Rykr Zdeněk (1900 - 1940)

Malíř, sochař, grafik, kreslíř, reklamní designér, scénograf Národního divadla a žurnalista Zdeněk Rykr se narodil 26. října 1900 v nádražní budově v Chotěboři, v rodině úředníka severozápadní dráhy. Když bylo malému Zdeňkovi sedm let, byl jeho otec přeložen do Kolína na funkci drážního inspektora a rodina se tak přestěhovala opět do budovy nádraží, tentokrát kolínského. Železnice, vlaky a koleje ostatně Zdeňka Rykra provázejí v různé formě inspirace po celý život (obraz Železniční most v Kolíně, kol. 1923), prakticky ho doprovázejí na jeho četných cestovatelských výpravách a jsou nakonec i posledním svědkem závěrečných chvil jeho života. V Kolíně vychodil Rykr obecnou školu a poté se přihlásil na tamější reálné gymnázium, kde v roce 1919 také úspěšně odmaturoval. O výtvarné umění se zajímal velice brzy, na jeho první samostatné výstavě v Kolíně v roce 1920 byla nejraněji datována jeho kresba už z roku 1908. Sebevědomý a úspěšně začínající tvůrce na sebe dokázal upozornit také širší veřejnost, a to už ve svých 17 letech v roce 1917, kdy vystavil svoji provokující kresbu Promenáda ve výloze kolínského Kaškova knihkupectví. Svým karikujícím postojem a výtvarným zpracováním tím pobouřil korzující kolínskou společnost a na základě mnoha stížností musela být kresba po několika dnech z výkladní skříně odstraněna. V roce 1919 dostává Zdeněk Rykr možnost působit jako vychovatel mladého hraběte Prokopa Lažanského na zámku Chyše v západních Čechách. Setrval zde do roku 1920. Shodou okolností tam necelé dva roky před ním, v roce 1917, působil Karel Čapek, který se tehdejším, ne příliš vlídným prostředím zámku, nechal inspirovat pro umístění děje svého románu Krakatit. Rykr se v Chyších kromě vzdělávání mladého pána věnoval hlavně malování. Malby z tohoto období jsou ve znamení neklidu, až divokosti, vyvedené většinou v temných barvách se záblesky červeného či oranžového nebe. Maloval okolí Chyše s vysokými topoly a kopci v pozadí, své oblíbené motivy telegrafních drátů či železničních tratí. Rád zajížděl na své toulky do okolí Manětína. Nakreslil i řadu kreseb. Zejména štětcové kresby vyvedené tuší připomínají styl Václava Špály či Edvarda Muncha, a jsou pro věk tehdy devatenáctiletého malíře velmi vyzrálé. V různých etapách svého překotného uměleckého vývoje se Zdeněk Rykr celý život rád vracel do prostředí města Kolína, jemuž v roce 1927 věnoval knižní sérii svých velkých akvarelových kreseb s motivy Kolína s prostým názvem „Kolín,“ a jehož kulturní atmosféra tehdejší doby jej ovlivnila již v období gymnaziálních studií. Přišel zde do styku s řadou osobností české kultury: budoucím členem Devětsilu Artušem Černíkem, vydavatelem Otokarem Štorchem- Marienem, esejistou a spisovatelem Petrem Denem (vlastním jménem Ladislav Radimský), a zejména se svým blízkým přítelem - fotografem Jaromírem Funkem, s nímž ho vázalo celoživotní pevné přátelství i úzká umělecká spolupráce. Jaromír Funke zhotovoval ve dvacátých letech, a i později, mnoho fotografických reprodukcí Rykrových děl. Některé Rykrovy práce se nepodařilo zachovat a jsou známy pouze díky těmto fotografickým reprodukcím. Zdeněk Rykr také vytvořil několik Funkeho portrétů. V Kolíně se oba dva aktivně účastnili činnosti Studentského klubu mladých, který pořádal přednášky, a především ochotnická divadelní představení, na jehož scénických výpravách se Rykr již jako mladík podílel. Pro klub tvořil Rykr plakáty, pozvánky na plesy, organizoval majáles a karnevaly. V roce 1920 uspořádal v