Podhrázský Stanislav (1921 - 1999)

Malíř, kreslíř, sochař a restaurátor Stanislav Podhrázský se narodil 10. listopadu roku 1920 v dnes už zaniklé jihočeské obci Pejhov u Kamenice nad Lipou. Jeho otec byl zednickým mistrem, často dojíždějícím za prací do Vídně. V nedalekém Jindřichově Hradci se Stanislav Podhrázský vyučil malířem pokojů a v šestnácti letech odešel do Prahy, která se mu stala jeho druhým domovem. Zdokonaloval se zde nejprve v malířském řemesle a živil se u soukromé žižkovské firmy jako malíř pokojů. Ve volném čase se začal věnovat kresbě a malbě svých prvních obrazů. Během druhé světové války, ve svých dvaceti dvou letech, začal v roce 1942 v Praze na Žižkově navštěvovat Státní ústřední školu bytového průmyslu, a to její řezbářské oddělení řízené tehdy Františkem Kmentem, kde setrval tři roky. Roku 1945 byl Stanislav Podhrázský přijat do ateliéru Františka Tichého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou však po pěti letech opustil bez absolutoria, poněvadž tato závěrečná zkouška byla počátkem padesátých let značně ideologicky podmíněna a Stanislav Podhrázský se odmítl těmto principům podřídit. Stejně tak se zachoval například i jeho spolužák z ateliéru Zbyněk Sekal, který byl spolu s Mikulášem Medkem Podhrázskému životním souputníkem a inspirátorem. Studenty Tichého ateliéru charakterizovala dobrá kreslířská průprava. Instruktáž Františka Tichého v tomto směru významně podpořila i Podhrázského intuitivní kresební tvorbu. Již od počátku pociťoval Podhrázský nutkavou touhu vytvářet kresební objemy, někdy až monumentální. Prokreslil stohy balících papírů, vždy však s přesným záměrem a přesnou vizí toho, co a jak má jeho kresba vyjadřovat. Způsob, jakým kreslil profesor Tichý, Podhrázského fascinoval, jeho inspirací a radami se při své tvorbě snažil řídit. Zároveň měl v sobě přirozený talent kresbu dokonale autorsky realizovat. Podhrázský citlivě vnímal těsné sepětí kresby s malbou a sochařstvím. Obojí u něj z kresby vycházelo, obojímu předcházela důsledná kresebná příprava. Od roku 1947 se připojil k žákům profesora Františka Tichého Mikuláš Medek, který původně nastoupil do ateliéru Františka Muziky. Stanislav Podhrázský vděčí právě svému kolegovi Medkovi za bližší seznámení se se surrealismem, který mu byl zpočátku umělecky velmi blízký. Ve svém pojetí se však Podhrázský se surrealismem neztotožnil cíleně, nýbrž spíše pocitově. Tento umělecký směr mu poskytoval hledanou svobodu myšlení i tvorby. Během studií vytvořil v surrealistickém duchu několik kreseb, obrazů a plastik. Surrealistické počátky tvorby Stanislava Podhrázského jsou však bohužel dochovány pouze zlomkovitě, protože začátkem padesátých let sám autor řadu svých vlastních prací zničil. Zdrcujícím dojmem na něj zapůsobila politická situace po únoru 1948 a nekompromisní nástup komunistické ideologie. Také osobní ponuré zkušenosti s experimenty zkoumání vlastního podvědomí nejenže na čas podlomily jeho duševní zdraví, ale i zcela zastavily jeho tvůrčí práci, a to až do druhé poloviny padesátých let. Z dochovaných surrealistických děl zaujímá významné místo olej na plátně Imaginace strachu – Kočka z roku 1949, ve kterém se šelma v podobě kočky zakusuje do půvabných prstů lidské ruky, kterou si zároveň pevně přidržuje svými drápy. Podhrázský zde reflektoval nejen své osobní vnitřní boje, nýbrž i zneklidňující atmosféru končících čtyřicátých let ve společnosti. Obraz vyznívá poeticky líbezně, svou nejednoznačností však diváky zneklidňuje. Námět kočky – šelmy se v tvorbě Stanislava Podhrázského pravidelně objevoval, například v obraze z konce šedesátých let Kočka žrout (1968) nebo v jedné z jeho vůbec posledních prací pocházejících z roku 1994 s názvem Kočka. Doznívající surrealistické prvky se objevily ještě v olejomalbách po Podhrázského tvůrčí odmlce v druhé polovině padesátých let, a to v obrazech Zelené prase, Dva koně, Dívka u stolu a