Váchal Josef (1884 - 1969)

Svérázný malíř, spisovatel, ilustrátor, grafik, filozof, typograf, básník, kreslíř a mistr barevného dřevorytu. To vše jsou přívlastky českého umělce Josefa Váchala, který se narodil 23. září 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželský syn v rodině místního podučitele Josefa Šimona Alše Lyžce, bratrance známého českého umělce Mikoláše Alše, a Anny Váchalové. Jeho matka pocházela ze zámožné statkářské rodiny, avšak jejich dříve bohaté hospodářství bylo v roce 1884 zadluženo a na pokraji bankrotu. Možná, že i to byl důvod, proč Josefův otec opustil jak jeho matku, tak Milavče. V roce 1886 odešla Váchalova matka z důvodu tíživé finanční situace do Prahy za svým bratrem a mladého Josefa se na čas ujala jeho babička a strýc Jakub Váchal žijící ve Velvarech. Když byly Josefu Váchalovi čtyři roky, byl odvezen do Písku ke svým prarodičům Alšovým, kteří v té době obývali jednu místnost v domě rodiny Tonnerů. A právě na výchovu a pobyt v jihočeském kraji, který jej poznamenal na celý život, vzpomínal malíř vždy s nostalgií a láskou. Ještě v pozdějším věku si podle svých slov dokázal vybavit jednotlivé čichové vjemy, které se linuly po domě. S matkou se Josef Váchal setkal až ve svých sedmi letech, kdy navštívil s prarodiči Jubilejní pražskou výstavu. V Písku začal mladý Váchal navštěvovat obecnou školu. Student to byl vnímavý, avšak roztržitým chováním dával najevo svůj nezájem o studium. Svou pozornost již od raného věku upíral ke kreslení a malování. Během této doby si také vybudoval silný vztah ke knihám. Ve studiu pokračoval na osmiletém gymnáziu v Písku. Avšak jeho špatné studijní výsledky přesvědčily Váchalova otce i jeho prarodiče k tomu, aby jej nechali gymnázia zanechat. Již jako třináctiletý ukončil studium v polovině sekundy a odjel do Prahy. Zde našel Váchalův otec, který z dopisů věděl o synově kladném vztahu ke knihám, přijatelnou náhradu za studium v podobě učňovského místa v knihařském závodě Jindřicha Weitzmanna. Zde si mladý Váchal po večerech četl knihy a tvořil své první výtvarné pokusy. V Praze se Váchal často setkával se svým strýcem Mikolášem Alšem, se kterým debatoval o umění. Opět se také postupně sbližoval s matkou, která se provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Jeho otec jej mezitím seznamuje se základním učením theosofie, kterému se sám věnuje. Po vyučení v roce 1902 pracoval následující dva roky jako knihařský dělník ve Weitzmannově závodě. Na nějaký čas také propadl teosofickému učení. Stál se členem theosofického hnutí v Praze a navštěvoval různé spiritistické seance. Ty jej přivedly až k celoživotnímu zájmu o okultismus a černou magii, což se projevovalo i v jeho tvorbě. V tomto období vznikly obrazy, kresby s názvy PožehnáníSatanovo, Hledání boha a další. V roce 1904 odjel malíř z Prahy, aby se ještě chvíli věnoval knihařskému řemeslu v Bělé pod Bezdězem a měl klid na svou výtvarnou práci. Na venkově však vydržel jen pár měsíců. Po návratu zpět do Prahy již plně převládlo přesvědčení stát se umělcem. Váchal se však nedokázal smířit s pocitem nedostatku výtvarného vzdělání, a proto se za podpory svého strýce Mikoláše Alše přihlásil ke studiu soukromé malířské školy v ateliéru krajináře Aloise Kalvody, kde vydržel do roku 1905. Poté se na čas stal žákem figurální školy Rudolfa Béma, u kterého vydržel také pouze jeden rok. Po dvou „neúspěšných“ pokusech se Josef Váchal definitivně stal malířem samoukem. Jako umělec byl však Josef Váchal velice komplikovanou osobností s častými neurotickými příznaky způsobené neustálým stěhováním, neúplností rodiny, nezájmem ze strany rodičů, smrtí prarodičů. To vše mělo vliv na umělcovu psychiku i tvorbu. Neuróza byla doprovázena také pocity úzkosti, strachu a halucinacemi. Již od dětství trpěl nespavostí a snovými děsy. To vše způsobovalo malířovu sociální nepřizpůsobivost k okolí a špatnou komunikaci s ostatními lidmi. Otevřený vztah si Josef Váchal vybudoval pouze k přírodě a psům, oddaným bytostem, které nejsou schopny zrady ani křivd. Útěchou se mu stala pouze