Miloš Cvach – Hra na moře
Výstava Miloše Cvacha (1945) v Sophistica Gallery je subjektivním výběrem z pozoruhodně soudržné tvorby sochaře a kreslíře českého původu žijícího ve Francii, který ve svém díle od 70. let po současnost originálním způsobem vstřebává myšlenky minimalismu a geometrické abstrakce.
Příprava výstavy Miloše Cvacha je jako dětská hra s dřevěnou stavebnicí. Srostlice geometrických tvarů, vyrobených z lehounké, barevně lakované překližky, nám cosi připomínají, hrají s námi hru – na moře, na poušť, na slunce, na horizonty toskánské pahorkatiny, na sněžné závěje, na parník odplouvající z přístavu… Cvachovy reliéfy fungují jako univerzální symboly, jako piktogramy, do kterých si můžeme dosadit vlastní představu, vzpomínku, emoci. Teprve aktivní účast diváka činí jeho dílo celistvým. Vlastní dílo, ač hmotné, je duchovním poselstvím, které má vzbudit v divákovi možnost snění, obrazotvornosti, myšlení…,[1]vysvětluje autor svůj záměr. Pokud je umění příliš jednoznačné, není uměním.[2]
Vnuk významného impresionisty Miloše Jiránka po studiích na pražské AVU opustil figurativní projev a ovlivněn minimalismem a později také např. hnutím Arte Povera začal ve své tvorbě zkoumat vnitřní uspořádání prostoru, vztahy mezi hmotou a prázdnotou, mezi realitou a iluzí a také prostupování hranic mezi malbou a sochou.
Roku 1973 odchází z komunistického Československa za svojí manželkou, francouzskou umělkyní Sophií Curtil do Paříže. Nový život ve svobodné společnosti, vstřebávání aktuálních tendencí ve výtvarném umění, ale také jiné, jasnější světlo, jiný charakter krajiny, a především pak moře a oceán, vnášejí do jeho tvorby nové kvality. Krajina – nejen přírodní, ale i urbánní – se stává jeho osudovým tématem. Impulsem pro něj však nebývá přímý vizuální vjem, ale pocit, který zůstal po prchavém setkání s barvou, se světlem, s tvarem… či nahromaděná energie, neodbytná představa, kterou během procházek městem i přírodou črtá do zápisníku.
Ve svých kresbách a grafikách, které mají v Cvachově díle autonomní postavení, řeší stejné otázky jako u reliéfů, jak závěsných, tak těch horizontálních – určených k položení na zem. Jeho díla vždy komunikují s prostorem, v němž jsou instalovány: Prázdný prostor mě navádí, abych s ním něco udělal, abych ho zorganizoval. Čím je obyčejnější, banálnější, tím větší chuť mám do něj vytvořit skulpturu, reliéf… Ale reliéf často nemůže zůstat v prostoru, pro který jsem si je představoval. Stává se autonomním, nomádským. Musí se adaptovat na jiné prostory. Musí si je ochočit, ovlivnit je a nenásilně je dobýt, [3] vysvětluje Miloš Cvach a vybízí tak diváky, aby v jeho skulpturách a kresbách objevovali své vlastní příběhy, aby s ním hráli hru… nejen na moře, neboť síla umění je učinit to, co nám vyjevuje, pravdivějším, než je sama skutečnost.[4]
[1] Miloš Cvach v rozhovoru s Pavlem Herynkem, kat. list k výstavě: Miloš Cvach plastiky a kresby, Sovinec, 1994.
[2] Miloš Cvach v rozhovoru s Terezií Zemánkovou, Paříž, srpen 2020, nepublikováno.
[3] Miloš Cvach. marcher. voir. USTL Culture, Villeneuve d’Ascq, 1998.
[4] Sophie Curtil v rozhovoru s Pavlem Herynkem: Sophie Curtil, Miloš Cvach – grafiky, pastely, reliéfy, Ateliér č. 12/2006.
Terezie Zemánková
