Orlik Emil (1870 - 1932)

Jedinečný umělec, malíř, grafik, pedagog, fotograf, scénograf a kreslíř Emil Orlik se narodil 21. července 1870 v židovské rodině krejčovského mistra jako sedmý z deseti dětí. Početná rodina bydlela nedaleko pražského ghetta a udržovala úzké styky s německy mluvící pražskou uměleckou komunitou. Již během školních let se u Emila Orlika projevilo jeho malířské nadání a vášeň pro kreslení, a tak mu jeho otec v roce 1889 po ukončení pražského německého gymnázia umožnil odejít do Německa v naději, že tam jeho syn bude přijat na Akademii výtvarných umění. Emil Orlik usiloval o přijetí na mnichovskou akademii, což se mu napoprvé ovšem nezdařilo. Zapsal se tedy na soukromou výtvarnou školu Heinricha Knirra v Mnichově, na které studoval i švýcarský malíř a grafik Paul Klee. Cílem Orlika však zůstávalo získání akademického vzdělání, a tak byl v roce 1891 nakonec přijat na mnichovskou akademii ke studiu u profesora Wilhelma Lindenschmita mladšího, malíře historických výjevů převážně německých a britských dějin. Orlik byl důsledným a poctivým studentem, neustále se snažícím o inovaci výtvarných technik, a profesor von Lindenschmit brzy rozpoznal jeho umělecké nadání. V roce 1893 získal Emil Orlik stříbrnou medaili za dvě pastelové kresby, prezentované na výroční výstavě akademie. Na mnichovské akademii zaujalo Orlika oddělení medirytectví, které vedl profesor Johann L. Raab. Emil Orlik se zapsal na výuku tehdy téměř sedmdesátiletého renomovaného profesora, ale brzy se dostal do sporů s koncepcí vedení jeho oddělení. Od počátku své tvorby byl Orlik nadšeným experimentátorem ve všech výtvarných směrech a zde svými pokusy s aspekty leptání a litografie vybočoval z pevně stanovených školních osnov. Profesor Raab neměl pro Orlikovu zvídavost a pro jeho experimenty pochopení. Poněvadž se Orlik cítil omezen touto konzervativní formou akademického vzdělání, ještě téhož roku emotivně akademii opustil. Chtěl začít pracovat moderněji a přitahovalo ho mnichovské naturalistické hnutí a okruh kolem realistického malíře portrétů Wilhelma Leibla. Po roce vojenského výcviku se v roce 1894 vrátil do Prahy a věnoval se malbě, zejména portrétům svých přátel a obrazům pražského okolí. V roce 1896 se Orlik navrátil zpět do Mnichova, aby se se svým kolegou malířem a grafikem, Orlikovým celoživotním přítelem, Bernhard Pankokem věnoval práci na prvních pokusech s tvorbou barevných dřevořezů. Ve svém úsilí byli inspirováni ukázkami japonských dřevořezů, které jim doslova učarovaly. Svými ilustracemi začal Emil Orlik přispívat i do německého kulturního magazínu Jugend. Již v roce 1897 dosáhly Orlíkovy lepty takové dokonalosti, že některé z nich byly publikovány v tehdy velmi prestižním berlínském časopise o umění a literatuře „Pan.“ V témže časopise byla také otištěna reprodukce prvního Orlikova plakátu "Die Weber," určeného pro stejnojmennou hru německého dramatika Gerharta Hauptmanna. Hauptmanna plakát zaujal natolik, že Emila Orlika pozval k sobě do Berlína, aby navštívil jeho divadelní ateliér, což byl Orlikův první kontakt a zároveň odrazový můstek ke spolupráci s divadelní scénou. Postupně se Orlik vypracoval na předního scénického a kostýmní výtvarníka mnoha inscenací. Prostřednictvím svého přítele spisovatele Maria Rilke Rainera mu byla nabídnuta možnost spolupráce na knižních ilustracích. Mezi Orlikovy přátele spisovatele patřil i široký okruh německy píšících literátů, např. Franz Kafka nebo Franz Werfel. Orlikovy tisky začaly pronikat do povědomí německých uměleckých kruhů a tehdejší asistent drážďanského Grafického kabinetu a jeho pozdější dlouholetý ředitel a historik umění Max Lehrs dokázal již koncem devadesátých let rozpoznat a ocenit kvalitu Orlikova díla. Začal je v tomto uměleckém muzeu malířství, grafiky a fotografie, jedné z části státních uměleckých drážďanských sbírek, shromažďovat. Orlikovy tisky se později staly nedocenitelnou sbírkou této instituce. Max Lehrs je považován za prvního z Orlikových obdivovatelů z řad