Klubu mladých svou první výstavu, kde představil své práce nejen z Chyše, ale i realistické krajinné obrazy Polabí a okolíKolína. Výtvarnou tvorbou byl Zdeněk Rykr stále přitahován, ke svému zklamání však nebyl přijat na studium pražské AVU a byl nucen se v malířství zdokonalovat jako samouk. K získání vysokoškolského vzdělání nakonec zvolil Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval obory dějiny umění a klasickou archeologii. V letech 1920-22 s ním byl tři semestry posluchačem filozofie a dějin umění také přítel Jaromír Funke. Zdeněk Rykr studia zakončil v roce 1924 obhájením doktorátu filozofie. Stále však obracel svou pozornost k výtvarné dráze. Zpočátku tvořil převážně malby, později volnou grafiku. Na začátku své kariéry si však uměleckou veřejnost na svou stranu příliš nenaklonil. Ve své recenzi na výstavu Spolku výtvarných umělců Mánes v časopise Host v roce 1920 totiž uvedl svůj odvážný názor, že „Fillovy obrazy drží jen hřebík na zdi.“ Jako žurnalista působil pravidelně od dvacátých let dvacátého století například jako fejetonista v satirických časopisech Trn, Tribuna, později redigoval časopis Domov a svět. Psal také statě z teorie umění a kritiky. V roce 1921 například navštívil v Berlíně výstavu Edvarda Muncha a Paula Cassiera, která ho nadchla, a o které napsal recenzi do Volných směrů. V teoretických statích vystupoval proti uměleckým výbojům tehdejší moderny, zvláště kritizoval konstruktivismus. Od roku 1924 začal Zdeněk Rykr pohostinsky navrhovat výpravy pro Národní divadlo, od roku 1925 zde pracoval scénograf. Na výtvarných realizacích spolupracoval s režisérem Karlem Hugo Hilarem, např. na inscenaci Shakespearova Romea a Julie. Ke konci dvacátých let vytvořil několik výprav pro režiséra Viktora Šulce. Po delší pauze počátkem třicátých let se k divadlu opět vrátil v roce 1939, kdy vytvořil svou poslední výpravu k inscenacím Moliérova Amfitryona a ke hře Fraška o paštice a dortu, obojí v režii Jiřího Frejky. Zdeněk Rykr sice věkově patřil ke generaci Devětsilu, ovšem už od svého mládí se prosazoval a vystupoval samostatně, nikdy se nepřiklonil k nějakému spolku, skupině či výtvarnému hnutí. Použijeme-li metaforu velmi blízkou jeho vztahu k vlakům a železnici, můžeme říci, že cestoval uměleckým světem jako „osamělý pasažér.“ Ostatní výtvarníky však po celou dobu svého poměrně krátkého života udivoval a především provokoval šíří svých vyjadřovacích schopností. Postupně ovládal všechny směry, kterými se nechával, často protichůdně, ovlivňovat. Prošel postimpresionismem, expresionismem, novoklasicismem, realismem, neo-fauvismem, kubismem, purismem, novou věcností, konstruktivismem, dotkl se surrealismu a abstraktní tvorby, gestické malby, koláží, asambláží, přičemž neustále experimentoval a hledal své vlastní vyjádření. Soudobá kritika mu jeho typické rychlé střídání stylů, zejména ve volné tvorbě, vyčítala jako bezzásadové a označovala ho za elektika, který si z nedostatku vlastní invence vybírá z nesourodých uměleckých stylů. On sám tento přístup naopak bral jako velmi obtížné hledání vlastní cesty. Nic v jeho díle nebylo mechanicky přejaté, ke všemu si musel projít vlastní cestou, která snad při pohledu z vnějšku pro ostatní postrádala logiku. Takřka každý rok uspořádal svoji samostatnou výstavu, ke kterým si i sám sestavoval a psal katalog, a na nichž prezentoval svůj současný nový způsob malby, často se od toho předchozího diametrálně lišící. Rykrovy malířské obraty se časem staly přímo pověstné. Vyzkoušel v podstatě