umělecká tvorba, jeho životní poslání, ve kterém nacházel vnitřní klid a uspokojení až do konce svého bytí. Pro uměleckou veřejnost se vždy prezentoval jako nezařaditelný individualista, který se stranil aktivní účasti na kulturním dění a ačkoli častokrát za život trpěl finančním strádáním a materiálovými nedostatky věnoval se výlučně a pouze výtvarné a literární tvorbě. Veliký dojem na něj udělala výstava norského expresionistického malíře Edvarda Muncha konaná v roce 1905 v Praze. Během let 1905 – 1906 podnikl Josef Váchal několik poznávacích cest po českém kraji. V roce 1906 si Váchal otevřel ateliér na pražských Vinohradech, kde však nedokázal ze strachu a tísně přenocovat. Přespával proto v parku na lavičkách a do ateliéru se vracel až za svítání. V práci stále pokračoval v symbolických kresbách. Objevovaly se také první pokusy o dřevořezy (dýmky, figurky). Po smrti Karla Hlaváčka se Josef Váchal přestěhoval společně s matkou do bytu v Barákově ulici. Rok 1907 se stal mezníkem v tvorbě Josefa Váchala. Teprve od tohoto roku se začalo formovat období jeho osobité, originální malířské tvorby, které zahrnovalo kresby (Chorobná duše, Kulty, Kristus, Čarovné prsty, Prostituce Stezka hrůzy), malby (Incubus, Kobka života a mystiky, Vzývači ďábla), dřevořezy (Křest Páně v Jordáně, Šílenství, Černá magie) a lepty (Ženy, Vidění, Seance). V roce 1910 se stal Josef Váchal spoluzakladatelem uměleckého sdruženíSursum (Vzhůru). V následujících letech dále rozvíjel svoji tvorbu. K činnosti přidal i ilustrace knih. Po období smutku, depresí a melancholie se Josef Váchal v roce 1913 oženil s Mášou Pešulovou. Ve stejném roce však do Váchalova života zasáhl opět smrt, když umřel jeho strýc Mikoláš Aleš, ke kterému každoročně s oblibou jezdil. V roce 1915 otevřel Váchal nový ateliér, ve kterém setrval až do roku 1940. První roky války prožíval Váchal v relativním klidu svého ateliérů a válečný konflikt chápal spíše jako něco, co se ho zatím příliš netýkalo. 17. srpna roku 1915 byl sice odveden na vojnu do Plzně, ale za čtyři dny je propuštěn pro svou celkovou slabost. Další povolávací rozkaz přišel v listopadu roku 1916. Tentokrát byl Josef Váchal odveden a na vlastní kůži tak pocítil hrůznost války, která se mu nesmazatelně vryla do paměti. Své dvouleté působení ve válce popsal Váchal ve své knize Malíř na frontě. Po skončení války pokračoval Váchal tam, kde před válkou skončil. V roce 1920 navštívil výstavu Tvrdošíjných, kde obdivoval dílo Josefa Čapka. V následujících letech nadále rozvíjel techniku dřevorytu a experimentoval s olejomalbami. V roce 1922, po smrti jeho ženy Máši, se Váchal na čas uzavřel před okolním světem. Tato událost jej poznamenala do konce jeho života. Jediným východiskem se mu stala práce, kterou byl doslova zavalen. Psal, maloval, kreslil. Po boku mu stála jeho přítelkyně a družka Anna Macková. V roce 1934, kdy Váchal oslavil své padesáté narozeniny, se rozhodl uspořádat v Praze jubilejní výstavu děl z let 1909 – 1934. Výstava sklidila v očích veřejnosti překvapivě malý ohlas. Neúspěch znamenal pro Váchal veliké zklamání, které nakonec vedlo k omezení jeho tvůrčí činnosti. V roce 1939 přichází dalšírána v životě Josefa Váchala, když tragicky zemřela umělcova matka. Po této události se společně s Annou Mackovou přestěhoval po více než čtyřiceti letech zpět na venkov, do Studeňan u Jičína. Mezi místní obyvatelstvo však příliš nezapadl. Přesto zde pokračuje ve své práci výtvarníka a spisovatele. V následujících letech vydal několik rukopisů a dřevorytů. Zájem o umělcovu práci nastal až s příchodem Marie Bajerové, která se stala autorkou životopisné knihy o Josefu Váchalovi. V průběhu šedesátých let se o Váchalovu tvorbu začaly zajímat významné české galerie, což přineslo autorovi na sklonku života kromě drobných finančních prostředků i tíživě očekávané uznání. Josef Váchal zemřel 10. května 1969 v Studeňanech, tři dny po pohřbu jeho družky Anny Mackové. Před svou smrtí byl Josef Váchal oceněn titulem zasloužilý umělec.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.