Radimský Václav (1867 - 1946)

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil v Kolíně v zámožné rodině kolínského starosty, poslance, majitele Zálabského mlýna a později také velkostatku a tvrze na Pašince, advokáta a vlastence Václava Radimského. Jeho matka Marie bohužel malému Václavovi zemřela, když mu byly pouhé tři měsíce. Rodina Radimských byla nejen zámožná, ale také kulturně založená, a proto se snažila dát dětem pečlivého vychování a vzdělání. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1886 krátce pobýval v Mnichově (Akademie Eduarda Schleicha) a nechal se zapsat na soukromou krajinářskou školu Eduarda von Lichtenfelse ve Vídni. Zdejší studium ho podle všech okolností příliš nebavilo, měl zde jako příslušník české národnosti složité postavení, přesto vytvořil ve stylu této školy během vídeňského pobytu spoustu obrazů. Na jeho studijní cesty mu bylo svěřeno věno po jeho zemřelé matce, veškeré peníze však během jediného roku dokázal ve Vídni utratit a z matčina dědictví mu tak již nic nezůstalo. V jeho výtvarném vývoji nicméně znamenalo studium v Lichtenfelsově ateliéru důležitý posun v pojetí malby, a kdyby byl v této poloze ustrnul a jeho talent se dále nevyvíjel směrem jiným, byl by se zde pravděpodobně stal uznávaným reprezentantem rakouské realistické krajinomalby. Roku 1889 odjíždí Radimský do Paříže. Ačkoliv v této době byly studijní pobyty ve Francii poměrně časté i u dalších českých krajinářů, pro dílo Václava Radimského byla tato cesta osudová. Setkává se zde s českou malířkou Zdenkou Braunerovou, významnou mecenáškou umění a podporovatelkou česko-francouzských kulturních vztahů, která v té době studovala v Paříži na soukromé škole. Svého času se Braunerová partnersky stýkala s Antonínem Chittussim, který ji osobně přivedl ke krajinomalbě, a tak snad proto, že některá raná díla Václava Radimského bývají srovnávána právě s Chittussiho tvorbou, uvedla mladého malíře do pařížského uměleckého prostředí. Krajináře Radimského to z pochopitelných důvodů táhlo především ven z města, na venkov. Proto se po pouhém roce stěhuje, opět z podnětu Zdenky Braunerové, tentokrát nedaleko Paříže - do Barbizonu. Sem jezdívala tvořit nejen Braunerová, ale Barbizon byl velmi oblíbeným místem i u ostatních francouzských malířů. Radimský zde měl možnost přímo poznat francouzskou impresionistickou malbu, zejména obrazy Clauda Moneta a Camilla Pissarra, kteří se stali jeho vzorem. Právě barbizonským seznámením se s impresionisty začíná Radimského cesta k malbě v duchu nového směru. Jeho obrazy z tohoto období, jakým je například Etudes de Fougeres z roku 1894, ukazují při srovnání s pozdějšími díly, jak výrazně se později charakter Radimského tvorby ještě změnil. Zmiňovaný obraz (český název Kapradiny) vystavoval spolu s ostatními na pařížských Salonech a získal za něj ocenění jako tehdy vůbec nejmladší malíř. Přesto je pro něj Barbizon pouze další etapou v uměleckém vývoji. Díla z tohoto období jsou, ve srovnání s jeho pozdějšími malbami, akademičtější a mají mnohem tmavší paletu barev. Ani námětově se ještě nejedná o „typické“ Radimského pohledy na krajinu. Tahy štětce jsou ještě umírněné, objevují se i ponuré výjevy (Cesta v lese – 1891). Přesto byl i v tomto období malíř úspěšný. V roce 1895 obdržel zlatou medaili v Rouenu. Nejbližší vztahy navázal Radimský ve Francii s Paulem Cézannem a s Claudem Monetem, přičemž setkání s Monetem je pro Radimského umělecký vývoj do budoucna zásadní. Umělecké propojení Moneta a Radimského bývá uváděno častěji než jeho vztah s Cézannem. A to i přesto, že s Cézannem si byl Radimský