Jan Trampota, nejstarší z pěti dětí Jana Trampoty a Vendelíny Michalovičové, se narodil 21. května 1889 na pražském Žižkově. Zde na Žižkově vlastnil jeho dědeček menší krámek – obuvnictví. Tehdy tato pražská čtvrť patřila k těm chudším a právě chudoba sehrála později v Trampotově životě vážnou roli. Kolem roku 1910 se kvůli malým výdělkům Trampotovi krámku vzdali a odstěhovali se za lepší vidinou do ciziny za moře. Odcestovali všichni kromě nejstaršího syna Jana. Nejspíše především kvůli finančním problémům, ale také díky zálibám se prvně Jan Trampota vyučil zahradníkem a až poté započal studium na Uměleckoprůmyslové škole. Zde jako asi všichni, kteří prošli touto školou, studoval pod taktovkou profesora Emanuela Dítěte. Současně navštěvoval Trampota večerní školu aktu pod vedením Jana Preislera. Během let 1907 – 1908 vytvořil Jan Trampota svá první figurální díla. Styl jeho tvorby velmi úzce souvisel s atmosférou školy Emanuela Dítěte. V letech 1911 – 1913 se stejně jako většina umělců této doby zabýval i Jan Trampota kubismem. Nebyl ale tak důsledný a pečlivý jako přední kubističtí tvůrci, ale pouze využíval kubistických prostředků k vyjádření duchovního obsahu nebo jen námětu, zobrazující prostý motiv všedních událostí. Ve své kubistické tvorbě zobrazoval Trampota především akty. Svou figuru skládal z drobných, velmi ostře řezaných plošek, které pak sestavoval před barevně tlumené pozadí. Podle některých expertů se Jan Trampota zabýval kubismem především teoreticky. Během let 1913 – 1914 Jan Trampota navštěvoval soukromou školu Vincence Beneše a Otakara Nejedlého. Během těchto let namaloval několik obrazů především imaginativního rázu. Definitivně opustil kubismus a začal usilovat o expresi. V létě roku 1915 pobýval Jan Trampota v Nové Vsi u Chotěboře. Bydlel zde s přítelem sochařem Josefem Kubíčkem a nějakou dobu zde trávil společně i s Otakarem Nejedlým. Zdržovali se na tamějším zámku jako čestní hosté majitelky Mixové – Šťastné. Této velké pocty se mu dostalo především díky jeho členství ve skupině Mánes a pravděpodobně i díky osobní přímluvě právě Otakara Nejedlého. Tento pobyt byl pro další vývoj Trampotovy tvorby velmi důležitý. V této době se totiž velmi změnila tématika jeho obrazů a jejich celkové pojetí. V těchto chvílích byl totiž Jan Trampota poprvé finančně zajištěn a užíval si bezstarostného času, kdy mohl pouze tvořit. Samozřejmě zde vytvořil několik děl s náměty z Nové Vsi a z Chotěboře. Velkou inspirací mu byl také zámecký park. Několikrát ztvárnil mnohá jeho zákoutí, stromy a záhony s květinami. V roce 1916 byl Jan Trampota odveden na vojnu. Těsně před tím ale mnohokrát ve svých dílech zobrazoval Prahu. Vypadalo to, jako by si chtěl rodný Žižkov vštípit do paměti se všemi jeho detaily. Na vojně vytvořil Trampota několik děl, v nichž zobrazoval především krajinu a přírodní tématiku. Stylem byla tato díla velmi těžce zařaditelná. Hovořilo se o střetu kubismu a expresionismu. Po návratu Jana Trampoty z války uspořádal v dubnu roku 1919 společně s Josefem Kubíčkem svou první výstavu. Ta se konala ve Weinertově umělecké aukční síni. Vystavil zde 33 olejů a 77 kreseb. Tato výstava se setkala i se zápornou kritikou, ale většina diváků hodnotila jeho tehdejší díla kladně. Kolem roku 1920 (po válce) se Jan Trampota zaměřil především na dvě témata. Tím prvním byly různé varianty zpracování jabloně. Tím druhým byly krajiny z okolí Nových Hradů. Zde pobýval během let 1919 – 1921 u svého přítele Josefa Kubíčka. Oběma cykly se