Slavík Otakar

1931–2010
„Figuru nemaluju. Figura musí vzniknout během procesu malování.“ Otakar Slavík působil jako jeden z nejvýznamnějších umělců, kteří zasáhli české umění šedesátých let 20. století. Narodil se 18.prosince 1931 v Pardubicích v rodině vyučeného krejčího Otakara Slavíka a Marie Kopecké. V roce 1937 navštěvoval obecnou školu v Hrachově Týnci, kde také vyrůstal umělcův otec. V roce 1941 přešel na měšťanskou školu, kde setrval do roku 1946. Poté následoval jednoroční povinné poválečné školní docházky. V roce 1946 jej rodiče poslali do pohraničního Klášterce nad Ohří, kde nastoupil ke studiu keramické školy, aby se vyučil točířem. Kvůli poválečnému odsunu obyvatel z pohraničí, žil zde Otakar Slavík v bídných poměrech, a proto jej rodiče odvezli zpět domů. Po roce tak pokračoval na Střední odborné škole keramické v Bechyni, kde mu nabídli tři obory – malíři porcelánu, kamnáři a točíři. V žádném se však Slavík necítil dobře. V tomto období se o školu ani moc nezajímal. Všechnu svou energii věnoval fotbalu. Situace se však změnila, když přišel do ..

