Vaca Karel

1919–1989
Malíř, ilustrátor, afišista, grafik, scénograf a kostýmní výtvarník Karel Vaca se narodil 21. července 1919 v Prostějově. Od roku 1937 studoval v Praze užitou a reklamní grafiku v Ateliéru Rotter v Praze a následující školní rok pokračoval v Rotterově (Jedličkově) škole užitého umění. V letech 1945 až 1950 navštěvoval Ateliér propagační a užité grafiky profesora Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po ukončení pražských studií se Karel Vaca nakrátko pracovně vrátil do rodného Prostějova, kde našel uplatnění jako podnikový výtvarník a reklamní grafik v jedné z prostějovských textilních firem, předchůdkyně pozdějšího OP Prostějov, firmy Prvoděv. Již počátkem padesátých let však Karel Vaca přešel do svobodného uměleckého povolání. Už v době svých pražských studiích Karel Vaca kolektivně vystavoval, např. v listopadu 1945 na Výstavě studentů výtvarníků v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Profesor Emil Filla vždy u svých žáků kladl důraz na vhodnou barevnou kombinaci a především svobodný výtvarný projev, a to nejen v kubistickém duchu. Rok po smrti profesora Filly, v roce 1954, se jeho bývalí studenti sdružili do umělecké skupiny nazvané Trasa 54. Jejich společná první výstava, na které představili svá díla kromě Karla Vacy také například Věra Heřmanská či Václav Menčík, se konala již v roce 1955, ovšem neoficiálně. Teprve po uvolnění tvrdých politických poměrů počátku první poloviny 50. let byla oficiálně ..

Malíř, ilustrátor, afišista, grafik, scénograf a kostýmní výtvarník Karel Vaca se narodil 21. července 1919 v Prostějově. Od roku 1937 studoval v Praze užitou a reklamní grafiku v Ateliéru Rotter v Praze a následující školní rok pokračoval v Rotterově (Jedličkově) škole užitého umění. V letech 1945 až 1950 navštěvoval Ateliér propagační a užité grafiky profesora Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po ukončení pražských studií se Karel Vaca nakrátko pracovně vrátil do rodného Prostějova, kde našel uplatnění jako podnikový výtvarník a reklamní grafik v jedné z prostějovských textilních firem, předchůdkyně pozdějšího OP Prostějov, firmy Prvoděv. Již počátkem padesátých let však Karel Vaca přešel do svobodného uměleckého povolání. Už v době svých pražských studiích Karel Vaca kolektivně vystavoval, např. v listopadu 1945 na Výstavě studentů výtvarníků v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Profesor Emil Filla vždy u svých žáků kladl důraz na vhodnou barevnou kombinaci a především svobodný výtvarný projev, a to nejen v kubistickém duchu. Rok po smrti profesora Filly, v roce 1954, se jeho bývalí studenti sdružili do umělecké skupiny nazvané Trasa 54. Jejich společná první výstava, na které představili svá díla kromě Karla Vacy také například Věra Heřmanská či Václav Menčík, se konala již v roce 1955, ovšem neoficiálně. Teprve po uvolnění tvrdých politických poměrů počátku první poloviny 50. let byla oficiálně uspořádána v listopadu 1957 kolektivní výstava skupiny Trasa 54 v Alšově síni Galerie mladých v Praze. Názorově jednotná a výrazově čistá výstava měla značný ohlas zejména mezi tehdejšími mladými umělci, ale pochvaly se dočkala i od dobové umělecké kritiky za uměleckou kázeň a přínos nových konkrétních uměleckých témat. Karel Vaca byl velmi činným jevištním a kostýmním výtvarníkem. S divadly spolupracoval už od roku 1948. Zrealizoval více než sedmdesát scénických a kostýmních výprav. Spolupracoval s Národními divadly v Praze, v Brně, Divadlem satiry a dalšími scénami. Z jeho úspěšných inscenací, ve kterých vytvořil scénu i kostýmy, stojí za zmínku inscenace Milana Uhdeho Děvka z města Théby z roku 1967 v Tylově divadle v Praze a z roku 1980 Maryša bratrů Mrštíkových tamtéž. S Národním (dříve Státním) divadle v Brně započal Karel Vaca svou spolupráci jako jevištní výtvarník baletem Balada o námořníku z roku 1962 a