Pešicová Jaroslava (1935 - 2015)

Malířka, výtvarnice, grafička a ilustrátorka Jaroslava Pešicová se narodila 30. prosince 1935 v Praze. V letech 1950 až 1954 studovala na Vyšší škole uměleckého průmyslu, oddělené roku 1949 od původní Státní grafické školy (dnes Vyšší odborná škola a střední umělecká škola Václava Hollara) u profesorů Petra Dillingera, Karla Tondla a obor ilustrace u profesora Karla Müllera. Po úspěšném dokončení středoškolských studií byla přijata roku 1954 na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru malby profesora Miloslava Holého a Akademii absolvovala v ateliéru monumentální malby profesora Vladimíra Sychry v roce 1960 svým návrhem mozaiky pro tehdejšíStátní ostravské divadlo. Jaroslava Pešicová dodnes na speciálku profesora Sychry vzpomíná jako na nejlepší, instinktivní volbu. Vladimír Sychra byl velice vzdělaný a inteligentní člověk, vynikající učitel, který respektoval osobnosti svých studentů. Do malování Jaroslavě Pešicové zasahoval jen výjimečně, vždy ji ale byl schopen upozornit na výtvarné velikány, kteří nabízeli svým dílem užitečnou a potřebnou konfrontaci. Profesor Sychra byl schopen nastínit takto mladé malířce řešení, poskytl jí svoje znalosti i zkušenosti, aby jí pomohl přiblížit se cestě k pochopení nejen malby, ale také sebe samotné. Pro Jaroslavu Pešicovou se přístup k tvorbě získaný u profesora Sychry během jejího dalšího tvůrčího života stal dodnes nepostradatelný a jeho radami, které jí byly vždy ku prospěchu, se snažila po celou dobu své výtvarné dráhy řídit. Hodnotné studie k obrazům, které dokazují také dokonalost kresby Jaroslavy Pešicové, na kterou se kladl na Akademii velký zřetel, jsou toho dodnes důkazem. Po ukončení studií na Akademii zde strávila ještě následující dva roky. Od roku 1960 spolupracovala Jaroslava Pešicová se sochařem Františkem Štorkem, se kterým ji pojilo nejen dlouholeté pouto úspěšné výtvarné spolupráce, ale od roku 1963 i životní manželská pouť. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let spolu úzce spolupracovali na tvorbě bronzových soch, které vytvořil její manžel a které Jaroslava Pešicová dotvářela například bílou lakovanou pokrývkou, kterou následně v dekorativním ornamentu zpět proškrabávala na původní bronz. Svým barevným prvkem na Štorkových sochách tak zdůrazňovala žádoucím směrem výraz a stylizaci jeho plastik. Společně takto vytvořili řady soch v životní velikosti, komponované do tématických skupin v duchu směru nové figurace, velmi originálně a novátorsky v tehdejším výtvarném prostředí s přídavným výtvarným prvkem malby, zejména ornamentálními dekory v oblíbených malířčiných červených a modrých barvách. Již od svých raných prací inklinovala Jaroslava Pešicová ke kubismu a expresionismu. V tomto duchu začala vystavovat počátkem šedesátých let, a to na společné výstavě výtvarníků skupiny „Etapa.“ Pešicová patřila spolu se svým budoucím manželem mezi zakládající členy této tvůrčí skupiny, ve které se potkali malíři, sochaři a architekti názorově a společensky podobného pohledu na život a svět. Jejich složení se utvářelo několik let, sdružovali se zde umělci především z okruhu absolventů Akademie výtvarných umění z ateliéru Miloslava Holého. Právě základy umělecké společné práce jim také pomohly ke společné výstavě. Příbuznost názorů jednotlivých výtvarníků sdružení „Etapa“ neznamenala však bezvýhradnou totožnost v jejich tvorbě a naopak dala vyzvednout i jisté odlišnosti a individualitě jednotlivých jejích členů. Skupina se ve svém programu snažila vyjádřit výtvarnými prostředky cítění dnešního člověka a obohatit život poezií, uctívala zásady výtvarného řemesla, ovšem s moderním příspěvkem. Samotné založení skupiny „Etapa“ se datuje již na květen 1959, první společná výstava