všechno, co modernismus a avantgarda dvacátých a třicátých let nabízely. Tento přístup si však mohl Zdeněk Rykr dovolit i proto, že díky svým stálým aktivitám v oblasti reklamního designu (jak bude dále popsáno šířeji), nebyl existenčně závislý na prodeji svých obrazů. Za svého života vytvořil ve své volné tvorbě dílo, které svou rozmanitostí a nezařaditelností nenacházelo u současníků pochopení. On sám je označován na solitéra české avantgardy a věčného hledače dokonalosti a pravdivé formy. Až po letech od Rykrovy smrti to jeho přítel Jaromír Funke zhodnotil takto: "Rykr dosáhl každé své mety velice snadno, a proto se hned vydal jiným směrem. Hledal prostě další..." Už ve dvaceti letech vytvořil Zdeněk Rykr první reklamní plakáty pro Kolínskou rafinerii petroleje a navázal pravidelnou spolupráci i s dalšími firmami, např. firmou Pála Slaný, výrobcem elektrických plochých baterií a článků PALABA a minerální vodou Karmelitka. V jeho jednadvaceti letech začala jeho klíčová spolupráce s firmou Orion. Pro jeho další, nejen umělecký, vývoj byl pro něj den 5. března 1921 téměř osudovým. Tehdy s ním firma Orion uzavřela dohodu o spolupráci a podle citace původní pracovní smlouvy, byl pověřen: „návrhy reklamních předmětů, plakátu, emballáží a pod. [...]” Byl „povinen kdykoliv dle potřeby [...] dostaviti se do továrny a podati [...] návrhy, které provedete dle dohody s námi. My naproti tomu po zmíněnou dobu nepověříme jiného mimo Vás vypracováním návrhů nových našich emballáží.“ (In: LAHODA, V.: Zdeněk Rykr 1900- 1940: elegie avantgardy, Praha: Galerie hlavního města Prahy, 2000) Když Zdeněk Rykr uzavíral tuto smlouvu, nesla ještě společnost složitý název „První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na královských Vinohradech dříve A. Maršner.“ Na výrobcích se však začal objevovat nový název Orion, jež se posléze roku 1928 stal oficiálním názvem celé firmy. Rykrovy návrhy často vznikaly za velmi hektických podmínek. Zadání dostal v pátek večer a v pondělí musel předložit návrhy. V současnosti ve většině případů oblast obalového designu nemá s uměním nic společného, neboť estetická hlediska jsou podřízena marketingovým pravidlům a tvůrci průmyslových obalů většinou ani nemají výtvarné ambice. V tomto případě však platil pravý opak, neboť obchod a umění se zde dostaly do pozoruhodného souladu. Firma Orion angažováním Zdeňka Rykra učinila z estetické kvality svých obalů jeden z nástrojů svého obchodního úspěchu. Zdeněk Rykr navrhl pro Orion známé logo v psacím písmu doprovázené čtyřcípou hvězdou, které se udrželo i přes dobu znárodnění prakticky až do současnosti. Jeho skica se poprvé objevuje už na kopii první smlouvy z roku 1921 a je uložena v archivu Ústavu dějin umění AV ČR. Dodnes jde o jednu z nejpopulárnějších průmyslových značek u nás. Motiv hvězdy má údajný původ ve čtyřech kornoutech – symbolech starého stylu hokynářského prodeje cukrovinek – složených do sebe pro zdůraznění kontrastu výrobků moderního trendu, které produkuje čokoládovna Orion. Kromě tohoto loga Rykr vytvořil i stovky obalů, plakátů či reklamních poutačů. Zdeněk Rykr se postupně vypracoval z postu uměleckého poradce a návrháře až na šéfa reklamního oddělení. Práci pro reklamu nebral jako něco, co jej odvádí od umění. K často náročným zakázkám nepřistupoval s pocitem, že se zaprodává a skutečnou tvůrčí práci musí z finančních důvodů odkládat. Byl přesvědčen, že prostřednictvím své zakázky poskytuje spotřebiteli cennou estetickou službu. V jeho díle se tak prvky reklamní a volné