pravděpodobně bližší, avšak v tomto případě se jednalo spíše o vztah kolegiální, dokonce již v Paříži společně sdíleli ateliér, zatímco u Moneta šlo o vzor, od něhož se Radimský učil novému způsobu krajinomalby. Monet pomohl Radimskému najít vlastní vnitřní profil, kterému zůstal v podstatě věrný až do své smrti. V této době už slavný Monet žil v Giverny a sdružil kolem sebe početnou kolonii malířů z celého světa. Od roku 1895 k nim přibyl Čech s rakouským pasem, Václav Radimský. Radimský nejprve bydlel v hotelu Baudy, tak jako většina malířů v Giverny, později si tam pronajal dům. Obrazy z tohoto období (např. Krajina z Giverny 1898 nebo Jitro v lese, kol 1900) již plně ukazují Radimského zaujetí pro světlo a jeho působení na krajinu, která působením světla mění svou barevnost. Výjevy vytvořené širšími a rychlými tahy štětce čistých barev s převládajícími žlutými a jasnými tóny, kterými za slunného dne prostupuje světlo mezi stromy s odrazem ve vodní hladině, jsou díly zcela vytvořenými v duchu impresionismu. Jako potomka starého mlynářského rodu, který své kolínské dětství strávil v těsné blízkosti Labe, to Václava Radimského táhlo vždy, nejen fyzicky ale také ve výtvarném zpracování, k vodě. A tak se nakonec na několik let usadil o něco níže po proudu řeky Seiny v Le Goulet u města Vernon, kde zakoupil starý nepoužívaný mlýn La Bergamotte. Zřídil si zde svůj ateliér, na Seině pak měl zakotvenou loďku, ze které přímo v plenéru maloval. Tehdy vznikl celý soubor Radimského záběrů na řeku Seinu v různých ročních obdobích. Je velmi pravděpodobné, že právě tyto obrazy byly spolu s ostatními, v celkovém úctyhodném počtu 88 děl, představeny na výstavě Václava Radimského v Topičově salónu v roce 1899, která se stala pro naši kulturní veřejnost mimořádnou událostí. Poprvé zde české umělecké prostředí mělo bezprostřední možnost seznámit se s impresionismem ve výtvarné tvorbě, pro domácí prostředí se zcela novým pojetím krajinné malby. Do té doby byla v českém pojetí krajina vnímána především jako odraz nálady prostřednictvím přírodní scenérie. Třicetiletý umělec tehdy dovezl do Čech plátna, na nichž čistými barvami zachycoval sluneční svit tak jako žádný český malíř před ním. Radimský byl tehdy na svém uměleckém vrcholu. Václav Radimský přitom nebyl v Čechách před výstavou v Topičově salónu úplně neznámý. S českou společností udržoval pravidelné spojení, obesílal různé výstavy. V roce 1894 vystavoval například s dalšími umělci na výroční výstavě Krasoumné Jednoty. Tehdy je v dobovém tisku však zmiňován spíše ve stínu spoluvystavující Zdenky Braunerové jako zástupce moderních tendencí ve francouzské malbě. Jeho následovný umělecký vývoj českou společnost překvapil. Radimského čeští současníci se podivovali nad tím, jak obrovskou proměnu s ním udělal pobyt přímo u zakladatelů impresionismu - v prostředí, které se tolik, jak barevností tak světlem, lišilo od toho českého. Ohlasy na jediného českého impresionistu, který studoval tento směr přímo ve Franci, byly více než pozitivní. V tehdejším dobovém tisku se objevovaly nadšené recenze. Časopisy Zlatá Praha, Světozor nebo Volné směry otiskovaly (černobílé) reprodukce jeho obrazů. O rok později, v roce 1900, se Radimský dočkal také mezinárodního ocenění na Světové výstavě v Paříži. Dílo Václava Radimského je poměrně hojné. Tvořil pilně, často vystavoval na komerčních výstavách, proto je dodnes převaha jeho obrazů v soukromém majetku. Často však svá plátna nechával bez datace. Možným důvodem bylo, že díla byla určena k přímému prodeji a nebylo tedy nezbytně nutné je datovat, neboť šla na