Tomáš Hlavina

Tomáš Hlavina – Objekty – formy a symbolické operace
12. 02. 2020–27. 03. 2020

Objekty na které se zde díváme, tu jsou tak říkajíc samy za sebe, jakoby každý z nich spočíval sám v sobě a chránil zde skrytou ideu díla, zatímco k nám se obrací pouze svoji vnější stranou, věcnou a výrazově zdrženlivou.  To, co je zde – co fakticky vidíme, se zdá být „povrchní“; to, co zde není fakticky, ale jen v podobě ideje, jen jako odkaz ke skrytému významu, se zdá být „hluboké“.

Objekty jsou záměrně „objektivní“, obecná věcnost jejich zjevu je podpořena způsobem zpracování a zvolenými materiály. Objekty jsou přehledné ve svém celkovém tvaru, vytvořeny jsou z rozpoznatelných částí, jejichž uspořádání vytváří stabilní sestavu, reprezentující řád jasně určených forem. Pokud může být v některých případech jejich sestavení proměnlivé, tato proměnlivost je ve svých možnostech poměrně fixována a věc samu v jejím vyznění nemění. Objekty jsou opatřeny názvy, či spíše jednoslovnými charakteristikami. Působí jako by byly popisem a výrazem věcného stavu, zároveň však mohou být už jeho dalším, novým a nepopisným určením či metaforickým rozvedením. Názvy nejsou samy o sobě poetické, spíše se vyznačují jistou syntaktickou „ztuhlostí“ – jsou přehledné, působí přesvědčivě a argumentativně, zároveň však, i když se v nich skrývá již drobný významový posun, věc samotnou daná slovní operace nijak radikálně nemění, pouze ji lehce vychyluje.  Změny, ať už fakticky věcné nebo symbolické, jsou tedy spíše posuny v řádu přehledných forem reprezentace.

To, co je tu naznačeno a čeho si máme být vědomi, je jisté narušení identity mezi věcí a jejím jménem. Narušení zdánlivě přirozeného vztahu mezi objektem a jeho reprezentací. Vidíme zde vědomou práci s formami a symbolickými operacemi, zároveň však i jejich narušování a kritiku. Je zde přítomna cílená práce s konceptuálním diskursem a zároveň cítíme i vstup nediskursivní ch praktik a metaforické posuny významu.

Čemu je tato tvůrčí strategie nejvíce podobna? Osobně bych řekl, že je ve svém  jádru esejistická. Esej je útvarem uměleckým, ale zároveň i diskursivním. Prolíná se v něm racionální argumentace s rétorickými a stylově formativními postupy. Zkoumá možnosti výrazu i své vlastní strukturální, metaforické a expresivní funkce. Vede nás k zamyšlení, ale pracuje i s emocemi. Je „povrchní“ i „hluboký“ zároveň. Působí přirozeně, je ale promyšleně komponován. Jeho různoběžné a diverzifikované „diskursivně-stylové“ strategie jej vedou k jednomu úběžníku – ke kritickému a experimentálnímu postoji k tomu, čím se zabývá.

Díváme-li se z tohoto úhlu pohledu na objekty Tomáše Hlaviny, můžeme je chápat jako svého druhu mikro-eseje. Nikoli ovšem v tom významu, že by nám něco sdělovaly, nemají narativní obsah, nýbrž z hlediska jejich vnitřní konceptuálně-kompoziční struktury. Prolínají se v nich promyšlené konstruktivní postupy s metaforickými vazbami. Jsou volněji koncipované, současně jsou však drženy v poměrně jasně vymezeném formálním rámci. V těchto hranicích se dají rozvíjet bohaté možnosti estetického vyjádření a promyšleného odstínění významu. Zároveň lze ke zvolenému způsobu zpracování i samotnému tématu přistoupit s kritickou distancí. Je to postup díky kterému můžeme v reprezentaci samotné reflektovat i to, co v ní zůstává nevyjádřeno či nevyřčeno. Co se jí vzpírá a co proto zůstává otevřené, co nelze plně artikulovat, co ovšem můžeme neustále aktualizovat, tak aby to mohlo být v dalších dílech opakovaně a přitom nově vyjadřováno.

Kamil Nábělek

Tomáš Hlavina (1966), tvůrce objektů a instalací s metaforickým a konceptuálním obsahem. Jeho tvorba je formálně i výrazově uměřená, konstruktivně minimalistická, zároveň však i poetická. V letech 1989-1992 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliéru restaurátorství, poté u Milana Knížáka). Od roku 2017 vede Ateliér sochařství II na AVU v Praze. Svým dílem je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, ze zahraničních sbírek je to Museum Moderner Kunst ve Vídni či Ludwig Forum für internationale Kunst v Cáchách.