tvorby vzájemně prolínaly a ovlivňovaly. Velmi často nacházíme spojení mezi jeho designovými náměty a jeho volnou tvorbou. Rykrovy abstraktní obrazy jsou dekorativní a jeho reklamy a obaly zaujmou díky svému uměleckému pojetí dodnes. Nejznámějším obalem, který vytvořil, je dozajista obal čokoládové tyčinky Kofila s příchutí kávy, pocházející z roku 1923, s charakteristickou figurkou sedícího mouřenína labužnicky vychutnávajícího vůni šálku lahodné kávy. Tento obal zůstal prakticky nezměněn až do 80. let 20. století a dodnes se v mírně upravené verzi stále používá. Zdeněk Rykr byl zřejmě i jediným, kdo kromě obalů vytvářel pro Orion i tématicky laděné balící papíry, používané k balení bonboniér a kolekcí. Cestou po Kanárských ostrovech se nechal například inspirovat při tvorbě balícího papíru s exotickými motýli, pro mikulášské balíčky připravil papír s motivem čerta, který předjímá draka-nestvůru na jeho obrazu z konce 30. let. V průběhu třicátých let získala čokoládovna řadu cen na světových výstavách. Za úspěchem většiny výrobků, které získaly ocenění na světových výstavách EXPO 1929 v Barceloně, 1935 v Bruselu či 1937 v Paříži, vděčí závod z velké části právě Zdeňku Rykrovy, který tyto výstavní prezentace navrhoval a vnášel do nich svůj výtvarný cit, eleganci a vrozenou inteligenci. Právě pro pařížskou výstavu v roce 1937 byl Zdeněk Rykr pověřen i Ministerstvem obchodu, aby vytvořil sérii reklamních plakátů na téma Krásy Československa a byl také autorem výstavní expozice turistického ruchu v Československém pavilonu. Řada plakátů, které zhotovil v tomto roce pro ministerstvo obchodu, je současně i oslavou jím tolik milovaného cestování. Unikátní skvost mezi propagační tvorbou Zdeňka Rykra představuje jeho nejznámější plakát na „Kursy rytmické gymnastiky školy J. Dalcroze“ z počátku třicátých let, kde jeho abstraktní pojetí tančící postavy ve třech různých barvách navozuje svou dynamikou iluzi pohybu. Míč u paty tanečnice pracuje s čínským symbolem rovnováhy a celý výraz plakátu je pojat v duchu art deco. K dalším jeho výtvarně zajímavým reklamám ze třicátých let patří práce pro již zmiňovaný závod Palaba, například při prezentaci kampaně pro úspěšný bateriový radiopřijímač B2 Palaba, pokrokově designovaný s funkcionalisticky ztvárněným oválným reproduktorem. Úspěšným marketingovým tahem byla také prezentace „Kulíkovy kávy,“ produktu, jemuž dříve byly připisovány pouze exotické a orientální atributy, a který Rykr ve svém poutači přemístil do útulné domácí kuchyňky postarší spokojené babičky, čímž navodil dojem tradičního nápoje pro domácí pohodu. Fotografii stařenky výtvarník dotvořil červeným orámováním a typografií. Zdaleka nejvýznamnější částí Rykrovy reklamní tvorby však zůstává jeho spolupráce s firmou Orion. V roce 1933 firma rozběhla vlastní časopis Čokoládový svět, v němž Zdeněk Rykr působil jako redaktor a kam pravidelně psal rubriku, v níž prodejcům radil s úpravami výkladních skříní nebo prodejního prostoru. Vymyslel si „profesora Výkladu,“ jehož doprovázel malými kresbičkami, který se právě vrátil z delší cesty po vlasti a nebyl příliš spokojen se stavem výkladů v republice. Prostřednictvím této postavy doporučoval principy aranžování výkladů. Jeho obaly, plakáty, návrhy, díla ke schválení a další práce, které byly nebo měly být zpracovány pro Orion, se později našly u tiskařské firmy Orbis a jsou nyní uloženy v depozitáři Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V polovině třicátých let si výtvarníkovy služby vyžádala i