Slavík Otakar (1931 - 2010)

„Figuru nemaluju. Figura musí vzniknout během procesu malování.“ Otakar Slavík působil jako jeden z nejvýznamnějších umělců, kteří zasáhli české umění šedesátých let 20. století. Narodil se 18.prosince 1931 v Pardubicích v rodině vyučeného krejčího Otakara Slavíka a Marie Kopecké. V roce 1937 navštěvoval obecnou školu v Hrachově Týnci, kde také vyrůstal umělcův otec. V roce 1941 přešel na měšťanskou školu, kde setrval do roku 1946. Poté následoval jednoroční povinné poválečné školní docházky. V roce 1946 jej rodiče poslali do pohraničního Klášterce nad Ohří, kde nastoupil ke studiu keramické školy, aby se vyučil točířem. Kvůli poválečnému odsunu obyvatel z pohraničí, žil zde Otakar Slavík v bídných poměrech, a proto jej rodiče odvezli zpět domů. Po roce tak pokračoval na Střední odborné škole keramické v Bechyni, kde mu nabídli tři obory – malíři porcelánu, kamnáři a točíři. V žádném se však Slavík necítil dobře. V tomto období se o školu ani moc nezajímal. Všechnu svou energii věnoval fotbalu. Situace se však změnila, když přišel do školy učit profesor sochařství Leopold Velan, který poznal Slavíkův modelační talent a přesvědčil rodiče, aby syna poslali na Střední průmyslovou školu sochařsko – kamenickou v Hořicích, kterou poté navštěvoval v letech 1948 – 1952. Zde už převážilo studium nad sportem. Sochařství však také nebylo umělcovým šálkem kávy. V roce 1951 se Otakar Slavík oženil se svou spolužačkou Věrou Holancovou. Po maturitní zkoušce v roce 1952 odešel do Prahy a přihlásil se ke studiu na Akademii výtvarných umění na obor sochařství. Do školy však přijat nebyl. Proto zkusil štěstí v Bratislavě na Pedagogické fakultě University Komenského, kde byl přijat jako sochař k profesoru Eugenu Nevanovi. Po roce studia přestoupil zpět do Prahy na katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy k profesorům Martinovi Salcmanovi Cyrilu Boudovi a Karlu Lidickému, kde působil do roku 1955. Pod vlivem Martina Salcmana přešel Slavík k malbě. Během studia navázal Slavík velice přínosná přátelství s dalšími umělci sdružujícími se kolem spolku Umělecká beseda (Václav Bartovský, Václav Boštík, JiříKolář) a jinými. Po promoci v roce 1955 nastoupil jako kulisák do Národního divadla, které se mu posléze stalo velikou inspirací. V národním divadle působil do roku 1960. V roce 1957 obdržel Slavík stipendium Českého fondu výtvarných umělců a zúčastnil se výstavy stipendistů. Po roce 1960 pracoval chvíli jako dělník ve Smíchovské panelárně a v Holešovicích. V roce 1961 pracoval až do roku 1968 v podniku Interiér v Libni jako vykladač vagónů. Během té doby udržuje přátelství převážně s umělcem Václavem Boštíkem. Pořádá i několik výstav. V roce 1963 se zúčastnil výstavy v Pražském Obecním domě. O rok později uspořádal svou první samostatnou v Malé galerii PKOJF a dále pak v roce 1966 vGalerii mladých v Mánesu. Rok 1967 stává se v životě Otakara Slavíka velice významným. Zřídil si ateliér v Jungmannově ulici, navázal velice významné přátelství s Jindřichem Chalupským a pod jeho vedením uspořádal svou první samostatnou výstavu v Galerii Václava Špály, která se tak stala ukazatelem Slavíkova osobitého projevu. Jak už bylo řečeno, opustil Slavík v roce 1968 své zaměstnání a začal se plně věnovat své umělecké činnosti. V témže roce zúčastnil se výstavy Nová citlivost uspořádané skupinou Křižovatka. Do umění vstoupil Otakar Slavík v očích kritiků jako outsider, solitér. Jeho nezařaditelnost k určitému uměleckému programu byla v jistém směru odsuzována, avšak na druhou stranu představovala originální Slavíkův projev. Co se týče Slavíkovi tvorby, věnoval pozornost tradičnímu pojetí moderního