z více než 25 inscenací, které zde vytvořil, měli velký ohlas u výtvarného publika zejména Stroupežnického Naši furianti z roku 1971. Svou spolupráci zde pak zakončil krátce před svou smrtí roku 1988 jevištní výpravou k Marlowovu Životu Eduarda Druhého Anglického. Divadelní inscenace, na kterých se Karel Vaca výtvarně podílel, často doprovodil i vlastním divadelním plakátem. Vacův kladný vztah k dramatu, poezii a literatuře jej přivedl k ilustrování knih pro děti, mládež i dospělé, k výtvarné činnosti, které se věnoval po celý svůj aktivní malířský život. Ilustroval, karikoval a vytvořil obálky pro více než sto čtyřicet knižních titulů. Karel Vaca ve svých knižních ilustracích používal rozmanitou techniku a jeho výtvarný doprovod k jednotlivým publikacím byl vždy výrazný, nezaměnitelný a umělecky velmi hodnotný. Již na počátku své malířské dráhy na sklonku padesátých let doprovodil svými kresbami škrábanou technikou do bílého laku s podkladem tuše Olbrachtovo Podivné přátelství herce Jesenia. Velmi známé jsou například i Vacovy ilustrace k příběhu Liga zrzavých Arthura C. Doyla, jednoho z dobrodružných příběhů Sherlocka Holmese. Hlavním výtvarným motivem příběhu je roku 1962 technikou monotypu vytvořená ilustrace temné lodi plující po klidné hladině moře a temný měsíc vrhající skrz loď na hladinu zlověstné stíny. Ostře sledované vlaky Bohumila Hraba vydané roku 1980 zase provází Vacovy charakteristické koláže, protějšek titulní strany knihy zobrazuje manželskou dvojici přilepenou růží k černobíle vyvedené fotografii jedoucího vlaku, která tvoří podklad celé osobité koláže datované rokem 1978. Další z originálních Vacových lepených koláží doprovázejících knižní titul jsou koláže k Páralově románu Muka obraznosti z roku 1986, které jsou výtvarně složeny z fotografií, geometrických tvarů, výstřižků lidí, zvířat, rostlin a předmětů. I přes úctyhodný počet knižních ilustrací zanechal Karel Vaca ještě významnější odkaz v oblasti plakátové tvorby. Navrhoval divadelní, výstavní a především filmové plakáty, ke kterým ho přivedla spolupráce s Ústřední půjčovnou filmů Praha, která produkovala všechnu reklamu k filmům a filmy také distribuovala a promítala. Karel Vaca pro Ústřední půjčovnu tvořil po dlouhou dobu třiceti let (1958 – 1988) a během této dlouholeté spolupráce pro ni zhotovil přes 280 filmových plakátů. Tvorba plakátů poskytovala výtvarným umělcům koncem padesátých a počátkem šedesátých let tvůrčí azyl v oblasti užité grafiky a nebyla pod takovým cenzurním dohledem jako volná umělecká tvorba. Funkci cenzora zastával v Ústřední půjčovně filmů poradní sbor tvořený obvykle i zástupci grafiků, kteří svým podpisem ručili za ideologickou nezávadnost odvedené výtvarné práce. Členem tohoto poradního sboru byl i Karel Vaca, který zde dokázal uhájit nejen díla svá, ale i díla mnohých svých kolegů (Jan Kubíček, Karel Teissig, Milan Grygar, Zdeněk Ziegler aj.) a umožnil tak českým výtvarníkům volnost nejen tvorby bez politického omezení ale i bez komerčního tlaku filmových studií, kterou jim na druhé straně mohli závidět kolegové a umělci v zámoří a ve svobodné části Evropy. V neposlední řadě poskytovala plakátová tvorba výtvarníkům možnost často jediné, slušné a oficiální obživy. České výtvarné prostředí bylo v polovině padesátých let velmi ovlivněno výstavou polských filmových plakátů konané v Praze v roce 1954, která byla přijata díky své tvůrčí nezávislosti a obrazové metafoře s nadšením u široké veřejnosti. A právě na základě polského vzoru začala Ústřední půjčovna koncem padesátých a počátkem šedesátých let externě spolupracovat se soudobými výtvarnými umělci, pro které byla tato tvorba jednou z mála možností svobodného projevu. Veřejné plakátovací plochy se tak staly jakousi otevřenou městskou galerií. Plakáty jako umělecká díla nejednou plnily funkci obrazů a zdobily interiéry mnoha běžných domácností. Karel