trh téměř okamžitě. Z tohoto důvodu ovšem vzniká problém s datací jeho děl a v mnoha případech tak jsou nedatovaná díla přibližně přiřazována danému období umělcovy tvorby. Komplikace často přináší i název. V dobových katalozích jsou díla uváděna pod specifickým jménem. Dnes je u mnoha obrazů tento původní název zapomenut a díla jsou pak označována nějakým obecnějším popiskem charakterizujícím námět. Když byl malíř Václav Radimský na vrcholu slávy, o jeho výstavě v prestižní pařížské galerii Bernheim v roce 1906 psaly téměř všechny francouzské a britské deníky. Jeho plátna zakoupil prezident Raymond Poincaré, výstavy v dalších evropských metropolích se těšily velké pozornosti. O rok později poznal svoji budoucí manželku Louisu Fromontovou, pocházející z vážené vernonské rodiny vlastnící autoservis a benzínovou čerpací stanici. V roce 1909 se jim narodilo jediné dítě - dcerka, která však ve věku necelých šesti měsíců zemřela na spálovou infekci. Začátkem druhé dekády dvacátého století uspořádal tehdy mezinárodně uznávaný umělec výstavy v Hamburku, Kielu, Lipsku a také soubornou výstavu v pražském Rudolfinu. Život malíře Radimského je osudem nejen velmi činorodého a tvůrčího umělce, ale také zdatného obchodníka. Společně s bratrem provozoval podnik na výrobu šunky, paštik, zaječích ragú a husích jater, a to vše v konzervách vozil do Francie, kde svoji obchodní značku „Bohemia„ také zaregistroval. Do Čech naopak dodával z Francie víno a šampaňské. Kvůli obchodu cestoval Radimský i jinam, třeba do Londýna, a vždy tu také maloval a vystavoval. Do jeho uměleckých i obchodních úspěchů však neblaze zasáhl konflikt první světové války. Radimský byl rakouským poručíkem dragounského pluku v Pardubicích v záloze a aktivně se účastnil všech vojenských cvičení v Čechách na přelomu století. Z tohoto důvodu byl počátkem válečného konfliktu francouzskou policií jako nepřítel státu zatčen a jeho majetek, včetně obrazů, mu byl zabaven. Malíř byl neúprosně uvězněn v Rouenu a z vězení se dostal až na přímý zásah francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua, který poznal Radimského u Moneta a zakoupil si i jeho obraz. Nepříjemnosti tím však nekončily. Českého malíře čekala internace vGouletu, kde bydlel. Tehdy vytvořil i obraz Krista trpícího na kříži, jednu z mála svých figurálních maleb. Francie Radimského nesmírně zklamala a po celý život si těžce nesl vzpomínku na uvěznění i nucený pobyt. Teprve v roce 1917 uzavřel Radimský svůj svazek s Louisu Fromontovou faktickým manželstvím, společně se rozhodli prodat svůj dům La Bergamotte v Gouletu a zklamáni francouzským postojem k Radimského osobě v době první světové války se vrátili po jejím skončení do Čech. Po návratu domů Václav Radimský domácí veřejnost však spíše provokoval: svým odlišným životním postojem, panským chováním – měl rád honitbu a rybolov, pohlednou mladou francouzskou manželkou, jako jeden z prvních českých umělců si pořídil vlastní automobil (francouzský Renault) a svými nemalými úsporami na účtech. Nakonec byla jeho současníkům trnem v očích i jeho dokonalá malířská technika. České malířství, včetně jeho vrstevníků, už směřovalo v jeho vlasti k jinému výrazu. Radimský zůstal v prodlužování tradice impresionismu osamocen a jeho malba začala sklízet spíše kritiku. Pouhých několik let od jeho slavné výstavy v Topičově salónu stačilo k tomu, aby byl nyní doma označován za pouhého bezduchého plagiátora impresionismu, ve kterém už není žádného pokroku. Toto prokletí jeho tvorby trvalo následně více než půl století. Otevřeně o něm pochybovali i Karel Čapek nebo kritik Vincenc Beneš. Čapek krátce po první světové válce sice oceňoval lehkost a jiskrnost Radimského světla a skvělé ztvárnění vodní hladiny, avšak při srovnání s Antonínem Slavíčkem trefně postřehl, že Radimského tvorba „neprošla zemitým zakalením palety.