přihlásil k tzv. „nové věčnosti“. To byl směr, který se rozvíjel souběžně s novoklasicismem, ale kladl větší důraz na obsah díla. Jabloň namaloval Trampota v několika variantách. Tuto jabloň maloval a pozoroval z okna svého dejvického domu. Měla mohutný kmen a silné, většinou holé větve. Jeho zpracováním je to strom zbavený všech detailů a mohlo se zdát, že jako by přicházel z jiného světa. Krajina u Nových Hradů (u Litomyšle) byla spíše horského charakteru. Trampota hledal inspiraci především v jednoduchých motivech pivovarů, několikrát namaloval kostel na návrší nebo malé stromy mezi domy. Roku 1921 se Jan Trampota oženil s divadelní ochotnicíAlbertinou Venclovou. Právě nejspíše kvůli tomu, že působila jako ochotnice v divadle, měla pro Trampotovu práci pochopení a dovedla s ním sdílet život malíře v Pečíně. Tomuto mladému novomanželskému páru se ve stejném roce jako se konala svatba, narodil syn Vratislav. V roce 1921 začal Trampota své putování po Orlických horách. Opět v tom hrál velkou roli Josef Kubíček. Místo, kde celá tato pouť započala, Slatina nad Zdobnicí, byla rodným místem právě Kubíčka. Ve svých obrazech, které zde tvořil, se snažil o přesné zdokumentování viděného. Na jaře roku 1923 přesídlil ze Slatiny do Pečína. Během tohoto pobytu začal toužit po vlastním ateliéru, což byl především z ekonomického hlediska, ale i kvůli nemoci, prakticky jen sen a snem také zůstal. Zde si velmi oblíbil téma Pečínské návsi. V druhé polovině dvacátých let se Trampota zabýval už jen dvěma tématy. Tím prvním byla láska ke stromu. Druhou jeho láskou, ke které se pomocí své tvorby vyznával, byla láska k Orlickým horám. Roku 1927 pořádal Trampota dvě výstavy. První se konala na jaře v pražské síni Mánesa, druhá v létě v muzeu v Hradci Králové. Na obou vystavil celkový přehled své dosavadní tvorby. Po smrti Trampotovy ženy v roce 1928 trávil Jan mnoho času v Praze a velice truchlil. Její smrt znamenala nepřehlédnutelný zásah do osobního života malíře, ale také do jeho tvorby. Právě pro svůj velký smutek se v roce 1930 připojil ke svému příteli Josefu Kremličkovi na jeho cestě do Francie. Po krátké návštěvě Paříže společně odcestovali do Normandie a usadili se v Etretatu, kde Trampota zůstal až do roku 1930. Při svém pobytu tam maloval především portréty mladých žen. Zaměřil se také na téma moře. Zobrazoval především motivy loděk, především na pobřeží, a zřídka je oživoval lidmi. Pobyt ve Francii velmi zklidnil osobní život Jana Trampoty. Dostalo se mu zde jistému odstupu od smutku a velmi si rozšířil rozhled. Tento pobyt měl také velký význam pro Trampotův umělecký vývoj. Roku 1931 zorganizoval svou třetí soubornou výstavu. Ta se tentokrát konala v nové budově Mánesa. Vystavil na ní 43 obrazů, 29 kreseb a z toho bylo 23 děl z Normandie. Výstava byla přijata s rozpaky. Během třicátých let zůstalo mnoho Trampotových obrazů nedokončených. Jedním z důvodů mohla být i jakási nespokojenost s nimi. Snažil se zvítězit nad námětem a možná ze strachu z prohry je velmi často odkládal a začínal stále znova a znova. Na konci tohoto období se pravděpodobně dlouho potlačovaná nemoc nedala již přemáhat a skrývat. Nemocné srdce začlo malířovu činnost velmi ovlivňovat. Přes to všechno se u Trampoty na samotném konci třicátých let dalo vypozorovat jisté znaky nového období. Maloval obrazy ze svého okna nebo zahrady, na víc mu nestačily již fyzické síly. Jiří Trampota zemřel 19. října 1942 v Poděbradech, kde byl hospitalizován na léčení. Byl pohřben v Praze na Olšanech.