odborníků a on sám si také pro svou vlastní soukromou sbírku zakoupil mnoho Orlikových tisků. Lehrs a Orlik byli celoživotními přáteli a udržovali spolu aktivní korespondenci téměř až do Orlikovy smrti. Právě podrobné znalosti z Orlikova každodenního života, detailní popis jeho zahraničních cest a podrobnosti o vzniku Orlikovy tvorby pramení z této podivuhodně dochované a pravidelné korespondence, kterou mimochodem Orlik bohatě ilustroval. V roce 1981 byla tato korespondence vydána v německém nakladatelstvíPrestel knižně. V roce 1898 uskutečnil Emil Orlik svoji první zahraniční cestu a navšívil Anglii, Skotsko, Belgii a Holandsko, a také poprvé navštívil Paříž, metropoli do které se potom nesčetněkrát během svého života vrátil. Zde se setkal s francouzsko-švýcarským malířem a dřevorytcem Felixem Vallottonem a v Londýně s malířem portrétistou Williamem Nicholsonem, který jej inspiroval svým novátorským pojetím dřevorytů a tisků. Orlik zaznamenával zážitky ze svých mnoha cest v sériích leptů, litografií a dřevořezeb. Po návratu do svého rodného města si v Praze zřídil ve jedné ze staroměstských věžích ateliér. Velmi často Orlik pobýval ve Vídni, kde byla jeho díla v roce 1899 vystavena na třetí výstavě Vídeňské secese. Emil Orlik byl členem uměleckého družení Vídeňská secese a později i Berlínská secese a významným představitelem celého secesního období. Jako člen těchto hnutí přispíval do jejich publikací svými články o moderních uměleckých trendech, včetně novodobého zájmu o japonské umění. Vídeňská secese nabývala na významu a přivítala ve Vídni řadu návštěvníků ze zahraničních uměleckých kruhů, se kterými se měl Orlik možnost osobně setkat, například s německou malířkou Käthe Kollwitzovou, malířem a tiskařem Maxem Liebermannem či pařížskými umělci Augustem Renoirem, Henrim de Toulouse-Lautrecem nebo Camillem Pissarrem. Z těchto sekáni vzešlo pro Orlika mnoho podnětných nápadů a diskusí především o japonském umění a jeho vlivu na umění evropské, zejména na secesi a umělce tvořící v jejím duchu. Na počátku roku 1900 podnikl Emil Orlik svou první několikaměsíční cestu na Dálný východ až do Japonska. Tato studijní cesta se pro něj stala velmi podnětnou a pro jeho další tvorbu určující. Chtěl získat znalost techniky japonského umění, které jej tolik uchvacovalo. Přímo od zdroje, od místních umělců získal nevídané a do té doby v Evropě netušené znalosti o japonské malbě, tisku a řezbářství. O svých poznatcích podával svým přátelům do Evropy prostřednictvím dopisů podrobné zprávy. Putování po Dálném východě Orlika obohatilo nejen o velké množství cestovatelských zážitků, ale zejména o podněty, motivy, náměty a formální prvky pro jeho vlastní uměleckou práci. Během pár měsíců se Orlik naučil japonsky tak dokonale, že byl schopen v japonštině rozmlouvat s tamními umělci a řemeslníky a pod jejich vedením japonské umění studovat a čerpat z něj inspiraci. V Japonsku se Orlik seznámil s Patrickem Lafcadio Hearnem, spisovatelem narozeným na řecké Lefkádě, kterého fascinovalo japonské umění a literatura natolik, že přijal japonské občanství a pod jménem Koizumi Yakumo pořádal na evropských univerzitách řadu přednášek o japonské kultuře. Byl také autorem mnoha publikací o této dálné zemi, které se staly v Evropě i Americe velmi populárními a měl velkou zásluhu na obohacení všeobecných znalostí o japonské kultuře, filozofii a umění. Emil Orlik jeho knihy přeložil do němčiny a doplnil je bohatým a cenným obrazovým materiálem. Jakmile se Orlik vrátil ze své zahraniční cesty, připravil svá díla k výstavám v Berlíně, Praze i Vídni. Orlikovo jméno se začalo objevovat po boku takových věhlasných umělců, jakými byli v té době Max Klinger nebo Gustav Klimt. O jeho japonském umění byla publikována řada odborných článků v německém i rakouském tisku. Studijních pobytů absolvoval Orlik během svého života několik desítek a velmi rád se vracel například do Paříže, kde na něj velmi působilo dílo Paula Cézanna. Na sklonku roku 1904 byl Orlik jmenován vedoucím