umění, převážně tedy figurativní malbě založené na intenzivním míchání barev. Zpočátku se v jeho díle prolínal vliv prvotních sochařských a modelářských zkušenosti s pozdějším nadšením z malby. Motivem takové tvorby stali se např. provazolezci, tanečnice, dělníci nebo kulisáci. V té době pracoval Slavík jako kulisák v Národním divadle a ve své tvorbě tak vycházel z přímé inspirace prostředí, ve kterém se pohyboval. (Baletka na scéně, 1960; Dělnice 1964; Muž s pivem, 1965; Žena v klobouku, 1966). Postupem času vypracoval si Slavík velice osobitý způsob projevu a jeho tvorba začala být očima současného umění vnímána jako nová figurace v rámci české výtvarné scény. První výstava takto chápaného umění proběhla v roce 1969 v pražské galerii Mánes, na které mimo jiné vystoupili přední umělci tehdejšího výtvarného dění (Otakar Slavík, Adriena Šimotová, Jitka Válová, Květa Válová, JiříKolář a jiní). Další výstava přišla v roce 1970. Rok 1970 byl posledním rokem velkých výstav ve svobodném duchu. Po nástupu totalitního režimu přišla mnohá omezení, která se nevyhnula ani Otakaru Slavíkovi. Tvorba překročila meze nové figurace, opustila předchozí obrazové postupy a přesunula se ke snaze vyjádřit podstatu a důvod umění v hlavních tématech lidského těla a života. Změnil se i formát Slavíkových obrazů (200x150cm), který tak malíři pomohl k lepšímu ztotožnění se skutečnou velikostí lidského těla a daným tématem. V roce 1976 se Otakar Slavík oženil s Duňou Gerzonovou a o rok později podepsal Chartu 77. Poté však následovala šikana ze strany úřadů. 1. července 1979 byl Otakar Slavík vyloučen z Českého fondu výtvarných umělců a tím pádem ztratil nárok na ateliér. Následovala 80. léta, která byla pro českého umělce velice obtížná. Ztratil status umělce a byla mu odebrána i možnost živit se manuálně. Na základě neustálého šikanovaní rozhodl se Otakar Slavík k emigraci. V září roku 1980 tedy odjel se ženou do Rakouska, kde oba získali azyl. Poté následovala cesta do Londýna a Paříže, kde se Slavík poprvé setkává i s jiným druhem umění. Byl přijat do uměleckého spolku Künstlerhaus. Tématem Slavíkových pláten se stala postava provazolezce, muže chodícího po hranici mezi životem a smrtí symbolizujícího umělcovu těžkou životní situaci (Sedící provazolezec, 1977; Provazolezec ve větru, 1978; Odpočinek na provaze, 1979, Provazolezcův bratr, 1979; Přemítající provazolezec, 1982, Stojící provazolezec, 1982; Hořící provazolezec, 1982). V roce 1983 uspořádal výstavu svých obrazu ve švýcarské Galerii Kraus v Pffäfikonu. Dále pak v roce 1985 v Bordeaux v galerii Ekymose. V roce 1987 vystavuje své obrazy v galerii Wolf v Düsseldorfu. V roce 1991 se po jedenácti letech představil Otakar Slavík v Galerii na bidýlku Karla Tutsche. O rok později se malíř vrátil do českého povědomí vstupem do spolku Umělecká beseda, stáhnul se do soukromí a svůj volný čas trávil procházkami v Schönbrunnském parku, který se mu stal další inspirací pro další tvorbu (Dívka v Schönbrunnu, 1993). Během let 1993 – 1995 se účastnil velkého množství domácích i zahraničních výstav a během těchto let pobýval v Římě. V roce 1999, díky výstavě v Biskupské věži v Mostecké ulici v Praze, dostává Slavíkova tvorba nový umělecký náboj. V témže roce, po účasti na Intersalónu Asociace jihočeských výtvarníku, mu byla udělena cena Unie výtvarných umělců ČR. Po roce 2000 následuje další série výstav v Praze, Ostravě a Kutné Hoře. Poslední výstavou v Nové síní v Praze zakončil Otakar Slavík svou vrcholnou tvorbu poukazující svou barevností na hloubku malířova senzualismu. Otakar Slavík zemřel 6. listopadu 2010 ve Vídni.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.