Vaca v duchu tehdejší české plakátové tvorby nevytvářel „reklamu na film,“ tak jak ji známe od tehdejších i soudobých amerických filmových studií. Jeho plakáty měly funkci artefaktů, které jakoby mimochodem byly o filmu, obrazových básní určených pro veřejný prostor. Vaca byl nevtíravý, uchyloval se spíše k tlumenější a klidnější podobě plakátu. Často se u něj objevovaly motivy stylizované růže (např. u plakátu k české komedii Svatba jako řemen, kterému dominoval květ rudé růže na černobílé fotografii) nebo motýla (sovětský film Ivanovo dětství z roku 1962), dále se setkáváme s technikou koláže s poetickými i ironizujícími prvky, s výraznými barvami, fotomontáží, abstrakcí i jednoduchým dokreslováním záběrů z filmu. Karel Vaca výtvarně netlumočil filmový děj, ale výslednou emoci, která z děje filmu vyplývala. Převažující složkou jeho plakátů např. k filmům Pomsta, Kalypso, Le Cucaracha byl grafický prvek odpovídající obsahu filmu a symbol vystihující následný pocit, který filmové dílo v diváku vyvolalo. Nejznámějším Vacovým plakátem byl plakát k Felliniho filmu Sladký život z roku 1962 – inspirovaný portrétem vznešené mladé dámy renesančního umělce Domenica Veneziana z poloviny 15. století, portrétem jehož citaci hojně ve své tvorbě využívali i Jiří Kolář nebo Jiří Anderle. Vaca použil siluetu italské dámy z renesančního obrazu, její dlouhý obnažený krk, tvář, vlasy i pokrývku hlavu, vyřezal ji z celku kompozice a nahradil ji bílou plochou, do které nakombinoval v duchu lyrické abstrakce obraz motýla smrtihlava. Tvář oživil částečným výřezem z černobílé fotografie hlavní hrdinky filmu Sylvie v podání Anity Ekberg. Celý výraz pak akcentoval červenými rty v bílém prostoru, které spoluvytváří nádherné barevný výraz celého plakátu. S podobně laděnými kolážemi se setkáváme u Karla Vacy například u plakátů k filmům Svět v noci (1964) či Báječní muži na létajících strojích (1966). Vedle techniky koláže uplatňoval Karel Vaca i princip fotomontáže, při níž z různě kombinovaných filmových záběrů využil ke svému výtvarnému vyjádření zejména obraz výrazu lidské tváře a její psychologický účinek na diváka, například v plakátech k československému snímku Obžalovaný, britskému filmu Pahorek (orig. The Hill) s použitou fotografií Seana Conneryho nebo Muž z Hongkongu (1967), ve kterém dotvořil fotografii ústřední postavy filmu v podání J. P. Belmonda. Na řadě Vacových plakátů jakékoliv vyobrazení postav či záběrů z filmu zcela chybělo, což je z dnešního hlediska velmi pozoruhodné a pro současné distributory filmové produkce téměř nepředstavitelné. Vaca si v rámci svého velmi umírněného, avšak naprosto vypointovaného výrazu, kterému nechyběla výrazná výtvarná zkratka, mohl dovolit ztvárnit plakát k americkému filmu Hádej, kdo přijde na večeři (plakát z roku 1969) s tehdejší hereckou hvězdou první velikosti Katherine Hepburn jen v podobě prázdného bílého talíře se složenými příbory v koloristicky velmi působivém červeném pozadí. Za svou plakátovou tvorbu získal Karel Vaca během svého života mnoho našich i světových ocenění, již v roce 1962 bylo jeho plakátu s abstraktně stylizovaným profilem křičící lidské hlavy na černém pozadí, s detailem fotografie lidského oka, k filmu Michelangela Antonioniho Výkřik uděleno oceněníNejlepší filmový plakát roku. Vacovy plakáty byly originální svou atmosférou, výtvarným zpracováním i použitím písma, ačkoliv je méně známo, že písmo na plakátech často Karel Vaca svěřoval tvorbě své manželky Marie Hany Vacové, která taktéž studovala kresbu a malířství a Karel Vaca využil při tvorbě svých plakátů právě její pečlivé práce s písmem. Celkem vytvořil Karel Vaca na 305 filmových plakátů – spolu s plakáty divadelními tento počet překračuje číslo 340, které jsou v soukromých i institucionálních sbírkách roztroušeny po celém světě. Vaca se stal jedním z předních českých afišistů, což