oddělení grafického umění a knižní ilustrace na Akademii výtvarných umění v Drážďanech, kde působil jako pedagog až do roku 1930. Mezi jeho mnoha žáky vynikl například německý malíř a grafik George Grosz, který dílo svého učitele a jeho přístup k umění s velkým obdivem popsal ve své autobiografii. Orlik také působil na Akademii výtvarných umění v Berlíně, kde k jeho žákům patřil například litograf a grafik Leo Haas. Vedle vlastní rozsáhlé tvorby a pedagogické činnosti se Emil Orlik věnoval také kostýmnímu výtvarnictví a scénografii pro berlínské divadlo Deutsches Theater, které vedl režisér Max Reinhardt. Emil Orlik byl také žádaným tvůrcem barevných plakátů pro výstavy, divadelní představení a dokonce i pro komerční zboží. V roce 1912 podnikl Emil Orlik další velmi podnětnou zahraniční studijní cestu, a to do oblasti severníAfriky, odkud pochází například jeho vynikající série rytin inspirovaná pobytem v Egyptě. Dále navštívil Ceylon, Čínu, Koreu a opět Japonsko a na zpáteční cestu do Evropy se vydal dobrodružnou cestou přes Sibiř. V prosinci 1917 byl Orlik jmenován oficiálním umělcem, který měl zachytit účastníky Brest-litevské mírové konference, potvrzující vítězství ústředních mocností na východní frontě první světové války. Z Orlikova angažmá na tomto několikaměsíčním politickém jednání vzniklo téměř sedmdesát kreseb účastníků konference, včetně řady pozoruhodných studií Lva Trockého. Tyto kresby se staly i podkladem pro soubor litografických portrétů. Po první světové válce se začal Emil Orlik podrobněji zajímat o fotografii a její možnosti, zejména o experimentování se světlem. Byl jedním z průkopníků v používání fotografie pro grafické a obrazové studie, a to zvláště v případě portrétů předních osobností. Fotografie mu podle jeho zkušeností umožňovala vystihnout podstatu úsilí k docílení dokonalého portrétu. V polovině dvacátých let se mu podařilo zhotovit řadu znamenitých fotografických portrétů známých představitelů kulturního a společenského života. Na sklonku roku 1923 podnikl Orlik svou poslední neevropskou zahraniční cestu, když přijal pozvání k návštěvě a portrétování ve Spojených státech. Během svého pobytu vystavoval také v New Yorku. V Evropě se mezitím stal jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších soudobých umělců. Podnikl pak ještě do konce svého života řadu cest po Evropě: do Španělska, Itálie, Anglie a Francie. Portrétování a grafika jej plně zaměstnávaly až do konce jeho života, který přišel náhle v podobě srdečního kolapsu, a to v Berlíně dne 28. září 1932. Orlikova rozsáhlá pozůstalost, včetně mnoha obrazů, kreseb, tisků a cenné obrazové sbírky významných soudobých umělců přešla do majetku jeho bratra Huga. Rodina Hugo Orlika však byla za války nacisty vyvražděna a z přímých Orlikových příbuzných holocaust nikdo nepřežil. Část Orlikova díla se uchovala díky soukromým sběratelům, jejichž sbírky, přežily-li nacismus, u nás byly po únoru 1948 státem zkonfiskovány. Mnoho Orlikových děl bylo nenávratně ztraceno nebo záměrně zničeno. Zbylá část Orlikových obrazů byla převedena do majetku Státního ústavu památkové péče a uložena na zámku Sychrov, kde zůstala ležet bez zájmu vystavovatelů i publika po více než dvacet let. V roce 1969 byly obrazy převezeny do centrálního depozitáře v Doksanech, kde zůstaly v nevyhovujících podmínkách uskladněny po dalších čtyřicet let, než bylo možno zahájit obnovené restituční řízení původních majitelů sbírek. Ve stálé expozici pražské Národní galerie, a to v sekci mezinárodního umění, má Emil Orlik zastoupení třemi obrazy. V roce 1963 se konala v Německu první poválečná výstava Orlikových děl v Berlíně a Stuttgartu. Dílo Emila Orlika bylo tímto počinem na počátku šedesátých let znovuobjeveno širšímu publiku a bylo mu právem přiznáno jedno z předních míst v dějinách světového malířství, grafiky a tisku. Emil Orlik byl mistrem kresby a dokonalý grafik. Vynikal v dřevorytectví, leptech i litografii. Vydláždil cestu modernímu barevnému dřevorytu, pracoval velmi