Dívka s květinami (1958), ve kterém se v podstatě se surrealismem rozloučil. Ve volné tvorbě se již po prodělaných špatných zkušenostech raději vyhýbal pokusům s hlubinami svého podvědomí. Zůstaly však pro něj charakteristické barevné kombinace ve velmi omezené barevné škále, někdy se blížící až monochromní malbě. Podhrázského plastiky vytvořené ve čtyřicátých letech v surrealistickém duchu se zachovaly pouze zlomkovitě: Nohy (1947), Jeníček, Hlava, Kabát (všechny 1948). V posledně jmenované se mu podařilo dosáhnout nezvyklé živosti neživého předmětu – kabátu, na jehož povrch vystupovaly žíly, jakoby se kabát stal pro člověka jakousi jeho druhou kůží. Tato plastikou zosobněná věc tak v sobě skrývala záhadné tajemství, ačkoliv se na první pohled zdála být jen pouhou napodobeninou běžného předmětu. Její oživení nebylo ovšem závislé na tělesném pohybu. Další soubory Podhrázského plastik vznikaly v rozmezí let 1964-68, kdy vytvářel plastiky menších a středních rozměrů, bez podstavce, který záměrně nikdy nepoužíval, např. Stojící torzo (1964), Šermíř nebo Dvě hlavy (obě taktéž 1964 a obě odlity do bronzu). Každé sochařské dílo Stanislava Podhrázského je považováno za unikátní a radikální sochařský počin. V jeho sochařské tvorbě čtyřicátých a šedesátých let lze jen obtížně nalézt kontinuitu. Pokaždé se však jednalo o veskrze originální a energické autorské dílo, ve kterém si autor záměrně podle svých potřeb a možností upravoval a deformoval základní formy geometrických tvarů. Na počátku padesátých let se surrealismus v Podhrázského tvorbě začínal proměňovat v otevřenější, méně stylově vyhraněnou polohu, která nepřímo souvisela s rodící se volnou figurací. Velmi často se v jeho obrazech objevovala technika gratáže, při níž nejprve nanášel barvy v několika silných vrstvách na sebe a následně je z nerovného podkladu částečně seškrabal, čímž dosáhl nového, náhodného strukturování obrazu a odpoutal tím svou malbu i od tradičně užívaných témat. Další z technik, která se hojně objevovala v Podhrázského tvorbě, byla malířská technika dekalku, při níž před zaschnutím využíval otisku barev nanesených na podložce na plátno nebo papír a mechanicky odkryl část svrchní barevné vrstvy. Tento postup práce se strukturou povrchu obrazů mu poskytoval možnost barevně prohloubit výsledné dílo a zároveň tak snáze propojit své představy a zobrazovanou skutečnost. Hlavním tématem tvorby Stanislava Podhrázského konce padesátých a průběhu šedesátých let se staly žena, dívka, dvojice dívek a milenecké páry. Jedním z prvních takto tématicky zaměřených obrazů byl olej na plátně Milenci (1957 – někdy také uváděn pod názvem V krajině) s motivem propletených těl milenců v blíže neurčené snové krajině. Celým obrazem se zdánlivě táhne motiv kopce, který se následně opakovaně objevoval v Podhrázského tvorbě a zastupoval tak v jeho malbě téměř potlačený prostor. V oleji na plátně Dvě dívky (1956) Stanislav Podhrázský znázornil realistické dívčí typy, vycházející spíše z tradičního podání ženského aktu, jeho Dívky na poli (1959) dávají na odiv své ženské linie, zdůrazněné malířovou prací se světlem na pozadí obrazu, které ostře kontrastuje s nezvyklou červenou barevností obou dívčích postav. Postavy zaznamenal v pohybu, který je však velmi zpomalen, takřka zastaven, ovšem stále v pomalých gestech zřetelný. Samotné pozadí obrazu je přitom bezmála potlačeno a ztvárnění pozadí je pojato v odstínech tónů v hranicích jediné barvy, což bylo – spolu s momentálním zastavením pohybu - pro Podhrázského tvorbu těchto let příznačné. Celým Podhrázského dílem vyzníval důraz na tělesnost vztahu dvou lidí a na metaforu tohoto sblížení. Přestože se některá díla mohla na první pohled jevit jako kompozičně nenápadná, autor v nich vždy důsledně pojal dvojí rozměr zobrazovaného vztahu - přímou smyslovou zkušenost a hluboce poučenou zkušenost kulturní. Podhrázský pracoval velice citlivě a v