Sbírka

Sophistica Gallery

Sbírka Sophistica Gallery – vizuální řád a „sebe-vědomé“ umění

Sophistica Gallery buduje a spravuje sbírku českého, slovenského a mezinárodního výtvarného umění 20. a 21. století. Tato sbírka je autorsky široce rozvržena, přitom však je i zřetelně profilovaná. Cílem galerie je vtisknout sledovanému souboru uměleckých děl výrazný charakter a na tomto základě rozvinout strategii dalšího směřování a rozvoje.

Jak bychom mohli ve zkratce vystihnout zaměření sbírky Sophistica Gallery? Nejobecněji nejspíše tak, že v jejím centru jsou díla „sebe-vědomá“ – tj. taková díla a takoví umělci, jež jsou si vědomi toho, co dělají a proč to dělají. Kteří se soustřeďují na vlastní tvůrčí činnost, reflektují ji a systematicky rozvíjejí. Koncentrují se přitom na prostředky a média, jež používají. Promyšleně sledují a rozvíjejí vlastní umělecké strategie, postupy a formy. Jejich základní tvůrčí metodou je důraz na výstavbu uměleckých děl, na systém jejich „konstrukce“ z několika základních elementů, nejčastěji geometrických prvků. Umělecké dílo se stává souborem jednoduchých, jasně určených a definovaných prvků, ze kterých lze pomocí formalizovaných operací vytvářet další struktury a sestavy. Takto postavený vizuální systém má tendenci asimilovat jak oblast výrazu – malířské gesto i emoce v takových dílech jsou spíše zdrženlivé –, tak i oblast znázornění vnějších věcí. Výsledkem je pak „čistý výtvarný význam“.

Minimalismus, konceptuální umění, konstruktivismus, konkretismus, kinetismus, op art – to vše by mohlo vzbuzovat dojem děl spíše intelektuálních a někdy i formálních. Není to ale podmínkou, umělci i v tomto kontextu věnují pozornost vizuálnímu a senzorickému působení výtvarných forem, mají přirozeně na mysli též i smyslové kvality uměleckých děl. Spolu s rozvíjením pravidel výstavby díla se mohou inspirovat i náhodou a nahodilostí. Vedle sledování jasně formované metodické tvorby mohou svoje postupy a zásady též rozrušovat, napínat a dovádět až k jejich mezím. Svá díla mohou komponovat podle striktních pravidel, zároveň však i za těchto okolností mají možnost uplatnit svébytný smysl pro ironii a nadsázku. A nakonec i emocionálně neutrální díla mohou mít v sobě zvláštní dialektické napětí mezi materiálními a nemateriálními aspekty své struktury – řádu, který je v nich vyjádřen viditelně a řádu, který je ideální. „Materiální vnějšek“ uměleckého díla se nakonec může ukázat ve své zapuštěnosti v hlubším a obtížně přístupném neexpresivním a nemateriálním základu, v něčem, co je samo nevyslovitelné, ale zároveň je podmínkou budování jakéhokoli významu.

S tímto konceptuálně systematickým výtvarným myšlení se tak přirozeně pojí i estetická a filosofická rovina našeho zakoušení světa. Objevuje se vizuální jazyk, který nám v harmonické a přitom logické souvislosti zjevných tvarů pomáhá nahlédnout nejen zákony umělecké tvorby, ale zprostředkovaně i vnitřní ustrojení nás samotných a též i řád našeho světa.     

V této souvislosti bychom mohli jmenovat celou řadu umělců, na jejichž dílo se Sophistica Gallery zaměřuje. Exemplární je v tomto ohledu např.  François Morellet, jenž systematicky rozvíjí a buduje řád materiálních i konceptuálních forem, zároveň však do svých děl zapojuje i proměnlivé prvky, momentální situace s jejich nepředvídaností a časově a místně podmíněnou variabilitou. Podobně pracuje též Ryszard Winiarski, který systematiku myšlenkových operací, podle nichž koncipuje svá díla, kombinuje při jejich realizaci s aleatorickými postupy. Umění se tak propojuje s oblastí vědy – s matematikou, teorií her, informace, pravděpodobnosti. Všechna díla tohoto typu tu jsou zároveň takříkajíc plně za sebe, nejsou to jen modely nějakého řádu, ale lze je chápat jako jeho faktickou realizaci, myšlenka a materializace se v nich prostupují a ztotožňují. Takové umění můžeme označit jako „konkrétní umění“. Tvorba tohoto typu se pojí s umělci jako jsou např. Max Bill, Verena Loewensberg, Klaus Staudt, Imre Bak či János Fajó. Daná umělecká forma může nabýt podob nejen malířských nebo grafických, ale i skulpturálních, jak to ukazuje např. Georg Karl Pfahler, nebo jak to činí v mnohem specifičtější formě jemně modifikovaných reliéfních pláten Turi Simeti.  Geometrická abstrakce také není jen striktně racionální, má i svoji vlastní senzualitu a bezprostřední působivost, jež může být uchopena a rozvíjena jako samostatné téma, což je charakteristické pro umělce spojené s op-artem, jako jsou např. Victor Vasarely, Jean Dewasne či Günter Fruhtrunk. Tato díla mohou být obohacována i o kinetickou dimenzi a interaktivní prvky, což lze vidět např. u Heinze Macka či Alberta Biasiho. Ať už se tedy jedná o skutečné pionýry geometrické abstrakce a konstruktivismu, jakým je např. Henryk Stażewski, nebo autory, kteří rozvíjeli specifické formy, vždy se jedná o díla výrazově konzistentní, jež nejsou pouze estetickou kompozicí, ale nutí nás o daném uměleckém výkonu uvažovat komplexněji. Z českých a slovenských autorů, na které se Sophistica Gallery zaměřuje, bychom mohli jmenovat krom jiných např. Stanislava Kolíbala, Zdeňka Sýkoru, Milana Grygara, Jana Kubíčka, Jiřího Hilmara, Milana Dobeše, Miloše Urbáska, Jiřího Bieleckého, Vladislava Mirvalda či Huga Demartiniho. Tedy především autory, kteří se soustřeďují na konceptuální výtvarný jazyk a jednoduché výtvarné formy, zároveň jsou však schopni i v rámci tohoto spíše zdrženlivého vizuálního jazyka vybudovat působivé a vícevrstevnaté výtvarné sdělení.  

Sbírka Sophistica Gallery tak sleduje v zásadě konstruktivní tendence jak ve světovém, tak i českém či slovenském kontextu. Zároveň však nechce být příliš formálně reduktivní, soustřeďuje se proto především na výrazné umělecké osobnosti – v rámci starší, střední i mladší generace –, které se vyznačují konzistentní a přitom mnohostrannou uměleckou produkcí, u nichž se prolínají konceptuální a senzuální formy, v jejichž tvorbě intelektuální důslednost vede k variabilitě výrazu a jedinečnosti podání.

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.