plodně a neúnavně. Různými technikami vytvořil stovky děl a tisíce kreseb, věrně vypovídajících o době svého vzniku. Prošel rozsáhlou změnou techniky své tvorby, neustále se učil a zvídavě experimentoval s novými metodami práce, tak jak se s nimi potkával na svých studijních cestách. Nedržel se úpěnlivě jednoho žánru nebo stylu a vždy byl otevřen novým podnětům. V grafických dílech Orlik často používal techniky stínování a intenzivně stlačených linek, nehledě na tehdejší evropské tendence akademické tvorby. Ve svých obrazech si osvojoval plochý dekorativní styl v návaznosti na inspiraci japonskými tisky přelomu století. Neomezoval se populárními tématy, inspirativními se pro něj stávaly scény z běžného každodenního života a zobrazoval je stejně tak poctivě jako významné politické události nebo portréty slavných osobností. Významnou a také výnosnou součástí Orlikovy tvorby se stal knižní design spolu s tvorbou tehdy velmi populárních a mezi sběrateli vyhledávaných štítků exlibris, které vytvořil desítkám svých přátel a knižních sběratelů. Prostřednictvím kontaktů svého celoživotního přítele Maxe Lehrse se na počátku 20. století Emil Orlik seznámil s brněnským textilním podnikatelem Maxem Gomperzem a jeho dcerou, se kterou Orlika pojilo hluboké přátelství udržované mimo jiné i rozsáhlou a pravidelnou korespondencí. Max Gomperz, správní rada rakouské banky a poslanec říšské rady povýšený později do šlechtického stavu, byl známým mecenášem umění a bohatým průmyslníkem. Díky přátelství s Orlikem shromáždil rozsáhlý komplet jeho obrazů, tisků i dalších děl. Obsáhlý soubor Orlikových děl z jeho sbírky byl vystaven ve vídeňském Židovském muzeu v roce 1997. Orlikovo dílo odráželo svou náklonnost a přízeň ke svému příznivci prostřednictvím mnoha portrétů členůGomperzovy podnikatelské rodiny. Portréty slavných současníků Orlika proslavily. Mezi význačné osobnosti tehdejšího kulturního a veřejného života, které vyobrazil, patřili např. Gustav Mahler, Henrik Ibsen, Franz Werfel, Marlene Dietrichová, Camille Pissarr, Bernhard Pankok, Albert Einstein, Max Klinger či jeho věrný celoživotní přítel malíř Max Slevogt, kterého Orlik přežil o pouhých devět dní. Mezi portrétované osoby patřila i řada politických představitelů, včetně Tomáše Garrigua Masaryka, jehož portrét do svých sbírek zakoupilo Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem. Záhy po Orlikově smrti se v Kolíně nad Rýnem konala pamětní výstava na zesnulého židovského umělce, a to navzdory již nastupujícímu nacismu. Dějištěm Orlikovy velké posmrtné výstavy se ještě před nástupem nacismu stala také Praha, a to v roce 1934 v Galerii Dr. Hugo Feigla. Při příležitosti šedesátého výročí umělcova úmrtí uspořádala na podzim roku 1992 vzpomínkovou výstavu na pražského rodáka Národní galerie v paláci Kinských. Židovské muzeum v Praze roce 2004 připomenulo ve své Galerii Roberta Guttmanna Orlikovu portrétní tvorbu pod názvem “Emil Orlik: Podobizny přátel a současníků.“ V rámci této výstavy byl publikován katalog Dr. Arno Paříka, kurátora pražského Židovského muzea, který zde věnoval Orlikovi monografickou studii, včetně podrobného životopisu a reprodukcí více než dvou set jeho kreseb, grafických prací, portrétů i dřevořezeb. Dílo Emila Orlika je stále znovu objevované a těší se rostoucí popularitě nejen u nás ale zejména v německy mluvících zemích. Také většina materiálů a pramenů o něm je německé provenience. Orlikova popularita se odráží i na počtu pořádaných výstav, jejich návštěvnosti a publikacích, které jsou tomuto ojedinělému umělci věnovány. Na přelomu let 2012-13 se konala například velmi úspěšná výstava „Zwischen Japan und Amerika. Emil Orlik – Ein Künstler der Jahrhundertwende“ v německé galerii Kunstforum Ostdeutsche Galerie v Řezně. V současnosti probíhá výstava trvající do 22. listopadu 2015 v německém Museum Schloss Moyland v Severním Porýní-Vestfálsku s názvem „Emil Orlik and Japan – From the Land of the Rising Sun.“

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.