jeho inspiraci sehrával důležitou roli okamžik prožitku či moment spatření něčeho, co podnítilo jeho obrazotvornost. Takový moment dokázal přesně uchopit a srozumitelně svou tvorbou přetlumočit publiku. Podhrázského díla druhé poloviny padesátých let vynikala nevšedními náměty, originální prací s barvou, zúženým barevným spektrem v malbě a především neobyčejnou sebejistotou v kresebných dílech, zejména při práci s uhlem. K nejstarším dochovaným kresbám Podhrázského patří právě kresba uhlem Akt (1946), která svým námětem anticipuje budoucí umělcovu oblibu ve ztvárňování ženských aktů. Roku 1957 vznikla v Praze tvůrčí skupina Máj 57, ke které se velice záhy připojil i Stanislav Podhrázský a zúčastnil se i její první výstavy s názvem „Mladé umění/ Tvůrčí skupina Máj 57“ na přelomu května a června téhož roku v Obecním domě v Praze. Podhrázskému byl osobně velice blízký důraz této skupiny na uměleckou svobodu a na právo vystavovat bez politických omezení. Po těžkých padesátých letech oficiálních uměleckých dogmat byl vznik skupiny Máj 57 prvním veřejným vystoupením poválečné generace výtvarných umělců, kteří odmítli oficiální vládní diktát na poli výtvarného umění. Stanislav Podhrázský se účastnil společných výstav skupiny ještě v letech 1958, 1961 a i v roce jejího zániku 1964, kdy již bylo společenské klima uvolněnější a nebylo nutné v činnosti skupiny pokračovat. Vzhledem k programové otevřenosti skupiny Máj 57 si Podhrázský zachoval své osobité umělecké tendence a nebyl po tvůrčí stránce členstvím ve skupině ovlivněn. Byl zaujat figurální a figurativní tvorbou. Odjakživa měl také velmi hluboký vztah k historii, renesanci a manýrismu, a tak jeho představa o figuře nebyla dobově aktuální ale spíše stylově nadčasová. V průběhu šedesátých let se přidávaly i abstraktní motivy, i když k jejich řešení docházelo většinou v pozadí. Objevovaly se i tendence k magickému realismu, především ve ztvárnění motivů zvířat, např. olej na plátně Pes na skále (1960) – opět s motivem kopce - hrbolatého, nerovného a objemného, který zaujímá téměř celou plochu obrazu, nebo v olejomalbách Pole (1961) a Dva koně (1967). Stanislav Podhrázský pocházel z venkova a do přírody a ke zvířatům se po celý život ve svých námětech kontinuálně vracel, například v opakovaném motivu ptáka v obrazech Letící pták (1962), Červený ptáček (1972), Ptáčci (1978), Pták na skořápce (1980) nebo Modrý pták (1987). Mezi další opakované motivy Podhrázského kreseb a olejů patřil i motiv rozbitého džbánu – tradičního uměleckého symbolu ztracené dívčí nevinnosti, který autor citlivě rozvíjel po mnoho let, např. v motivu rozbitého džbánu v olejomalbě Dívka u stolu (1955), kresbě uhlem Padající džbán (1956), kresbě pastelem a uhlem Dívka s rozbitým džbánem – Bez názvu (1956), v obrazu s jasným červenozeleným pozadím Džbán (1964), oleji Konvalinky (1967), obrazu s opětovným názvem Džbán z roku 1975 a dalších. V době před okupací republiky v roce 1968 se podařilo Stanislavu Podhrázskému podniknout svoji jedinou západní zahraniční studijní cestu do Itálie. Jako velký ctitel historie a renesančního umění při svém pobytu načerpal řadu zkušeností a poznatků právě v oblasti starého umění a řemesla. Díky své první manželce Olze Milotové, se kterou se oženil v polovině padesátých let, a jejímu zaměstnání v reklamní agentuře měl přístup k západoevropským publikacím o současné i historické výtvarné tvorbě a byl teoreticky velmi dobře vybaven. Z manželství se v roce 1957 Podhrázským narodila dcera Jana, která se stala také častým námětem otcových kreseb. Manželský svazek však nevydržel dlouho. V roce 1968 se Stanislav Podhrázský po pětileté známosti oženil podruhé, s Jaroslavou Červenou, která s ním sdílela jeho osud až do jeho smrti. Restaurátorská činnost znamenala pro Stanislava Podhrázského důstojnou možnost obživy v době nepřející svobodnému výtvarnému umění. Krátce po ukončení studia v