej tolik uchvacovalo.
Přímo od zdroje, od místních umělců získal nevídané a do té doby v Evropě netušené znalosti o japonské malbě, tisku a řezbářství. O
svých poznatcích podával svým přátelům do Evropy prostřednictvím dopisů podrobné zprávy. Putování po Dálném východě Orlika
obohatilo nejen o velké množství cestovatelských zážitků, ale zejména o podněty, motivy, náměty a formální prvky pro jeho vlastní
uměleckou práci. Během pár měsíců se Orlik naučil japonsky tak dokonale, že byl schopen v japonštině rozmlouvat s tamními umělci a
řemeslníky a pod jejich vedením japonské umění studovat a čerpat z něj inspiraci.
V Japonsku se Orlik seznámil s Patrickem Lafcadio Hearnem, spisovatelem narozeným na řecké Lefkádě, kterého fascinovalo
japonské umění a literatura natolik, že přijal japonské občanství a pod jménem Koizumi Yakumo pořádal na evropských univerzitách
řadu přednášek o japonské kultuře. Byl také autorem mnoha publikací o této dálné zemi, které se staly v Evropě i Americe velmi
populárními a měl velkou zásluhu na obohacení všeobecných znalostí o japonské kultuře, filozofii a umění. Emil Orlik jeho knihy přeložil
do němčiny a doplnil je bohatým a cenným obrazovým materiálem.
Jakmile se Orlik vrátil ze své zahraniční cesty, připravil svá díla k výstavám v Berlíně, Praze i Vídni. Orlikovo jméno se začalo objevovat
po boku takových věhlasných umělců, jakými byli v té době Max Klinger nebo Gustav Klimt. O jeho japonském umění byla publikována
řada odborných článků v německém i rakouském tisku. Studijních pobytů absolvoval Orlik během svého života několik desítek a velmi
rád se vracel například do Paříže, kde na něj velmi působilo dílo Paula Cézanna.
Na sklonku roku 1904 byl Orlik jmenován vedoucím oddělení grafického umění a knižní ilustrace na Akademii výtvarných umění v
Drážďanech, kde působil jako pedagog až do roku 1930. Mezi jeho mnoha žáky vynikl například německý malíř a grafik George
Grosz, který dílo svého učitele a jeho přístup k umění s velkým obdivem popsal ve své autobiografii. Orlik také působil na Akademii
výtvarných umění v Berlíně, kde k jeho žákům patřil například litograf a grafik Leo Haas. Vedle vlastní rozsáhlé tvorby a pedagogické
činnosti se Emil Orlik věnoval také kostýmnímu výtvarnictví a scénografii pro berlínské divadlo Deutsches Theater, které vedl režisér
Max Reinhardt. Emil Orlik byl také žádaným tvůrcem barevných plakátů pro výstavy, divadelní představení a dokonce i pro komerční
zboží.
V roce 1912 podnikl Emil Orlik další velmi podnětnou zahraniční studijní cestu, a to do oblasti severníAfriky, odkud pochází například
jeho vynikající série rytin inspirovaná pobytem v Egyptě. Dále navštívil Ceylon, Čínu, Koreu a opět Japonsko a na zpáteční cestu do
Evropy se vydal dobrodružnou cestou přes Sibiř.
V prosinci 1917 byl Orlik jmenován oficiálním umělcem, který měl zachytit účastníky Brest-litevské mírové konference, potvrzující
vítězství ústředních mocností na východní frontě první světové války. Z Orlikova angažmá na tomto několikaměsíčním politickém jednání
vzniklo téměř sedmdesát kreseb účastníků konference, včetně řady pozoruhodných studií Lva Trockého. Tyto kresby se staly i
podkladem pro soubor litografických portrétů.
Po první světové válce se začal Emil Orlik podrobněji zajímat o fotografii a její možnosti, zejména o experimentování se světlem. Byl
jedním z průkopníků v používání fotografie pro grafické a obrazové studie, a to zvláště v případě portrétů předních osobností.
Fotografie mu podle jeho zkušeností umožňovala vystihnout podstatu úsilí k docílení dokonalého portrétu. V polovině dvacátých let se
mu podařilo zhotovit řadu znamenitých fotografických portrétů známých představitelů kulturního a společenského života.
Na sklonku roku 1923 podnikl Orlik svou poslední neevropskou zahraniční cestu, když přijal pozvání k návštěvě a portrétování ve
Spojených státech. Během svého pobytu vystavoval také v New Yorku. V Evropě se mezitím stal jedním z nejznámějších a
nejpopulárnějších soudobých umělců. Podnikl pak ještě do konce svého života řadu cest po Evropě: do Španělska, Itálie, Anglie a
Francie. Portrétování a grafika jej plně zaměstnávaly až do konce jeho života, který přišel náhle v podobě srdečního kolapsu, a to v
Berlíně dne 28. září 1932.
Orlikova rozsáhlá pozůstalost, včetně mnoha obrazů, kreseb, tisků a cenné obrazové sbírky významných soudobých umělců přešla do
majetku jeho bratra Huga. Rodina Hugo Orlika však byla za války nacisty vyvražděna a z přímých Orlikových příbuzných holocaust
nikdo nepřežil. Část Orlikova díla se uchovala díky soukromým sběratelům, jejichž sbírky, přežily-li nacismus, u nás byly po únoru 1948
státem zkonfiskovány. Mnoho Orlikových děl bylo nenávratně ztraceno nebo záměrně zničeno. Zbylá část Orlikových obrazů byla
převedena do majetku Státního ústavu památkové péče a uložena na zámku Sychrov, kde zůstala ležet bez zájmu vystavovatelů i
publika po více než dvacet let. V roce 1969 byly obrazy převezeny do centrálního depozitáře v Doksanech, kde zůstaly v nevyhovujících
podmínkách uskladněny po dalších čtyřicet let, než bylo možno zahájit obnovené restituční řízení původních majitelů sbírek. Ve stálé
expozici pražské Národní galerie, a to v sekci mezinárodního umění, má Emil Orlik zastoupení třemi obrazy.
