„Citem a intuicí se šetří. Co lze, to dělám mozkem. Vyvrcholení přichází až na konec aktu. Nevěřím na malující šimpanze.“ „Víš jakej je dobrej obraz? Že když venku prší, tak prší i v tom obraze. A když svítí venku slunko, tak svítí i v obraze. A když seš naštvanej, tak je naštvanej i ten obraz. Ale takovej obrazmy nikdy nenamalujeme.“ Bohumír Matal patřil k malířům evropského významu. Výrazně se zapsal do dějin poválečného výtvarného umění 2. poloviny 20. století. Matal je ceněn jako vynikající malíř a scénograf. V osobním životě si cenil své zásadovosti, kdy pohrdal mocí a snažil se zůstat svobodným i v době železné opony a totalitního režimu. Bohumír Matal se narodil v pátek 13. ledna 1922 v Brně – Židenicích jako prvorozený syn manželů Karla a Ludmily Matalových. Jeho otec měl velice neklidného podnikatelského ducha a často měnil zaměstnání. Byl vyučeným stolařem a provozoval i stolařskou dílnu. Jeho matka, Ludmila Matalová, rozená Vaclová, byla vyučená modistka, avšak více ji bavila domácnost. Rodina Matalova se postupně rozrůstala, často se stěhovala a kvůli nevyrovnaným hmotným poměrům musel Bohumír ve svých deseti letech zůstat v Brně u prarodičů z matčiny strany, kde se postupně seznamoval s kulturním prostředím. Se zbytkem rodiny se vídal o prázdninách a svátcích. Když v roce 1935 předčasně zemřel Matalův otec, přestěhovala se rodina zpět do Brna. Vlivem svých strýců a dědečka, kteří byli umělecky nadaní (hudba, divadlo, poezie, malování) se po ukončení základní školní docházky přihlásil Matal do učení v husovické firmě Fert, kde se vyráběly divadelní zařízení a malovaly kulisy. Řemeslné zaměření však nebylo právě to, co mladý Matal hledal. Proto v roce 1937 nastoupil, za podpory své tety Anny, ke studiu na Škole uměleckých řemesel v Brně. V tomto období se můžeme setkat s prvními obrazy, které Bohumír Matal vytvořil. Jednalo se o portréty dědečka, díla s motivy zátiší s ovocem a krajin z okolí Brna. Po dvou letech na Škole uměleckých řemesel si zvolil zaměření dalších dvou let studia. Vybral si speciálku dekorativnímalby u profesora Emila Hrbka a Václava Süssera. Svá studia ukončil v roce 1941 absolutoriem a poté si našel práci u kresleného filmu v Praze. V Praze však příliš dlouho nepobyl. Po účasti v blíže neurčené protifašistické činnosti, byl v roce 1941 zatčen a transportován do pracovního tábora, Lohbrück a poté Oswitzu, kde trávil následující čtyři roky. Malování v takových podmínkách bylo naprosto vyloučené, a proto si Matal vyplňoval volné chvíle kresbou a psaním dopisů. Vytvářel něco jako kreslený deník, který rámcově zahrnoval pocity smutku, hrůzy a odloučení, které se staly základním tématem až do konce války. Za dobu pobytu v táborech napsal Matal na dvě stovky dopisů, které byly doplněny černobílou tužkovou kresbou. Tak vznikla velice osobitá kolekce surrealistických kreseb, kde se fantazie stávala realitou. Po návratu z Německa se Matal vzdal kresby a vrhnul se na malbu. Vůně malířské barvy a terpentýnu byla tou nejlepší léčbou po době, o niž Matal téměř nikdy nemluvil a po téměř třech letech malířské abstinence. Netrvalo dlouho a na scéně se objevil první obraz s názvem Sen, který vycházel z válečných kreseb. Další díla nesou motivy jako kyvadlové hodiny, ploché pusté krajiny, krejčovské panny, které vystupují v obraze Dvojice (Žena a lampa) a prakticky všeho, co měl malíř kolem sebe. Svou tvorbou se tak Bohumír Matal pomalu, ale jistě, přibližoval k tématům a filozofii výtvarné Skupiny 42. Rok 1945 neznamenal pro Bohumíra Matala jen návrat k malování, ale také návrat do kulturně – výtvarného dění. Postupem času se malíř stával členem známých spolků jako Spolek výtvarných umělců Aleš, Umělecká beseda a konečně také Skupina 42, jejíž téma nebo spíše manifest Svět, ve kterém žijeme, hned na první pohled Matala zaujal. Díky tomu se seznámil s řadou významných umělců té doby (Jindřichem Chalupeckým, Josefem Kainarem, Jiřím Kolářem, Janem Kotíkem, Kamilem Lhotákem Františkem Hudečkem nebo Františkem Grossem). Sám malíř přiznal, že s obsahem manifestu se však seznámil až v roce 1978, kdy už Skupina 42 dávno neexistovala. To ale nemění nic na skutečnosti, že obsah programu výtvarné skupiny, která