firma Baťa. Výsledkem Rykrovy spolupráce s obuvnickým závodem pak byla nejen řada poutavých propagačních materiálů, ale také založení umělecké galerie ve Zlíně, kterou Baťa na umělcův popud finančně zaštítil. Rykrova umělecká tvorba, designérskou práci z ní nevyjímaje, je do velké míry inspirována jeho častými a opakovanými zahraničními cestami, které absolvoval téměř každým rokem. První cestu do ciziny podnikl Rykr v roce 1921, tehdy ještě s přítelem malířem Oldřichem Kerhartem. Jeli přes Berlín na sever do Německa a dostali se přes Hamburk až na Rujanu. Od roku 1924 takřka každý rok jezdil do Paříže. Dá se s nadsázkou říci že od tohoto roku byl Rykr v podstatě každý rok „na kolejích.“ Nejbližším dopravním prostředkem mu byl bezesporu vlak. Často ovšem kreslil i automobily a jeho novinové reportáže a kresby ukazují, že je bral jako nedílnou součást moderního světa. Však také svou reklamní tvorbou spolupracoval i s takovými automobilovými závody, jakými byly Škoda či Horch Werke AG. Ještě roce 1924 procestoval opět s přítelem Kerhartem Korsiku. V druhé polovině dvacátých let navštěvuje Rykr Španělsko, Kanárské ostrovy a Německo. Ve třicátých letech pokračuje cestami na Mallorku, do Řecka a na ostrov Rhodos, tehdy pod italskou správou, navštěvuje světové metropole Vídeň, Budapešť a Londýn. V roce 1939 se mu ještě podařilo vycestovat do Belgie a Holandska. Na jedné z těchto svých cest se seznámil se svou budoucí manželkou Miladou Součkovou, literátkou, členkou Pražského lingvistického kroužku a absolventkou přírodních věd na Karlově Univerzitě, se kterou se počátkem třicátých let oženil. Své manželce ilustroval dvě z jejích básnických sbírek (Kaladý aneb Útočiště řeči, 1938, a Mluvící pásmo, 1939). Knižní ilustrace ho ostatně provází souběžně po celou dobu jeho tvorby, jako první ilustroval již v roce 1925 knihu Emila Vachka Bidýlko. Zdeněk Rykr boří představy o uměleckých směrech a hnutích a boří také i zažitý obrázek avantgardního rozervaného umělce - materiálně strádajícího bohéma. V jeho ateliéru panoval překvapivý pořádek, na dobových fotografiích lze vidět vždy upraveného elegantního mladého muže v perfektně padnoucím společenském obleku. Již na svém Autoportrétu z roku 1920 (olejové barvy s tvrdými liniemi v duchu tvorby Egona Schieleho, dnes v depozitáři Městského muzea v Chotěboři) se sám malíř zobrazuje ve 20 letech svého věku s vlasy typicky módně vyčesanými pro tehdejší období 20. let 20. století, oblečeného v blankytné košili s vykasanými rukávy a malířskými štětci a paletou v rukou. Ostatně i na svých cestách obýval Zdeněk Rykr dražší až luxusní hotely. Z korespondence je doložen například ve třicátých letech jeho pravidelný pobyt v Paříži v obrovském luxusním hotelu Ambassador. Rykr měl rád zábavu, chodil rád do společnosti, rád tančil a především cestoval. To vše si mohl tento vzdělaný a na svou dobu nezvykle zcestovalý výtvarník s vynikajícím uměleckým rozhledem dovolit především díky svým příjmům, které mu plynuly z „průmyslových“ zakázek. Od roku 1937 navázal Zdeněk Rykr spolupráci s velmi ceněným pařížským Salonem Nadnezávislých (Les Surindépendants), kde průběžně vystavoval a kde dosáhl mimořádných ocenění. Vystavoval například spolu s Asgerem Jornem nebo Alexanderem Calderem. V Paříži se jeho dílo dostalo se do mezinárodních kulturních souvislostí a začalo být více uznáváno než v Praze. Oproti rodné vlasti zde sklidil velký úspěch. V druhé polovině třicátých let působil Zdeněk Rykr ve společnosti PIRAS (zkratka První Inzertní a Reklamní