„Umění je něco daleko vážnějšího, důležitějšího pro společnost lidskou, než aby ukojovalo malichernou touhu po zábavě.“ „Obraz je jako organismus, tvoří jednotu, tvoří svět sám pro sebe, ač vztahů v něm je nekonečné množství.“ Antonín Procházka se narodil 5. června 1882 ve Vážanech na Vyškovsku ve staré selské rodině jako prvorozený syn hospodářovy druhé ženy. Zemřel 9. června 1945 v Brně. Byl jedním z nejvýznamnějších a nejosobitějších avantgardních malířů, grafiků a ilustrátorů českého moderního umění první poloviny 20. století. Životní osudy Antonína Procházky byly velice prosté. Kromě jeho uměleckých úspěchů se v jeho životě nic neobyčejného nestalo. A přece jeho dílo úzce souviselo s malířovou osobností a životem, jeho upřímností, dobrotou a hloubkou jeho ducha, který směřoval k životní harmonii. Do obecné školy dojížděl z Vážan do nedalekých Moravských Prus. Odtamtud potom přešel na gymnázium do Kroměříže, kde v roce 1901 složil maturitní zkoušku. Zde se také poprvé seznámil s antickým uměním, které se později stalo jeho velkou inspirací. Už v prvních třídách gymnázia začal mladý Antonín kreslit. Jeho přáním bylo vstoupit na výtvarnou akademii, ale jeho rodiče v malířství neviděli budoucnost, a protože si jako student nevedl špatně, chtěli z něj udělat kněze. Další alternativou a přáním bylo studium medicíny. To však z finančních důvodů nebylo možné, a proto se Procházka přihlásil ke studiu právnické fakulty v Praze. Na škole však vydržel jen krátce a už v roce 1902 přestoupil na pražskou uměleckoprůmyslovou školu jako žák v ateliéru profesora Emanuela Dítěte. V roce 1904 se stal studentem Akademie výtvarných umění u profesorů Hanuše Schwaigra, na ornamentální a figurální malbu, a Vlaha Bukovace. Procházka však studiem příliš nadšený nebyl. Jeho představy o výuce malířství byly mnohem modernější, pokročilejší a světovější než jaké mu mohla Akademie poskytnout. Proto ze školy těsné před koncem studia odešel a začal vystupovat po boku tehdejších výtvarníků. V roce 1906 odjel společně s Emilem Fillou a dalšími přáteli na studijní cestu po evropských zemích, aby se blíže seznámil s prací mistrů evropské malby. Navštívil města jako Amsterdam, Berlín, Řím a Paříž. Byla to Procházkova první cesta do ciziny, avšak vůbec ne poslední. Ve stejném roce (1906) se po návratu domu, plný dojmů a zkušeností, rozhodl uspořádat společně s Emilem Fillou svou první výstavu. Další výstavy už pořádal jako host výtvarné skupiny Osma v letech 1906 a 1907, které se stal následně členem. Do této skupiny patřili umělci jako Emil Filla, Bedřich Feigl, Willi Nowak, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta a další. Výstavy vzbudily veliký rozruch, ale s porozuměním se bohužel nesetkaly. V mezidobí těchto výstav pobýval Procházka chvíli v Berlíně, kde se také oženil s malířkou Linkou Scheithauerovou. Po návratu uspořádal další výstavu v Brně, kde představil svá díla, která v Německu namaloval. V roce 1907 se rovněž stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1911 členem Skupiny výtvarných umělců. Další etapa Procházkova života je spojena převážně s pedagogickou činností než s malířskou. Kvůli velice špatným životním podmínkám byl se svou ženou nucen prodat veškerý svůj majetek a přijmout místo suplujícího učitele na střední škole v Moravské Ostravě. Existenční podmínky se sice zlepšily, ale porozumění pro umění zde Procházkovi nenašli. V roce 1914 byl Procházka povolán do armády, kde však pobyl pouze krátce. Vrátil se zpět na své staré místo v Moravské Ostravě. Nekonečné žádosti o přeložení do Prahy nebyly dlouhou dobu vyslyšeny. Až v roce 1921 byl sice přeložen, ale pouze do Nového Města na Moravě. Po tříletém setrvání zde, dostal místo jako učitel dívčího gymnázia v Brně, kde už zůstal až do konce svého profesorského působení, a kde se po dlouhé době začal znovu zapojovat do uměleckého života. Budeme – li hovořit o tvorbě Antonína Procházky, tak jeho raná stádia byla pod silným vlivem expresionismu a tvorby Edvarda Muncha, jakožto představitele moderního umění, dále van Gogha, Cézanna nebo Daumiera. Vznikala díla jako Cirkus (1907), Vlastní podobizna (1907), Hráči (1908), Zátiší (1908), Koupající se dívka (1909) nebo Krajina (1909). V roce 1910 přešel jeho styl pozvolna ke kubistickým tendencím, které se ho držely až do dvacátých let. Postupnou redukci tvarů dokazují díla jako Prometheus (1910), Kompozice (1912), Kávová konvice (1913), Víno (1914), Dáma ve svetru (1921), Čtenářka (1922). Procházka rozvinul kubismus svým vlastním způsobem plném barevnosti, zakřivených a zkroucených tvarů. Tato tvorba bývá často označována jako Procházkův orfismus. V druhé polovině 20. let přechází jeho malba k tzv. neoklasicismu až k poetickému primitivismu. Kubistické prvky se vytrácejí a Procházka dospívá ke změně svého uměleckého stylu. Vnikají malby s náměty krajin, zátiší nebo lidských postav (Zedník, 1926; Dívka s košíčkem, 1928; Dívka s květy, 1931). Je to období, kdy se Procházka nechal inspirovat řeckým archaickým uměním a současně uměním lidovým. Projev je plný civilnějších témat a námětů z antické mytologie, ve kterých Procházka nacházel harmonii a porozumění. V tomto období se začal zabývat tzv. enkaustikou, což je zvláštní styl malby vozkovými barvami (Rybáři, 1929). 30. a 40. léta jsou spojena s mistrovou snahou o experimentování a vynalézání nových uměleckých technik a barev. Jeho tvorba je uvolněnější, klidnější. V Praze roku 1932 pořádá jednu ze svých výstav, která se konečně shledala s úspěchem a porozuměním. Největší ohlasy měl však Procházka v zahraničí, zejména v Anglii a Francii, kde se mu dostalo jednoho z nejvýznamnějších ocenění Grand Prix. Příchod války nevnímal bouřlivě jako řada jeho vrstevníků. Snažil se pouze poukazovat na smysl života a jeho krásu. V roce 1946 mu byl posmrtně udělen Národním výborem titul národního umělce.