ale byla uspořádána až roku 1961 v Galerii Václava Špály v Praze. Vystavující se zde soustředili na české vyjádření moderní malby – od realistického líčení k expresivní nadsázce, vedle Jaroslavy Pešicové zde vynikl také další z Holého žáků František Ronovský. Druhá společná výstava skupiny „Etapa,“ se konala v Domě umělců v Hradci Králové v roce 1962. O rok později již umělci tohoto sdružení vystavovali potřetí, a to na výstavě s lakonickým názvem „Tvůrčí skupina Etapa,“ v pražské Galerii Nová síň, ve které programově odkazovali k návaznosti na evropské tradice modernosti – od Cézanna po Gouguina a vanGogha. Pro současnou tvorbu členů této skupiny zůstal aktuálním styl krajinomalby. „Etapa“ přinesla do společnosti několik výrazných uměleckých jmen, kromě Františka Ronovského a Františka Pacíka, také v souvislosti s novou figurací právě Jaroslavu Pešicovou a jejího manžela sochaře Františka Štorka. V polovině šedesátých let Jaroslavu Pešicovou velmi oslovily tendence nové figurace a figuru v podstatě během své tvorby nikdy zcela neopustila. Zpočátku se objevovaly na jejich obrazech krajiny, posléze výseky krajin, dnes by se tento styl označil spíše nověji termínem „ekokrajiny.“ Postupně se objevovaly interiéry, kterým vévodila například ležící figura. Následně se začala věnovat i grafice. Své techniky, které používala v grafické tvorbě, označuje sama za spíše „malířské,“ ráda se proto věnovala různým kombinovaným technikám, poněvadž ty ji nejblíže přiblížily právě malbě. V kombinovaných technikách reflektovala vlastní malbu spíše z oblasti introspekce, volné listy pak ladila většinou expresivně. Ve svých grafikách dávala Jaroslava Pešicová přednost hlubotisku. Používala velmi náročné a obtížné grafické techniky, jakými byly například mezzotinta (Tajemství 1976) nebo akvatinta (Zvířátka 1972), které vyžadovaly těžkou ruční práci, zručnost a především trpělivost. Ve výsledku z nich vzešla ovšem čistá a krásná grafická díla. Již od počátku se její grafiky vyznačovaly ryteckou jistotou a zcela zvládnutou technikou. V mezzotintách z let osmdesátých jsou patrná východiska grafických parafrází autorčiných obrazů, objevovaly se náměty ze vzpomínek z dětství. Tématicky se grafiky Jaroslavy Pešicové nelišily od tvorby olejomaleb. Hned první její grafická díla počátkem sedmdesátých let byly velmi odvážné suché jehly (Hlava s ornamenty 1973, Kašpar v noci, 1975). V této době se také přátelila s vlámskou grafičkou An Goris, která u Jaroslavy Pešicové v Praze studovala. Pešicová využívala během své výtvarné dráhy vždy možnosti lepší zpracovanosti určitého tématu, a to buď v malbě či v grafice. Při tvorbě obrazu dávala přednost daleko dramatičtější možnosti práce s obrazem, grafiku chápala spíše jako doplněk svých maleb, například pro ztvárnění detailů kožešin na dámských šatech aj. V jejich tématech se velmi často objevovaly náměty z Bible a antické mytologie, například velmi oblíbený napínavý dramatický příběh o Ikarovi, v tom se shodovala i s tvorbou svého manžela, a tyto motivy se objevovaly v její tvorbě v podstatě kontinuálně od sedmdesátých let dvacátého století. Jaroslava Pešicová nasměrovala cestu moderní grafice, ve které právem zaujala jedno z nejpřednějších míst a více než dvacet let byla u nás její vůdčí osobností. Jaroslava Pešicová měla ve své tvorbě velmi blízko k baroknímu umění a jeho dynamismu, zároveň vždy uplatňovala svobodu svého talentu a schopnost naprosté koncentrace. Ve výtvarném zpracování tíhla k divadlu a jeho imaginaci. Například se svým tématem loutek na vyřezaných deskách, ve kterých se vrací vzpomínkami k dětství(také například ve svém cyklu kreseb „Divadlo loutek“), si až s lehkou radostí pohrála, rozložila je na segmenty a jejich detaily nakonec zpracovala