Společnost), kde se stal vzhledem ke svým zkušenostem v reklamním průmyslu dokonce na určitou dobu jejím ředitelem a také podílníkem. Tato funkce ho však přivedla do značného nebezpečí, jelikož se pod svým ředitelským vedením podniku snažil zachránit židovské výtvarníky, kteří zde pracovali, což bylo německým gestapem odhaleno a Rykrovi hrozilo zatčení. Koncem třicátých let tvorba Zdeňka Rykra dostává formu jakýchsi elegií, existenciální abstrakce, reprezentující se cyklem záhadných obrazů figur žen v prostředí koupelny. Vana je zde pojata jako určitá analogie rakve či hrobky, snad je předzvěstí budoucí sebevraždy. Bylo to období tragické i v jeho osobním životě, hrozilo mu reálné zatčení, žil v nejistotě z vlastní budoucnosti. Koupelna se v jeho pojetí stává hrobkou, v době počínajícího světového konfliktu, kdy jsou základní hodnoty lidského života tvrdě potlačovány, jakousi vzpomínkou na krásu. Symbolizuje snad vyspělou civilizaci, která však právě spěje do záhuby. Náhlý, dobrovolný odchod Zdeňka Rykra z tohoto světa, snad až divadelně zinscenovaný symbolicky pod koly pařížského rychlíku směřujícího na Plzeň, 15. ledna 1940 nedaleko barrandovské skály, zaskočil všechny jeho blízké. O pravých příčinách lze vzhledem k okolnostem jen spekulovat, žádné dokumenty, písemné doklady nebo dopisy, které by tento jeho čin vysvětlovaly, nebyly nalezeny. Jeho tvorbu můžeme nalézt v menších, ale významných pozůstalostech shromážděných v městském muzeu v rodné Chotěboři nebo v Regionálním muzeu v Kolíně. Najdeme zde soukromou korespondenci často popisující výtvarníkovy zdroje inspirací, poznámky na kartonech a zachovalé obaly a balicí papíry. Na nádražní budově v Chotěboři, dodnes stojící nad městečkem v ulici 5. května, je umístěna Rykrova pamětní deska s textem: „PhDr. Zdeněk Rykr, malíř, grafik a publicista, narodil se zde 26. října 1900. Své dílo naplněné hledáním opustil náhle 15. ledna 1940 v Praze pod Barrandovem.“ Deska byla odhalena v roce 1960 za výrazného přispění a s úvodním osobním proslovem profesora historie umění Jaromíra Pečírky. Rykrova manželka Milada Součková přežila svého životního partnera o více než 40 let, po roce 1945 pracovala jako kulturní atašé československého konzulátu v New Yorku a po únoru 1948 ve Spojených státech zůstala, takže její dílo, stejně tak jako dílo jejího manžela, upadlo u nás na dlouhou dobu v zapomnění. Od roku 1963 pracovala profesorka Součková jako knihovnice Harvardovy univerzity, kde také přednášela českou a slovanskou literaturu, a shromáždila zde jeden z největších souborů české literatury v zahraničí. Obrazy Zdeňka Rykra byly prezentovány na několika významných výstavách v zahraničí, nicméně svoje místo v českém prostředí tvorba tohoto rodáka z Chotěboře zatím stále hledá. V Čechách svá díla pravidelně vystavoval od roku 1920 bez většího uznání, teprve v roce 1937, kdy vstoupil do již zmiňovaného pařížského Salonu Nadnezávislých, se jeho práce dočkala velkého, zejména zahraničního, ocenění. K ocenění jeho proměnlivé tvorby u nás dochází ve většímíře až v 90. letech 20. století. Mnohé formy, se kterými ve svém díle pracoval, se však stali významnými již dříve, např. asambláž, strukturální obraz, nebo koláž. V roce 2000 byla této pozoruhodné osobnosti české moderní meziválečné avantgardy, ke stému výročí narození, věnována expozice v domě U Kamenného zvonu nazvaná „Zdeněk Rykr (1900-1940): Elegie avantgardy,“ kterou uspořádala Galerie hlavního města Prahy.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.