„Figuru nemaluju. Figura musí vzniknout během procesu malování.“ Otakar Slavík působil jako jeden z nejvýznamnějších umělců, kteří zasáhli české umění šedesátých let 20. století. Narodil se 18.prosince 1931 v Pardubicích v rodině vyučeného krejčího Otakara Slavíka a Marie Kopecké. V roce 1937 navštěvoval obecnou školu v Hrachově Týnci, kde také vyrůstal umělcův otec. V roce 1941 přešel na měšťanskou školu, kde setrval do roku 1946. Poté následoval jednoroční povinné poválečné školní docházky. V roce 1946 jej rodiče poslali do pohraničního Klášterce nad Ohří, kde nastoupil ke studiu keramické školy, aby se vyučil točířem. Kvůli poválečnému odsunu obyvatel z pohraničí, žil zde Otakar Slavík v bídných poměrech, a proto jej rodiče odvezli zpět domů. Po roce tak pokračoval na Střední odborné škole keramické v Bechyni, kde mu nabídli tři obory – malíři porcelánu, kamnáři a točíři. V žádném se však Slavík necítil dobře. V tomto období se o školu ani moc nezajímal. Všechnu svou energii věnoval fotbalu. Situace se však změnila, když přišel do školy učit profesor sochařství Leopold Velan, který poznal Slavíkův modelační talent a přesvědčil rodiče, aby syna poslali na Střední průmyslovou školu sochařsko – kamenickou v Hořicích, kterou poté navštěvoval v letech 1948 – 1952. Zde už převážilo studium nad sportem. Sochařství však také nebylo umělcovým šálkem kávy. V roce 1951 se Otakar Slavík oženil se svou spolužačkou Věrou Holancovou. Po maturitní zkoušce v roce 1952 odešel do Prahy a přihlásil se ke studiu na Akademii výtvarných umění na obor sochařství. Do školy však přijat nebyl. Proto zkusil štěstí v Bratislavě na Pedagogické fakultě University Komenského, kde byl přijat jako sochař k profesoru Eugenu Nevanovi. Po roce studia přestoupil zpět do Prahy na katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy k profesorům Martinovi Salcmanovi Cyrilu Boudovi a Karlu Lidickému, kde působil do roku 1955. Pod vlivem Martina Salcmana přešel Slavík k malbě. Během studia navázal Slavík velice přínosná přátelství s dalšími umělci sdružujícími se kolem spolku Umělecká beseda (Václav Bartovský, Václav Boštík, JiříKolář) a jinými. Po promoci v roce 1955 nastoupil jako kulisák do Národního divadla, které se mu posléze stalo velikou inspirací. V národním divadle působil do roku 1960. V roce 1957 obdržel Slavík stipendium Českého fondu výtvarných umělců a zúčastnil se výstavy stipendistů. Po roce 1960 pracoval chvíli jako dělník ve Smíchovské panelárně a v Holešovicích. V roce 1961 pracoval až do roku 1968 v podniku Interiér v Libni jako vykladač vagónů. Během té doby udržuje přátelství převážně s umělcem Václavem Boštíkem. Pořádá i několik výstav. V roce 1963 se zúčastnil výstavy v Pražském Obecním domě. O rok později uspořádal svou první samostatnou v Malé galerii PKOJF a dále pak v roce 1966 vGalerii mladých v Mánesu. Rok 1967 stává se v životě Otakara Slavíka velice významným. Zřídil si ateliér v Jungmannově ulici, navázal velice významné přátelství s Jindřichem Chalupským a pod jeho vedením uspořádal svou první samostatnou výstavu v Galerii Václava Špály, která se tak stala ukazatelem Slavíkova osobitého projevu. Jak už bylo řečeno, opustil Slavík v roce 1968 své zaměstnání a začal se plně věnovat své umělecké činnosti. V témže roce zúčastnil se výstavy Nová citlivost uspořádané skupinou Křižovatka. Do umění vstoupil Otakar Slavík v očích kritiků jako outsider, solitér. Jeho nezařaditelnost k určitému uměleckému programu byla v jistém směru odsuzována, avšak na druhou stranu představovala originální Slavíkův projev. Co se týče Slavíkovi tvorby, věnoval pozornost tradičnímu pojetí moderního umění, převážně tedy figurativní malbě založené na intenzivním míchání barev. Zpočátku se v jeho díle prolínal vliv prvotních sochařských a modelářských zkušenosti s pozdějším nadšením z malby. Motivem takové tvorby stali se např. provazolezci, tanečnice, dělníci nebo kulisáci. V té době pracoval Slavík jako kulisák v Národním divadle a ve své tvorbě tak vycházel z přímé inspirace prostředí, ve kterém se pohyboval. (Baletka na scéně, 1960; Dělnice 1964; Muž s pivem, 1965; Žena v klobouku, 1966). Postupem času vypracoval si Slavík velice osobitý způsob projevu a jeho tvorba začala být očima současného umění vnímána jako nová figurace v rámci české výtvarné scény. První výstava takto chápaného umění proběhla v roce 1969 v pražské galerii Mánes, na které mimo jiné vystoupili přední umělci tehdejšího výtvarného dění (Otakar Slavík, Adriena Šimotová, Jitka Válová, Květa Válová, JiříKolář a jiní). Další výstava přišla v roce 1970. Rok 1970 byl posledním rokem velkých výstav ve svobodném duchu. Po nástupu totalitního režimu přišla mnohá omezení, která se nevyhnula ani Otakaru Slavíkovi. Tvorba překročila meze nové figurace, opustila předchozí obrazové postupy a přesunula se ke snaze vyjádřit podstatu a důvod umění v hlavních tématech lidského těla a života. Změnil se i formát Slavíkových obrazů (200x150cm), který tak malíři pomohl k lepšímu ztotožnění se skutečnou velikostí lidského těla a daným tématem. V roce 1976 se Otakar Slavík oženil s Duňou Gerzonovou a o rok později podepsal Chartu 77. Poté však následovala šikana ze strany úřadů. 1. července 1979 byl Otakar Slavík vyloučen z Českého fondu výtvarných umělců a tím pádem ztratil nárok na ateliér. Následovala 80. léta, která byla pro českého umělce velice obtížná. Ztratil status umělce a byla mu odebrána i možnost živit se manuálně. Na základě neustálého šikanovaní rozhodl se Otakar Slavík k emigraci. V září roku 1980 tedy odjel se ženou do Rakouska, kde oba získali azyl. Poté následovala cesta do Londýna a Paříže, kde se Slavík poprvé setkává i s jiným druhem umění. Byl přijat do uměleckého spolku Künstlerhaus. Tématem Slavíkových pláten se stala postava provazolezce, muže chodícího po hranici mezi životem a smrtí symbolizujícího umělcovu těžkou životní situaci (Sedící provazolezec, 1977; Provazolezec ve větru, 1978; Odpočinek na provaze, 1979, Provazolezcův bratr, 1979; Přemítající provazolezec, 1982, Stojící provazolezec, 1982; Hořící provazolezec, 1982). V roce 1983 uspořádal výstavu svých obrazu ve švýcarské Galerii Kraus v Pffäfikonu. Dále pak v roce 1985 v Bordeaux v galerii Ekymose. V roce 1987 vystavuje své obrazy v galerii Wolf v Düsseldorfu. V roce 1991 se po jedenácti letech představil Otakar Slavík v Galerii na bidýlku Karla Tutsche. O rok později se malíř vrátil do českého povědomí vstupem do spolku Umělecká beseda, stáhnul se do soukromí a svůj volný čas trávil procházkami v Schönbrunnském parku, který se mu stal další inspirací pro další tvorbu (Dívka v Schönbrunnu, 1993). Během let 1993 – 1995 se účastnil velkého množství domácích i zahraničních výstav a během těchto let pobýval v Římě. V roce 1999, díky výstavě v Biskupské věži v Mostecké ulici v Praze, dostává Slavíkova tvorba nový umělecký náboj. V témže roce, po účasti na Intersalónu Asociace jihočeských výtvarníku, mu byla udělena cena Unie výtvarných umělců ČR. Po roce 2000 následuje další série výstav v Praze, Ostravě a Kutné Hoře. Poslední výstavou v Nové síní v Praze zakončil Otakar Slavík svou vrcholnou tvorbu poukazující svou barevností na hloubku malířova senzualismu. Otakar Slavík zemřel 6. listopadu 2010 ve Vídni.

celý text méně textu

Encyklopedie

a b c č d e f g h ch i j k l m n o p r s š t u v w z