jako grafiku. Vypjatá barevnost jejich obrazů z období sedmdesátých let se zase zrodila v reakci na šeď tehdejších dní, kdy si malířka vytvářela svůj vlastní barevný svět s převládající červenou a modrou barvou, aby vynahradila sobě i výtvarnému publiku jednotvárnost reality soudobé normalizace. Na svých malbách pracovala i s akty, které však nikdy nepojímala jako realitu, ale za v podstatě dokonale transformované prvky, se kterými se dá ve výtvarném pojetí pracovat jako s abstrakcí, používat je jako tvar, i když zobrazující lidské tělo. Malířské dílo Jaroslavy Pešicové bylo již od svých počátků zaujato otázkou plnosti lidského bytí, její svět nebyl ani pouze materiální, ani jen duchovní, byl tajemný i nevyzpytatelný. V období šedesátých let se poprvé objevila v její tvorbě tvarová monumentalizace a světelné odhmotnění. Tyto prvky provázely v podstatě celou její tvorbu následujících let, kupříkladu ve světelně dramatických obrazech Pocta Caravaggiovi, Stařec, Stará žena. Ve svých malbách se často pohybovala na pozici mezi realitou a snem – realita pro ni znamenala inspiraci, kterou převedla a přizpůsobila ji svému uměleckému cítění. Dodatečně ji snad lze v jejím pojetí nazvat i imaginací, která v sobě zahrnovala jak motiv zrodu, tak i zániku, přičemž v obojím byla v jejich dílech přítomna radost i krutost zároveň. Koncem šedesátých let Jaroslava Pešicová postupně opouštěla světelný a přírodní symbolismus a věnovala se civilizačním tématům, které přinesly do její tvorby pop art a nová figurace. Jaroslava Pešicová vytvořila ve svých dílech svoji subjektivní mytologii dneška se sklonem k velkým příběhům. Její obrazy se staly jakýmsi imaginárním představením. Ve své tvorbě komponovala námět absurdního divadla, lidové frašky, kabaretu, rozehrála neskutečné příběhy, které jsou zároveň i demonstrací krize lidstva a nezvratnosti lidského osudu. Svými monumentálními kompozicemi představovala publiku velké scény, kde se někdy až drtivě střetávaly různé síly, pocity a představy. Na obrazech, které vznikly v osmdesátých letech minulého století se výtvarnice vydala pátrat za tajemstvím mýtů a odvěkých příběhů lidstva, osobně měla se svým manželem velmi blízko k historii a mýtickým příběhům. Koncem osmdesátých let dvacátého století se obrazy Jaroslavy Pešicové zjasnily a naplnily optimismem. Naturalismus, divadelní gesta, nespoutaná barevnost i surrealistická snivost vyjadřovaly autorčino opojení životem. Tvořila obrazy, tapisérie, zrcadla a další výtvarná díla. Malířka a grafička Jaroslava Pešicová je vybavena nejen velkým nadáním, zaujetím pro otázky lidského bytí, ale také nesmírnou pracovitostí. Potvrzuje to rozsah a pestrost jejího díla, které zahrnuje obrazy, kresby, kvaše i tapiserie. Počátkem devadesátých let začala Pešicová úzce spolupracovat s jindřichohradeckým ateliérem tapiserií Marie Teinitzerové. Přispěla tak k znovu navázání již narušené spolupráce mezi malíři a textilními dílnami. Pešicová nechala v dílnách v Jindřichově Hradci vyrobit řadu rozměrných tapiserií, některé podle svých kartonů, jiné podle svých obrazů. Ostatně osobně měla autorka sama několikrát příležitost se seznámit se s provozem tradičních textilních manufaktur v západníEvropě i s historickými textilními sbírkami. Na přelomu sedmdesátých let minulého století přidala Jaroslava Pešicová ke svým obrazům a grafikám i zvláštní objekty. Spolu se svým manželem, se kterým činorodě spolupracovala ve výtvarné dvojici především koncem šedesátých let na tvorbě barevných soch, se zde opět setkala v plodné partnerské spolupráci. František Štorek jako zručný řezbář vytvářel rámy zrcadel, které malířka Pešicová dotvářela svojí malbou na skle zrcadla pomocí aplikace různých materiálů, malby na zrcadle způsobem malby na skle a