Jeden z předních představitelů a nejvýznamnějších osobností české, prvorepublikové výtvarné scény, Jaroslav Král, se narodil 5.prosince 1883 v Malešově u Kutné Hory. Pocházel z rodiny hospodářského správce a účetního odborníka Františka Krále a Emilie Králové. Otec během svého života zastával funkce správce na různých statcích a rodina se tak často stěhovala. Jaroslav Král byl nejstarším dítětem z pěti sourozenců. Své mimořádné nadání pro výtvarnictví projevil Král již při studiu obecné školy v Hoslovicích. Poté následovala v letech 1897 – 1901 reálka v Českých Budějovicích. Po úspěšném ukončení složil přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze oboru figurálního a ornamentálního kreslení. Byl přijat do ateliéru profesorů Arnošta Hofbauera, Emanuela Lišky, Jana Preislera a J. Maška. Zde zůstal až do roku 1904. V říjnu roku 1904 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru Vojtěcha Hynaise. Akademii absolvoval v roce 1908. Po studiích na AVU podnikl se svým bratrem Josefem několik studijních cest do Drážďan Vídně a Mnichova. Seznámil se s díly tehdejších mistrů, která na něj hluboce zapůsobila. Ve výtvarné oblasti se zabýval především karikaturami a portréty (Podobizny manželů Heydukových, 1911). V roce 1910 nastoupil místo učitele matematiky a geometrie na Zemské řemeslnické škole v Mladé Boleslavi. V této době vznikaly také první díla s mírně kubistickými tendencemi (Hlava starce, 1912). V Mladé Boleslavi vydržel do roku 1913. Poté opustil školu a stal se umělcem na volné noze. O rok později odjel na Moravu, kde hledal nové náměty ke své práci. Po smrti Králova otce se rodina přestěhoval do Brna, kde se zapojil do kulturního dění a pokračoval ve své práci. V tomto období již Král dospěl ve schopného a osobitého umělce, který dokázal pracovat s tvary i barvou. Během války pokračoval Král v tvorbě karikatur a na zakázku maloval i portréty. V roce 1917 přijal místo pomocného učitele kreslení na Českém státním gymnáziu v Brně. Zde setrval pouze jeden rok. Po konci první světové války navázal Král na svou předválečnou tvorbu. Do popředí jeho zájmu vstoupila figurálnímalba. V roce 1919 se stal Jaroslav Král, společně s dalšími kolegy Josefem Šímou, Václavem Machem, Jaroslavem Provazníkem a dalšími, spoluzakladatelem Klubu výtvarných umělců Aleš. V roce 1922 však několik progresivnějších členu tento klub opustilo a založilo si nový spolek s názvem Skupina výtvarných umělců v Brně. Počátkem dvacátých let vytvářel Král rozměrné figurální kompozice (Odpočívající rodina, 1919; Matka, 1921), ve kterých dokázal mistrně vyvážit jejich formální i obsahovou stránku. Vynikl zde i umělcův osobitý smysl pro chápání formy a prostoru. Ve výtvarné tvorbě se Král jevil spíše jako představitel klasicismu, i když se v pozdějších letech poddal více kubistickým tendencím. Obrazy byly zbaveny přebytečných detailů a postavy zachycoval pouze ve zjednodušených tvarech. Motivem, kterým vyjadřoval své silné sociální cítění, byli prostí lidé v blíže nespecifikovaných, opuštěných krajinách. V počátečních dílech plnily figury spíše druhotnou úlohu a zanikaly v okolním prostředí. To se však postupem času změnilo a postavám se dostalo dominantnějšího postavení. Díla se vyznačovala Královým typickým rukopisem s omezeným barevným rozpětím orientující se pouze na chladnější barevné tóny. Obrazy se sociální tématikou intenzivně vznikaly až do roku 1925 (Piják, 1922; Rodina, Pradlena, 1923). Poté se s konceptu umělcovy práce začaly vytrácet. Svou práci Král prezentoval převážně na skupinových výstavách SVU v Brně. V roce 1921 byl Jaroslav Král jmenován asistentem při stolici technického kreslení na Vysokém učení technickém v Brně, kde působil až do roku 1928. V roce 1924 pobýval Král krátký čas v Paříži. Od půlky dvacátých let v umělcově tvorbě naplno převládly figurální kompozice. Ústředním tématem se mu staly především ženské postavy (Po koupeli, Ženy v koupeli). Změnila se také kompozice díla. Nyní se soustředil na zobrazení něžných křivek a zakulacených tvarů, které tak poukazovaly na autorovu klasicistní zaujatost. Koncem dvacátých let se v Králově osobité tvorbě začaly trochu opožděně projevovat dopady kubismu (Děvče s bílým šátkem, 1932; Žena s květinami, 1936). V tomto období omezil tvorbu figurálních kompozic a začal se věnovat tvorbě zátiší. V roce 1931 se konala Králova první samostatná výstava v brněnské Galerii Vaněk, kterou uspořádala Skupina výtvarných umělců. V této době se stýkal s brněnskou levicovou skupinou, která působila kolem brněnské Levé fronty a časopisu Index, který v roce 1934 sborník statí od předních osobností potvrzující fakt, že v polovině třicátých let byl Jaroslav Král na vrcholu své umělecké kariéry. V druhé polovině třicátých let se Král stále vracel k experimentům ve figurální tvorbě. Postavy dostaly pevnou obrysovou linii a koncepčně již plně dominovaly svému okolí(Dvě ženy, 1935; Stojící akt, 1937). S blížící se hrozbou druhé světové války se, jako mnoho jiných umělců, i Král zaměřil na zdůraznění základních, tradičních hodnot v tématech rodiny a české krajiny (Senoseč, 1939; Před bouří). Vrátil se tak zpět k neoklasickým zásadám a sociální tématice dvacátých let. V obrazech kladl důraz na obsahovou stránku, kterou mnohdy dovedl až k dramatičnosti. Častým tématem obrazů se v tomto období stal útěk do světa snů, útěk před hrozícírealitou (Spící ženy v krajině, 1940; Odpočívající ženy; Píseň domova, 1941). Koncem března roku 1941 byl Jaroslav Král zatčen gestapem a uvězněn. I přes snahu rodiny o propuštění byl odvezen do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře 22. března 1942. Umělec, který vynikal svým osobitým malířským stylem, po sobě zanechal na více než 500 uměleckých děl a svou celoživotní prací se zařadil mezi přední představitele nejen brněnské, ale i české umělecké scény.