padesátých letech již spolupracoval s Miloslavem Chlupáčem a Zdeňkem Palcrem na restaurování sgrafitových figur renesančního zámku ve slovenských Fričovcích, později pak např. v Klatovech, Písku a Strakonicích, kde spolupracoval i s Mikulášem Medkem. Restaurování sgrafit na litomyšlském zámku patřilo k nejnáročnějším a nejrozsáhlejším Podhrázského pracím v této oblasti. Rekonstrukce zde probíhala v několika etapách během sedmé a osmé dekády 20. století. Stanislav Podhrázský v ní mohl propojit své výtvarné nadání se znalostmi zkušeného řemeslníka. Díky tomuto propojení se zrodilo smysluplné, kvalitní a hodnotné dílo, na které byl právem hrdý. Kromě něj se na této rozsáhlé rekonstrukci podíleli pod vedením Olbrama Zoubka i Václav Boštík a Zdeněk Palcr. Získané kreslířské dovednosti a řemeslné malířské zkušenosti v Litomyšli Podhrázský dokonale zúročil. Lunety a ostatní výzdobné prvky navrhoval alla prima ve velkém formátu na kresebné kartony a ještě téhož dne přenášel na fasády zámku. Tímto způsobem zrestauroval lunety západního a jižního průčelí a autorsky zrealizoval vlastní návrhy sgrafit na lunetové římse a ve výsečích nad lunetami. Podhrázského přesná kreslířská technika obohacená oblíbenými motivy jeho volné tvorby (dívkami, kočkovitými šelmami, koňmi, psy, rozmanitými ptáky), spolu s nepochybnou jistotou kresby, byla u něj při této činnosti nutností a naprostou samozřejmostí. Obrazy Stanislava Podhrázského jsou vyprávěcí, vyzývají diváka k rozhovoru nad svým skrytým příběhem. V českém výtvarném umění zaujal jejich autor místo solitéra, který má na jedné straně velké obdivovatele a na straně druhé i nedůvěřivé pochybovače. Spojení surrealistické zkušenosti s figurální malbou je však u Podhrázského jedinečné i v evropském kontextu. Jeho dílo je velice rozsáhlé – obrazy, kresby, plastiky, návrhy na restaurování sgrafit na fasádách - pohybuje se od velkých formátů k formátům miniaturním a přesahuje zažité stereotypní představy o střídajících se výtvarných tendencích, které publiku většinou usnadňují vnímání umělce v určité době. Tvorba Stanislava Podhrázského je i velmi kontrastní, velmi jemná a zároveň rozpínavá – každá kresba, každý jeho obraz potřebuje své přesné prostředí, aby mohl divákům náležitě vyprávět. Zcela samostatné výstavy se Stanislav Podhrázský dočkal až v roce 1966 v Galerii bratří Čapků v Praze a během svého života uspořádal více než desítku autorských výstav např. v Krajské galerii v Hradci Králové (1969), Státní galerii výtvarného umění v Chebu (1969), v Galerii Umění Karlovy Vary (1971) aj. V osmdesátých letech mu bylo znemožněno samostatně vystavovat, svým dílem i postojem se jevil státním orgánům jako nezařaditelný umělec stojící stranou hlavních uměleckých proudů, jehož dílo bylo těžké interpretovat. Jedinou výjimkou byla výstava v Městském kulturním středisku v Dobříši na počátku roku 1982. Opět pak vystavoval až po uvolnění politické situace po roce 1989, např. výstavou „Výběr z díla“ v pražské Galerii Nová síň v roce 1991. Na přelomu let 2013- 14 mu byla v pražském Domě U Kamenného zvonu uspořádána rozsáhlá retrospektivní výstava s názvem „Neklidná krása,“ na kterou byly zapůjčeny desítky Podhrázského děl zejména ze soukromých sbírek, ve kterých se jeho tvorba převážně nachází. V rámci této výstavy byla vydána i rozsáhlá monografie o autorově díle a prezentován byl i krátký film o Stanislavu Podhrázském, který natočila jeho dcera z prvního manželství, režisérka Jana Chytilová. V institucionálních sbírkách nalezneme Podhrázského díla například v Galerii hlavního města Prahy, GASK v Kutné Hoře, Městské galerii Litomyšl nebo Alšově jihočeské galerii. Jeho kresby uhlem jsou však uloženy i v pařížském muzeu moderního umění Center Georges Pompidou. Od poloviny devadesátých let už Stanislav Podhrázský umělecky netvořil. Zemřel v Praze dne 20. května 1999.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.