pokrytím plochy malovanými tvary, většinou figurálními. Byla přitom vynechána místa určená pro diváka, ve kterých mohl zahlédnout sám sebe. Vznikala tak překvapivá a unikátní střetnutí dvou plošných projekcí. V zrcadle se tak mohl divák stát součástí obrazu, rám byl také součástí tohoto výjevu, vznikl tak určitý druh plastického obrazu, dílo v pravém slova smyslu unikátní. To, co František Štorek tvořil v plastice, to Jaroslava Pešicová převedla takto do svých plastických objektů. Tato tvorba nezvyklých výtvarných objektů poskytovala Jaroslavě Pešicové velké množství improvizace s možností využití okamžitého nápadu. Zrcadlo samo o sobě bylo výtvarně „nehmotné,“ a tak malby jakoby „visely ve vzduchu,“ což poskytovalo divákům nezvyklý výtvarný zážitek, v současnosti velice vyhledávaný. Svá zrcadla malovala jako obrazy, používala složitější a plastičtější témata. Jako první vždy vznikla malba rámu, potom zrcadla a v konečné fázi převedla malířka malbu na zrcadlo, které prostor dotvářelo. Kromě výtvarné skupiny „Etapa“ byla Jaroslava Pešicová také členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, a to od jeho znovuobnovení v roce 1990, a od téhož roku byla po čtyři následující léta i členkou Spolku výtvarných umělců Mánes. Svou první autorskou výstavu uspořádala v roce 1966 v Galerii mladých v pražském Mánesu a od tohoto roku až do současnosti svá díla prezentovala na více než šedesáti samostatných výstavách v Čechách i v ostatních zemích. Její malířské i grafické práce byly představeny na desítkách domácích kolektivních výstav. V zahraničí vystavovala nejčastěji v Belgii, a to pravidelně už od toku 1973, která pro západníEvropu její tvorbu i díla jejího manžela doslova objevila. Za zajímavou zmínku stojí v roce 1982 v tehdejší Československé televizi vzniklý dokument Jana Špáty s názvem „Vyrýt stopu do tváře času,“ ve kterém chtěl kameraman a režisér v jedné osobě představit a zachytit při výtvarné práci tehdejší střední generaci pěti českých grafiků, mezi nimi právě Jaroslavu Pešicovou (dále například v dokumentu účinkovali Jiří Šalamoun či JiříAnderle). Z důvodu komunistické cenzury však byl tento dokument označen za ideově nevyhovující a jeho vysílání nebylo bohužel režimem povoleno. V současné době, vzhledem ke svému věku a úbytku energie, se již Jaroslava Pešicová náročnou grafickou prací nezabývá, stále však maluje a kreslí a věnuje se převážně tvorbě malovaných zrcadel, přestože její dvorní řezbář, manžel František Štorek, zesnul již roku 1999. Během své dlouholeté aktivní výtvarné práce Jaroslava Pešicová vždy tvořila tak, jak sama smýšlela, co ji těšilo, vždy sobě pro radost. V její současné tvorbě je patrný vážnější, koncentrovanější a jednodušší styl, postupně ubývá jejího tolik pověstného dynamismu, kterým se vyznačovala díla z předcházejících let. Jaroslava Pešicová se ve své tvorbě věnovala malbě, kresbě, grafice i návrhy pro textilní tvorbu, velmi ceněna byla také za své drapérie. Soudobou odbornou veřejností bývá označována za mimořádnou osobnost našeho výtvarného umění, která po více než 50 let tvořila s úžasnou teplou a hřejivou barevností, zejména v oboru monumentální malby, a celkové pojetí její tvorby připomíná svým záběrem moderní pojetírenesance. V současné době žije Jaroslava Pešicová v Praze, její díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze, National Gallery of Art ve Washingtonu a dalších světových galeriích. V roce 2013 jí vyšla jakožto spoluautorce rozsáhlá monografie „Jaroslava Pešicová,“ která je prvním uceleným tištěným souborem její tvorby zahrnujícím na více než 250 stranách kromě reprodukcí jejich olejomaleb také grafické práce a kresby, zrcadla a ostatní výtvarné objekty.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.