Špála Václav (1885 - 1946)

„Umění má růst jakoby na úhoru, kde je nutno mnoho dobývat, mnoho kopat drsnou mateřskou zemi.“ „Dobrý obrazmá v sobě mnohdy něco hodně tajemného, ažmystického.“ Václav Špála se narodil 24. srpna 1885 ve Žlunici u Nového Bydžova jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Jana Špály. Zemřel 13. května 1946 v Praze. Byl to jeden z nejvýznamnějších a pro sběratele umění nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění 20. století. Své dětství trávil ve Žlunici, kde si svými sourozenci hrál různé hry. Už zde bychom mohli hledat počátky Špálova malování. Zednická tužka v kapse a bíla zeď stačila malému chlapci ke štěstí. Své první malířské zkušenosti získal Václav Špála od svého staršího bratra Františka, později známý sběratel, folklorista a profesor kreslení, který pro uměníměl také od narození vlohy. Do obecné školy chodil Václav Špála ve Žlunici. K dalšímu studiu nastoupil v Hradci Králové roku 1899. Jeho otec měl tolik pochopení pro synovo umělecké nadání, že jej dal zapsat na obor umělecké zámečnictví. Roku 1902 vyšel z této školy sedmnáctiletý absolvent, který si během studia uvědomil, že malování po zdech nebyl jenom dětský rozmar, ale že je to jeho životní osud. Marně se však ten samý rok pokoušel dostat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Přihlásil se proto na soukromou školu do ateliéru profesora a malíře Ferdinanda Engelmüllera, který poskytl Špálovi první odborné lekce z malířského umění. Po půlročním soukromém kurzu přihlásil se plný nadšení znovu ke studiu na uměleckoprůmyslovou školu. Studium však nebylo takové, jaké očekával. Po několika měsíčním pobytu neuspěl u zkoušky a nebyl s definitivní platností přijat. Jeho představa o vzdělání však byla jiná. Nezdar na vysoké škole proto chápal jako další z důvodu proč zkusit štěstí na Akademii výtvarných umění, kde byl svobodnější přístup k výuce. Roku 1903 se tedy Václav Špála přihlásil ke studiu na výtvarnou akademii, kde navštěvoval ateliéry Vlaho Bukovace a Františka Thieleho. Akademii však nedokončil. Vydržel zde do roku 1908, poté obdržel tzv. consilium abeundi (byl vyloučen), protože pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům. Bylo to nepochybně spravedlivé a opodstatněné rozhodnutí. Poměry na Akademii odpovídaly tehdy poměrům, které charakterizovaly tzv. oficiální umění, ve kterém neviděl Špála nic přínosného. Nechtěl se učit malovat akademicky uhlazené a napodobené obrazy naučených pozic, které modelky zaujímaly na dřevěném podiu. Toužil po troše volnosti, kreativitě a upřímnosti. Kromě toho si brzy našel jiné učitelské vzory. Společně se svými přáteli podlehl vlivu francouzských umělců a jejich tvorby (Picasso, Cézanne). Očaroval je svět barev a tvarů, poznali něco nového, sugestivního. Francouzi naučili Špálu chápat obraz jako smyslné výtvarné dílo, které by mělo přinášet jisté okouzlení. Počátky Špálovy tvorby byly ovlivněny především zahraničním uměním. Ještě v době jeho studií na akademii (1905) se zúčastnil výstavy, kterou pořádal mladý norský malíř Edvard Munch. Jeho obrazy byly plné vášně, ohnivých barev, ale také pesimismu, krutosti života a smrti. Munchovo umění zanechalo na mladé generaci malířů, nevyjímaje Špálu, hluboký dojem. Inspirován novým uměním vznikl v roce 1907 obraz s názvem Skica venkovského děvčete. Další raná díla čerpala z expresionismu a fauvismu (Vlastní podobizna s paletou, 1908; Venkovanka, 1912). V roce 1909 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, odkud krátce nato přestoupil Skupiny výtvarných umělců (pro názorové neshody vystoupil roku 1912). V tomto období se Špála přidal také ke skupině Osma, která sdružovala osobnosti jako Emil Filla, Antonín Procházka, Bohumil Kubišta a další. Členové Osmy se snažili především o návrat k čisté výtvarné formě, harmonii, výtvarné pravdě spojené se skutečnou barevností. Prvních dvou výstav se Václav Špála však nezúčastnil. Zdálo se mu, že jeho obrazy ještě nedozrály k veřejnému vystavování. V roce 1907 odjel ze zdravotních důvodů do Dubrovníka, kde si léčil plicní chorobu. Zde vznikla řada obrazů