V roce 1963 se konala v Německu první poválečná výstava Orlikových děl v Berlíně a Stuttgartu. Dílo Emila Orlika bylo tímto počinem
na počátku šedesátých let znovuobjeveno širšímu publiku a bylo mu právem přiznáno jedno z předních míst v dějinách světového
malířství, grafiky a tisku.
Emil Orlik byl mistrem kresby a dokonalý grafik. Vynikal v dřevorytectví, leptech i litografii. Vydláždil cestu modernímu barevnému
dřevorytu, pracoval velmi plodně a neúnavně. Různými technikami vytvořil stovky děl a tisíce kreseb, věrně vypovídajících o době svého
vzniku. Prošel rozsáhlou změnou techniky své tvorby, neustále se učil a zvídavě experimentoval s novými metodami práce, tak jak se s
nimi potkával na svých studijních cestách. Nedržel se úpěnlivě jednoho žánru nebo stylu a vždy byl otevřen novým podnětům.
V grafických dílech Orlik často používal techniky stínování a intenzivně stlačených linek, nehledě na tehdejší evropské tendence
akademické tvorby. Ve svých obrazech si osvojoval plochý dekorativní styl v návaznosti na inspiraci japonskými tisky přelomu století.
Neomezoval se populárními tématy, inspirativními se pro něj stávaly scény z běžného každodenního života a zobrazoval je stejně tak
poctivě jako významné politické události nebo portréty slavných osobností. Významnou a také výnosnou součástí Orlikovy tvorby se
stal knižní design spolu s tvorbou tehdy velmi populárních a mezi sběrateli vyhledávaných štítků exlibris, které vytvořil desítkám svých
přátel a knižních sběratelů.
Prostřednictvím kontaktů svého celoživotního přítele Maxe Lehrse se na počátku 20. století Emil Orlik seznámil s brněnským textilním
podnikatelem Maxem Gomperzem a jeho dcerou, se kterou Orlika pojilo hluboké přátelství udržované mimo jiné i rozsáhlou a
pravidelnou korespondencí. Max Gomperz, správní rada rakouské banky a poslanec říšské rady povýšený později do šlechtického
stavu, byl známým mecenášem umění a bohatým průmyslníkem. Díky přátelství s Orlikem shromáždil rozsáhlý komplet jeho obrazů,
tisků i dalších děl. Obsáhlý soubor Orlikových děl z jeho sbírky byl vystaven ve vídeňském Židovském muzeu v roce 1997. Orlikovo dílo
odráželo svou náklonnost a přízeň ke svému příznivci prostřednictvím mnoha portrétů členůGomperzovy podnikatelské rodiny.
Portréty slavných současníků Orlika proslavily. Mezi význačné osobnosti tehdejšího kulturního a veřejného života, které vyobrazil, patřili
např. Gustav Mahler, Henrik Ibsen, Franz Werfel, Marlene Dietrichová, Camille Pissarr, Bernhard Pankok, Albert Einstein, Max Klinger
či jeho věrný celoživotní přítel malíř Max Slevogt, kterého Orlik přežil o pouhých devět dní. Mezi portrétované osoby patřila i řada
politických představitelů, včetně Tomáše Garrigua Masaryka, jehož portrét do svých sbírek zakoupilo Muzeum německy mluvících
obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem.
Záhy po Orlikově smrti se v Kolíně nad Rýnem konala pamětní výstava na zesnulého židovského umělce, a to navzdory již
nastupujícímu nacismu. Dějištěm Orlikovy velké posmrtné výstavy se ještě před nástupem nacismu stala také Praha, a to v roce 1934
v Galerii Dr. Hugo Feigla. Při příležitosti šedesátého výročí umělcova úmrtí uspořádala na podzim roku 1992 vzpomínkovou výstavu na
pražského rodáka Národní galerie v paláci Kinských. Židovské muzeum v Praze roce 2004 připomenulo ve své Galerii Roberta
Guttmanna Orlikovu portrétní tvorbu pod názvem “Emil Orlik: Podobizny přátel a současníků.“ V rámci této výstavy byl publikován
katalog Dr. Arno Paříka, kurátora pražského Židovského muzea, který zde věnoval Orlikovi monografickou studii, včetně podrobného
životopisu a reprodukcí více než dvou set jeho kreseb, grafických prací, portrétů i dřevořezeb.
Dílo Emila Orlika je stále znovu objevované a těší se rostoucí popularitě nejen u nás ale zejména v německy mluvících zemích. Také
většina materiálů a pramenů o něm je německé provenience. Orlikova popularita se odráží i na počtu pořádaných výstav, jejich
návštěvnosti a publikacích, které jsou tomuto ojedinělému umělci věnovány. Na přelomu let 2012-13 se konala například velmi
úspěšná výstava „Zwischen Japan und Amerika. Emil Orlik – Ein Künstler der Jahrhundertwende“ v německé galerii Kunstforum
Ostdeutsche Galerie v Řezně. V současnosti probíhá výstava trvající do 22. listopadu 2015 v německém Museum Schloss Moyland v
Severním Porýní-Vestfálsku s názvem „Emil Orlik and Japan – From the Land of the Rising Sun.“
