Jaroslav Vožniak, významný český malíř, grafik, ilustrátor a sochař, se narodil 26. dubna 1933 v Suchdolu u Příbrami. Původně vyučený litograf se v roce 1951 přihlásil ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde působil v ateliéru profesora Karla Svolinského. Zde studoval až do roku 1954. Poté nastoupil jako žák profesora Vladimíra Silovského tentokrát však již na pražské Akademii výtvarných umění, kde působil v letech 1954 – 1959. Své uplatnění našel Vožniak v mnoha odvětví výtvarné scény. Věnoval se malbě, kresbě, grafice a od plátna přešel také k sochařství a výstavnictví. Jako výtvarník se vždy snažil držet krok s dobovými uměleckými styly. V průběhu padesátých let přešel postupem času od vzdušných impresionistických obrazů až k sevřenější expresi. Koncem padesátých let se Jaroslav Vožniak stal členem umělecké skupiny Šmídrovci (původním názvem Klub), která byla založena v roce 1954, v té době ještě studenty, sochaři Karlem Neprašem, Janem Koblasou, malířem Bedřichem Dlouhým a skladatelem Rudolfem Komorousem. Bylo to sdružení manifestující za touhu po svobodném projevu v tehdejším režimu takřka nemožném. Jejich program tvořila tzv. Kolektivní estetika „divnosti“, která se následně stala alternativou k tehdy dominujícímu proudu strukturální abstrakce. V roce 1957 se Vožniak zúčastnil kolektivní výstavy s názvem Výstava pro jeden večer, která se konala na Střeleckém ostrově v Praze, kde Vožniak představil své portréty. Počátkem šedesátých let se skupina na krátkou dobu rozpadla. Na čas tak vznikl pro malíře prostor rozšířit své obzory v oblasti malby jako sólista. V té době směřovala Vožniakova tvorba k strukturální abstrakci. V tomto výrazu však Vožniak nenalezl své místo. Proto se postupně navracel k figuraci a předmětné realitě. Podobným obdobím si prošli všichni členové skupiny. Ta se dala opět dohromady v roce 1964. Kromě jiného si Jaroslav Vožniak prošel ještě celou řadu výtvarných stylů, až došel ke specifické podobě pop artu koexistujícího s hyperrealismem a surrealistkou představivostí. V letech 1958 – 1960 vytvořil Vožniak svůj ucelený cyklus akvarelů, kde kromě literárních zdrojů z díla Dantovy Božské komedie čerpal rovněž z mytologie a Nového zákona. Typickými se staly útlé velkooké postavy válcovitých tvarů zasazené do expresivně laděného prostředí. Symbolicky s dobou a nedávnými událostmi války vyjadřovaly jistou míru beznaděje, krize, bezvýchodnosti a také tíživou touhu po změně. Po rozpadu skupiny počátkem šedesátých let se svými kresbami přiblížil již zmíněné abstrakci. V roce 1963 se však obrátil zpět k reálnějším tvarům, často s erotickým námětem. Významné místo v tvorbě Jaroslava Vožniaka zaujala v šedesátých letech figura a konkrétnost. V této oblasti se zabýval převážně asamblážemi, v nichž se snažil skloubit naturalismus a abstrakci. Dřevěné desky, části figurín a panenky pod hrubě naneseným malířským nátěrem představují originálníVažniakovu cestu k své vlastní„divnosti“. Od poloviny šedesátých let se Vožniakovo dílo stálo uznávanou složkou nezávislého umění, což se projevilo jak na domácí, tak na zahraniční scéně. V letech 1967 – 1968 vytvořil rozsáhlý cyklus ikon po vzoru středověké byzantské malby, kde místo světců zobrazil portréty filmových hvězd. Ve své době šlo o nejunikátnější vyobrazení českého pop artu šedesátých let. V roce 1968 se Jaroslav Vožniak zúčastnil významné zahraniční výstavy, která se konala ve švédském Stockholmu vGallery Scandinavia. Sedmdesátá léta znamenala pro některé členy skupiny, včetně Jaroslava Vožniaka, útlum a stažení se do ústraní výtvarného dění. V tvorbě však nikdo nepřestal. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla významná řada obrazů hladké malby se symbolickým podtextem. Jaroslav Vožniak se účastnil pouze kolektivních výstav v Praze, Pardubicích nebo v Rychnově nad Kněžnou. Koncem osmdesátých let se navrátil k svým dřívějším cyklům asambláží a koláží a v devadesátých letech vznikla velice rozsáhlá sbírka litých obrazů. Jaroslav Vožniak zemřel po dlouhé nemoci 12. května 2005 ve věku nedožitých 72 let. Dílo Jaroslava Vožniaka je zastoupeno ve sbírkách mnoha českých galerií v Praze, Brně, Karlových Varech, Liberci a jiných.