krajinných motivů inspirované různorodou exotickou přírodou, která v něm podnítila touhu k pronikavějším barvám a projasnila jeho obrazy (Vila v Dubrovníku, 1908). V roce 1911 navštívil také Paříž, kde se Špála seznámil s díly starých umělců a s moderním uměním svých učitelských vzorů, které znal pouze z reprodukcí. Vliv francouzského kubismu se tedy do jisté míry dotkl i Špálovy tvorby. Lákal jej svou konstruktivností a monumentálností (Krajina z Dalmácie, 1913; Procitnutí, 1913; Koupání, 1914; Písně venkova, 1914). Na rozdíl však od kubistů, volil Špála hned od začátku žhnoucí barevné tóny. Poté pobýval nějaký čas v Itálii a na Balkáně, kde se v jeho dílech projevila syntéza kubismu a expresionismu, od které krátce nato přešel k futurismu a orfismu. Takto ovlivněn několika směry vznikala díla jako Píseň venkova (1914), Tři pradleny (1915), Čekající(1918). Jak je patrné, byl Václav Špála během života členem několika spolku a skupin a nikdy k žádné pevně nepřilnul. Svými častými zdravotními výlet na venkov se od ostatních členů jistým způsobem odcizoval. Trpěl podvědomým strachem z toho, aby nebyl nikde příliš umělecký spoutaný. Skupinová kázeň a společná politika byla důvodem pro jeho odstup. Špála chtěl vždy jít svou cestou nespoutaný, aby došel na místo, na kterém bude sám se sebou spokojený. Ačkoli žil Václav Špála v Praze, příliš se mu tam nelíbilo. Jeho duše byla spojena s volným venkovským prostředím. Dokazuje to malováním obrazů, ve kterých se nevyskytovalo nic, co by připomínalo život ve velkoměstě. Čerpal z motivů venkova (venkovské dívky na poli, děvčata u rybníka, pradleny). S příchodem první světové války se jeho tvorba nijak výrazně nezměnila. Stále maloval obdoby svých venkovských děvčat s vlajícími sukněmi, mávajícími k moři. Po konci války se Václav Špála oženil se svou dlouholetou známou Janou Rychlíkovou. V roce 1918 se stal rovněž jádrem poválečné skupiny Tvrdošíjní, kterou dále tvořili umělci jako Josef Čapek, Jan Zrzavý nebo Vlastislav Hofman, a která se snažila navázat na předválečnou avantgardní linii skupiny. V tom samém roce uspořádali Tvrdošíjní svou první výstavu, která vzbudila smíšené pocity. V roce 1919 se konala další výstava, tentokrát s širším polem působnosti i do ciziny. Ta již vyvolala pozitivní ohlasy a čeští malíři se stali uznávanou skupinou. S Tvrdošíjnými spolupracoval Špála do roku 1923. Poté se plně ponořil do motivů krajiny, zátiší a květin s převahou jednoho barevného tónu, nejdříve zeleného (do roku 1926), později modrého (od roku 1927). V těchto barevných obdobích vznikaly obrazy jako Údolí Sázavy (1922), Na Berounce u Srbska (1925), Přístav v Marseille (1926), Dřevěný most přes Orlici u Potštejna (1928), Divoká Orlice u Potštejna (1928), Panáky u Rybné (1928), Na Otavě (1929 – 1930). Díla vycházela přímo z jeho optimismu. Proto také nemaloval zimní krajiny. Zdály se mu příliš smutné, mrtvé a němé. Tvorba Václava Špály v sobě skrývala znaky umění lidového, které bylo však kultivované a ovlivněné uměním světovým. Tak by měla vypadat tvorba malíře, který po celý život zůstal věrný lidu, ze kterého vzešel. A právě tato lidovost odlišovala Václava Špálu od ostatních malířů. Na počátku třicátých let můžeme ve Špálově tvorbě pozorovat uvolnění, vyzrálost a rozšíření barevné palety, ve které však modrá zůstala dominantní. Vedle krajin vznikají obrazy zátiší, květin a portrétů jeho rodiny a sebe samého (Kytice s figurami v pozadí, 1930; Pivoňky, 1931; Zátiší s ovocem, 1934, Pole v červenci, 1939). I když se o politickou situaci příliš nezajímal, už od počátku války věděl, na které straně barikády bude stát a jako umělec, který touží po svobodě a volném projevu, vystupoval vždy proti sebemenším známkám útlaku, tak i fašismu. Ti ho za to označili jako „zvlhlého malíře“ a znemožnili mu tak další veřejný umělecký rozvoj. Proto měl Špála o to větší radost, když roku 1945 skončila vláda tyranie a nastala opět doba svobody. Dílo Václava Špály došlo nejvyššího uznání, jaké se může umělci dostat. V roce 1945 mu byl udělen titul národního umělce.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.