Pelc Antonín (1895 - 1967)

Antonín Pelc, jedna z významných postav české výtvarné scény, karikaturista, pedagog, publicista a ilustrátor, se narodil 16. ledna 1895 v malé středočeské vesnici Lišany u Rakovníka jako syn učitele. Když bylo malému Antonínovi deset let, osiřel. Poté se ho ujal strýc z Kutné Hory, který zde působil jako středoškolský profesor. Antonín nadále vyrůstal v jeho rodině. Nejdříve začal docházet na reálku v Rakovníku, a jelikož jej už od raného dětství bavilo kreslit, rozhodl se pokračovat ve studiu umění. V roce 1913 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Do roku 1916 působil v ateliéru profesora Vlada Bukovace a poté u profesora Maxmiliána Pirnera. Studium ukončil v roce 1919. Zpočátku své tvorby reagoval umělec velice citlivě na vývojové události doby prvního desetiletí dvacátého století. Svá studia uskutečnil během první světové války a po zkušenosti s ní byl patrný příklon k levicovému proudu. Tak, jako i silnou většinu umělecké avantgardy, zasáhl Antonína Pelce vliv francouzského kubismu. Postupem času však začala do Pelcovy tvorby pronikat jemnější kompozice expresivnějšího charakteru. Důležitým mezníkem v životě Antonína Pelce se bezpochyby stalo období počátku a následně průběhu dvacátého století, kdy našel uplatnění pro svoji jedinečnou schopnost pohotové kresby v oblasti politické karikatury a knižních ilustrací. Jeho jméno bylo často spojované s levicovými časopisy Šibeničník, Právo lidu, Dobrý den, Rudé právo, dále pak Lidové noviny, Literární noviny, které jako politický karikaturista publikoval. Tyto publikace symbolizovaly celistvou politickou atmosféru předmnichovské republiky. Dnes by se již těžko daly dešifrovat osoby a situace zobrazené v Pelcových karikaturách, ale i přesto si zachovaly svou jedinečnou přesvědčivost doby, ve které malíř žil. Ve třicátých letech, s probíhající občanskou válkou ve Španělsku a počínajícími událostmi v Německu, se v Pelcově tvorbě začaly odrážet skutečnosti mezinárodně politické situace. V karikaturách však není místo pro žerty a smích, jak tomu bylo v předešlých dobách. Díla jako Homo sapiens, Neznámý vojín nebo Seňorita Franko nesou charakteristické rysy doby. Můžeme tak sledovat jistou paralelu s prací jiných českých umělců, kteří bezprostředně reagovali na události ve Španělsku a současně si uvědomovali nebezpečí vznikající fašistické ideologie a jejího masového vlivu. Těmito umělci byli Josef Čapek a František Bidlo. Jako jednu z mála světlých událostí, která se ve třicátých letech stala, můžeme zmínit malířovo členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes, do kterého vstoupil v roce 1934. Po příchodu nového režimu, který se po roce 1938 v Čechách vytvářel, se Antonínu Pelcovi podařilo emigrovat do zahraničí. Nejdříve odešel do Francie, kde byl jako kvůli svému „původu“ zatčen a internován v jednom z koncentračních táborů. Po vzniklém zmatku, po vpádu německých vojsk do Francie, se Pelc dostal do Maroka a po osvobození do Spojených států. Tam žil se svými přáteli Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, kteří se také postarali o jeho vysvobození. V Americe začal po čase zase tvořit a publikovat. Jeho protifašistické karikatury (Karikatura Lebensraum, 1943) se objevovali převážně v amerických a anglických časopisech a denících (The New York Times). V zahraničí působil do roku 1946. Po návratu do Čech bylo Antonínu Pelcovi nabídnuto místo profesora na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde měl jako zkušený umělec vyučovat karikaturu. V padesátých letech se ve své práci vrátil k malbě ovlivněné pozdním kubismem a knižním ilustracím. Za svůj život vytvořil mnoho ilustrací. Je autorem obrázků ke knihám Karla Poláčka (Muži v offsidu), Honoré de Balzaca (Ztracená iluze), Johna Steinbecka nebo Marie Majerové. V roce 1955 působil již jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění. Kromě své profesury získal Antonín Pelc během svého života řadu ocenění a vyznamenání. v roce 1951 byl jmenován Laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, o dva roky později se stal Nositelem československé ceny míru. V roce 1960 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1963 obdržel titul Národního umělce. Antonín Pelc zemřel 24. března 1967 v Praze.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.