se tak zaměřovala na městskou civilizaci, techniku a působení člověka na prostředí kolem něj a naopak, naplnil Bohumír Matal ke své i ostatní spokojenosti. V roce 1946 se společně se svými přáteli zúčastnil výstavy konané v Paříži, která představila světu československé poválečné umění a současně umožnila mladým umělcům seznámit se s významnými osobnostmi kulturního světa. Výrazným inspiračním zdrojem se stala rovněž zahraniční výstava pořádaná v Praze a Brně, na níž představili svá díla především španělští malíři ovlivněni pařížskou školou. V následujícím roce uspořádal Spolek výtvarných umělců Aleš Bohumíru Matalovi, jako svému členovi, samostatnou výstavu, kde bylo představeno několik desítek Matalových děl. Na počátku jeho tvorby vznikala díla dosti podobná lhotákovské nostalgii starých časů (vzducholodě, přístavy, ulice v dešti), která jasně a srozumitelně vyjadřovala dotek lidské civilizace (Vzducholoď, 1945; Židenice zastávka, 1945). Poté následovala série obrazu dokumentujících a vyjadřujících industriální výrobu a pokrok měst, který vytvářel prostředí pro život moderního člověka a utvářel tak jeho osobnost a charakter (Transportéry, Cementárny, Papírny, obří konstrukce aj.). Od roku 1947 se jeho tvorba zaměřila na zachycení člověka a stroje a začal vytvářet cyklus člověka ve městě a město v člověku (Člověk a stroj, 1946). Po rozpadu Skupiny 42 v roce 1948 pokračoval Bohumír Matal v zachycení člověka a stroje, avšak ne v podobě, jak ji už známe, nýbrž jako člověka na stroji (cyklista), což mu vydrželo dalších deset let (Zátiší s bicyklem, 1947). Po roce 1948, kdy došlo k radikálním změnám v oblasti společenského, politického a tím pádem i kulturního vývoje, se Bohumír Matal uzavřel před světem do svého ateliéru, kde tvořil díla s motivy obyčejného každodenního života, zátiší, portréty svých nejbližších a autoportréty (Zátiší s mrtvým ptákem, 1951; Autoportrét, 1952). Stále se zde objevoval motiv cyklisty, poprvé zachycených v roce 1946 jako člověka ovládající stroj a tentokrát však v podobě sportujících lidí(Cyklisté, 1952, 1954). Druhá polovina padesátých let znamenala jisté uvolnění politické situace, která tak umožnila opětovnému vzniku organizací výtvarného života. Skupiny začaly vznikat ve všech velkých městech. V roce 1957 se tak Bohumír Matal, jako brněnský rodák, stal spolu s Jánušem Kubíčkem, Vladimírem Vašíčkem a Vladislavem Vaculkou zakladatelem výtvarné skupiny Brno 57. Koncem padesátých let stále převažuje v Matalově tvorbě téma cyklistů, závodníků na kolech v procesu přeměny do geometrizující struktury barevných ploch (Cyklisté II, 1959). Šedesátá léta se v Matalově tvorbě vyznačovala značnou dávkou experimentování. Z obrazu je patrná změna z pevné obrazové konstrukce k lyrické abstrakci tvarů vznikajících prostým stékáním barvy po plátně a následnými úpravami (Přítomnost člověka, 1961; Krajina vod, 1962; Jezero; Opilý koráb, 1963). Bohumír Matal byl však v této době, kromě své výtvarné činnosti, činný i v jiné, trochu odlišné, sféře. S návrhem na spolupráci jej totiž oslovil režisér Zdeněk Koloč, který potřeboval vytvořit scénu hry Kat a blázen v Divadle bratří Mrštíků. Matal tak využil svých dávných zkušeností z mládí, kdy pracoval ve firmě Fert, a vytvořil řadu inscenací českého i světového repertoáru (Ludvík Kundera, Zvědavost; Aristofanes, Ženský sněm a jezdci). Koncem šedesátých let se vrací malíř zpět ke štětci. Vznikají tak díla v podstatě se staronovým motivem lidské existence v kombinaci s geometrickým vyjádřením pravoúhlých tvarů (Cyklus Přítomnost člověka, 1968 – 1969). Po roce 1968 odešel Bohumír Matal z Brna a usadil se nedaleko Doubravníku v údolí řeky Prudká, kde si zakoupil starý mlýn, který s nemalým úsilím přestavěl na ateliér (Mlýn v Prudké, 1973). V tomto období vznikaly cykly jako Ptačí herci (1974 – 1975), Haraburdí, Vraky. V osmdesátých letech rozvíjí Bohumír Matal své poslední téma lidské postavy (Cyklus Hlavy). Bohumír Matal zemřel po delší nemoci 7. července 1988 ve svém mlýně v Prudké. Uzavřela se tak kapitola jednoho z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny dvacátého století, který svou činností přispěl nemalým dílem k rozvoji výtvarného umění u nás.