dokládají významné ceny, které mu byly u nás i ve světě uděleny, např. Stříbrná medaile na MFF v Karlových Varech z roku 1964 za plakáty Sladký život a Obžalovaný, roku 1977 Zvláštní cena The Hollywood Reporter za plakát k bulharskému filmu Bílá odysea, 1980 Grand prix na MMF v Chicagu za Závod o velkou cenu, roku 1982 třetí cena The Hollywood Reporter za plakát k československému dětskému filmu Neříkej mi majore! a mnoho dalších. Sám Karel Vaca ve svém pojednáníO filmovém plakátu svoji tvorbu shrnuje slovy: „Plakát je galerie pro všední den, která vešla do ulic i do zapadlých vesnic, přizpůsobila se tempu dnešního života a současné optice… Neměl by vyprávět obsah filmu a děj, nemá nahrazovat také fotografie, vystavované ve vitrínách kin. Filmový plakát nechce ani nemůže nic víc, než probudit zájem diváka. Klade na něho požadavek rychlé srozumitelnosti a čitelnosti. Jeho forma musí být tvarově nadsazená a záměrně znásilněná ve prospěch účinu. Plakát tak nepopisuje, ale vyjadřuje se grafickými znaky, ideogramy, myšlenkou, bere si poučení od jeskynních maleb v Altamiře až po abstraktní umění 20. století. Jeho řeč je mezinárodní. Dobrý plakát musí obstát se ctí na filmových festivalech. A bude vyhrávat, pokud ho budou dělat umělci, protože plakát je přeci umělecká disciplína.“ Celým Vacovým dílem se prolíná jeho bytostné malířské cítění, jeho vlastnímalířská tvorba bývá někdy neprávem zastíněna úspěchy na poli grafiky, ilustrací a jevištní práce. Díla Karla Vacy byla zastoupena na více než dvaceti autorských a 270 kolektivních výstavách v našich i světových galeriích. Autorsky začal vystavovat jako malíř ve svobodném povolání velmi záhy, svoji první samostatnou výstavu uspořádal ve svém rodném Prostějově již v roce 1958. Malířství bylo jeho hlavním povoláním a jeho obrazy se vyznačovaly abstraktní lyrikou ztvárněnou s výjimečným koloristickým citem. Často bývá označován za jednoho z nejlepších koloristů v období 50. – 70. let 20. století u nás. V rané tvorbě Karla Vacy je patrná inspirace poválečnou školou profesora Emila Filly s důrazem na výraznou barvitost a důmyslnou malířskou techniku, často i použitím písku, tak jak to bylo právě u Emila Filly zvykem. Vacovy obrazy v polovině šedesátých let nenásilně přešly k vytříbené abstrakci, aniž by tím přestaly být srozumitelné širšímu publiku. Vacovy olejomalby krajin vyjádřených prostřednictvím abstraktní kompozice vyvolávaly dojem pohledu na krajinu s políčky (např. Krajina 1968), kde byla k převažujícímu bílému útvaru ve středu kompozice nanesena tvarově nepravidelná barevná políčka modré, zelené a červené barvy, která se navzájem doplňovala, překrývala a oživovala. Celkový prostor jeho obrazů, barvy, rytmus, linie a čáry působily na diváky vždy citlivě a harmonicky. Vaca maloval zátiší, krajiny, zejména v poslední tvorbě se zřetelně inspiroval přírodou, a s určitou dávkou melancholie zachycoval i stylizované ženské postavy. V jeho olejích na plátně, např. Harlekýn (1963) byl patrný rukopis skupiny Trasa 54, ale i evropských malířských současníků jakými byl kupříkladu francouzský malíř Fernard Léger. Obrazy Karla Vacy lákaly diváky svou kompozicí tvořenou z čistých, teplých a barevně vyvážených ploch, polí a políček, která jakoby volně přecházela z dvojrozměrného prostoru obrazu do vnějšího reálného prostředí, doplňovala se svými liniemi a barvami, navzájem se překrývajícími a prolínajícími (obraz Kompozice, 1978). Díla Karla Vacy jsou zastoupena v našich i světových institucích, např. v Staatliches Museum München, Museum für Gestaltung Zürich, Museum of Posters Tokyo, Richmond Gallery, Museum of Modern Art New York, Benecout Gallery Liverpool, Národní galerii v Praze, Moravské galerii v Brně a mnoha dalších. Karel Vaca zemřel v Praze poslední březnový den roku 1989.

celý text méně textu

Encyklopedie

a b c č d e f g h ch i j k l m n o p r s š t u v w z