“ Nikdy ale není hodnocení natolik negativní, aby odsoudilo Radimského tvorbu komplexně, bez přiznání nějakých kladů, byť předvedených v dřívější tvorbě. Obrazy jsou stále precizní, stejné technikou i krajinným námětem. Česká společnost v nich však nebyla schopna v době nastupující nové generace, zaměřující se především na člověka, najít nové podněty. Radimský se spolu s manželkou usadili v Čechách na rodném statku v Pašince u Kolína, který tehdy patřil jeho nevlastním bratrům. I zde hledal svoji Francii. Řeku Seinu mu nyní nahradilo Labe. Maloval znovu vodní hladinu, ve slunci i za bouřky, v obměnách dne i roku. Důsledně chodil malovat do plenéru. Ve dvacátých letech dvacátého století vznikaly v Polabí desítky pohledů na řeku a její zákoutí se škálou zářivých žlutých, zelených, hnědavých a modrých tónů. Ve vodní hladině zrcadlil okolní přírodu a příznačně vynechával volná místa na kartonu, s využitím jeho podkladu. Tomuto způsobu práce, často používaného v jeho obrazech, se Radimský naučil právě ve Francii. V průběhu následujícího desetiletí žár Radimského pláten postupně vyhasíná, lehce se proměňuje jejich barevnost i rukopis. Poslední výstava, která se konala ještě za jeho života, byla uspořádána v Moravské Ostravě v roce 1940. Václav Radimský zemřel roku 1946 v kolínské nemocnici v sedmdesáti osmi letech na zápal plic, veřejnost se s ním naposledy rozloučila ve strašnickém krematoriu a pohřben je i se svou manželkou Louisou v hrobce rodiny své matky ve Kbelu u Kolína, nedaleko kostela NanebevzetíPanny Marie. Václav Radimský patřil k první generaci českých impresionistů, nebyl však žákem Julia Mařáka jako většina jeho vrstevníků krajinářů, kteří se k impresionismu hlásili. Na jeho tvorbě je až překvapivé, jak v naprosté většině svých děl přesně odpovídá učebnicovým definicím impresionismu. Radimský bezesporu byl jediným českým impresionistou, který jej po řadu let studoval osobně přímo z francouzského prostředí a měl tak možnost představit českému publiku „pravý“ impresionismus. Bohužel byl dlouhou dobu podceňován, historici umění jej spíše přehlíželi v zajetí jedné polohy impresionistů, tzn. žáků Mařákovy školy, která však v krajinářství tíhla spíše směrem k expresionismu. S impresionismem bylo dlouhou dobu spojováno dílo zejména Antonína Slavíčka, který jej však nikdy úplně nepřejal. V současnosti již je český impresionismus chápán ve více rovinách, stal se širším pojmem a výtvarní kritici v něm nalézají dostatek prostoru oba dva jeho hlavní české představitele – Radimského i Slavíčka. Přesto, že se Radimského dílo stalo v určitém období snadným terčem kritiků, v současnosti je jeho tvorba velmi vyhledávána a ceněna. Snad právě pro svoji „čitelnost,“ příklonem k přírodě a pozitivním emočním barevným laděním, které z jeho obrazů přímo vyzařuje, v nich moderní člověk přetechnizovaného nového věku hledá své útočiště. Jeho dílo, obzvláště v devadesátých letech 20. století a na počátku století jednadvacátého, se dočkalo svého znovuobjevení. První rozsáhlá monografie s více než 430 barevnými reprodukcemi byla vydána až k malířově 65. výročí úmrtí v roce 2011. V roce 2012, na který připadlo sto čtyřicáté páté výročí jeho narození, uspořádala Galerie hlavního města Prahy ve výstavních sálech Městské knihovny soubornou autorovu výstavu.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.