Malířka, kreslířka, ilustrátorka a spisovatelka knížek pro děti Daisy Mrázková se narodila 5. května 1923 v Praze. Maminka Elsie Rice byla Angličanka a s jejím otcem se seznámila v Anglii, kam odjel jako mladý český krejčovský učedník na zkušenou. Otec nejprve pobýval v Paříži, kde se učil kreslit modely. Po přesídlení do Londýna pracoval jako střihač. O poledních přestávkách se seznámil v parku s jednou z anglických švadlenek, které nedaleko pracovaly. Maminka sice vyučená v oboru nebyla, neboť to tehdy nebylo povinné, ale ovládala mistrně ozdobné šití. Pozdější kresby Daisy Mrázkové z počátku osmdesátých let sestavené z tisíců jemných čárek perem byly inspirovány pravidelnými, trpělivými a jemnými krejčovskými stehy jejímaminky. Rodiče Daisy Mrázkové se v Anglii v roce 1908 vzali a žili zde spolu ještě čtyři následujícíroky. Na přání tatínka Daisy Mrázkové se tehdy ještě bezdětní manželé v roce 1911 přestěhovali zpět do Čech. Mamince se však po rodné vlasti velmi stýskalo, měla těžkosti naučit se český jazyk, cítila se osamělá. V manželství se narodily tři děti, kterým ze stesku po domově dala maminka alespoň anglická jména Elsie, Clifford a Daisy. Křestní jméno Daisy Mrázkové vybrala prý její maminka podle sedmikrásek, které milovala a pěstovala za oknem. Když bylo Daisy pět let, rodiče se rozešli a Daisy zůstala s maminkou sama. Bylo to pro obě velmi těžké. Už od nejranějšího dětství prohlašovala Daisy Mrázková, že bude malířkou. Všechny běžné denní činnosti (nakupování, hraní, vycházky) si zapisovala malováním a kresbou do papírových bloků ve formě kreslených referátů. Od malička měla synestézii, barevné vnímání písmen. Po celý život pro ni písmena představují určitou a tu stejnou barvu. Jako dítě ji udivilo, když se později ukázalo, že je v tomto svém vnímání osamocena a ostatní písmena takto nevnímají. Sama pro sebe si vytvořila i svou barevnou abecedu. Maminka si nevěděla s dalším směřováním Daisy rady, a tak se nechala ovlivnit doporučením jednoho z příbuzných z otcovy strany, který byl školním inspektorem. Na jeho doporučení přihlásila Daisy na studium učitelství s tím, že malování se může věnovat ve svém volném čase. Daisy Mrázková sama sebe charakterizuje jako osobu neprůbojnou a nevyhledávající spory, proto se i tentokrát podřídila. Na matčino přání nastoupila na učitelský ústav, přestože si nedovedla představit, že by měla malovat jen o nedělích. Učitelský ústav měl tehdy společný dvůr s Uměleckoprůmyslovou školou. Když se blížila maturita, vyžádala si Daisy ve vrátnici protější budovy přihlášku na přijímací zkoušky na obor dětské ilustrace k profesoru Antonínu Strnadelovi, který byl pro ni tenkrát zcela neznámou osobností. Během talentových zkoušek, které doma zatajila, se Daisy seznámila se svými celoživotním partnerem, budoucím manželem Jiřím Mrázkem, který se zkoušek také účastnil jako uchazeč o studium. Pražskou Uměleckoprůmyslovou školu však musela Daisy Mrázková roku 1944, kdy došlo k uzavření škol v době protektorátu, opustit. Její budoucí manžel tehdy ještě studoval grafickou školu a oba měli být dle tehdejších nařízení odvedeni na válečné práce. Rozhodli se ale vyřešit nelehkou životní situaci uzavřením manželství a odjezdem do ústraníČeskomoravské vysočiny. Po skončení války dostala Uměleckoprůmyslová škola statut vysoké školy a manžel Daisy Mrázkové mohl na školu řádně nastoupit a začal studovat pod vedením profesora Václava Kaplického. Daisy Mrázková se však kvůli rodičovským povinnostem u třech dětí, které se postupně v manželství narodily, již na školu nikdy nevrátila. Rodina a děti byly pro její tvorbu určující a nechtěla se věnovat studiu na úkor péče o děti. Zároveň otevřeně přiznává, že bez jejich dětí by její tvorba, výtvarná ani spisovatelská, nikdy nevznikla. Na malířství a kresbu nikdy nezanevřela, neboť malování je pro ni jedním ze smyslů existence. Manžel Daisy Mrázkové, malíř a grafik Jiří Mrázek, ji duševně i materiálně podporoval, pomáhal v péči o děti, nosil jí výtvarný materiál, diskutoval s ní o její tvorbě. Ve svém manželovi měla Daisy Mrázková nejen celoživotního spolehlivého partnera, ale i uměleckou podporu. Jeho prostřednictvím se seznámila s uměleckou generací tvůrčí skupiny UB 12. Právě na Umělecké besedě se seznámila například se sochařkou Vlastou Prachatickou, manželkou sochaře Stanislava Kolíbala, se kterou uspořádala Daisy Mrázková v roce 1961 v Praze svoji první výstavu portrétů pocházejících z druhé poloviny padesátých let. Se sochami Vlasty Prachatické pojilo Daisy Mrázkovou téma lidské tváře. S tvůrčí skupinou UB 12 prezentovala svoji tvorbu Daisy Mrázková na společných výstavách současných členů tohoto uměleckého sdružení, a to zejména v první polovině šedesátých let, např. v roce 1962 v pražské Galerii Československý spisovatel, o rok později na zámku v Rychnově nad Kněžnou nebo v roce 1964 pod souhrnným názvem „Tvůrčí skupina UB 12“ v tehdejším Gottwaldově, v Galerii Nová síň v Praze nebo následujícího roku v Domě uměníměsta Brna. Na počátku své tvorby Daisy Mrázková doma kreslila a malovala portréty, většinou oleje, později začala pracovat s temperami. Následně cítila potřebu být s plátnem sama, bez modelu, nepotřebovala k umělecké tvorbě prostředníka. Začala malovat pomyslné fantaskní krajiny, na kterých zpočátku ještě přetrvávaly motivy lidských hlav, ale ty se postupem času vytrácely. Nakonec zůstaly jen imaginární krajiny, téma lidské tváře z nich zcela vypustila. Krajiny Daisy Mrázkové jsou její niternou skutečností. Díky prací s temperou vznikaly mlhavé, nepříliš kontrastní obrazy, náhodně se podobající krajině. Spíše by se daly charakterizovat jako krajiny duše. Vypovídaly o její vlastní realitě, která je pro ni důležitější než realita viděná. Ve své tvorbě vychází Daisy Mrázková z přírody a ze svých emocí, které v ní příroda vyvolává. Právě emoce jsou to podstatné v jejím díle, neboť malování je pro ni hlavním vyjadřovacím ventilem a kontaktem s vnějším světem a zároveň i velkou touhou a dobrodružstvím tvorby, u které hraje velkou roli okamžitý nápad, náhlá invence a jejíž konečná podoba není nikdy jistá. Prostředky i postupy tvorby se u Daisy Mrázkové postupně vyvíjely: tužky, pastelky, japonské štětce. Začínala oleji, což jí začalo činit fyzické obtíže. Rozpouštědla jí ničila pokožku, olejové barvy jí působily dýchací problémy. Postupně tedy přešla na tvorbu temperou, začala pracovat s vodou. V sedmdesátých letech začala Mrázková více osamostatňovat prvek čáry, až se čára jako taková stala samostatným tématem jejich obrazů. Od té doby se čára vine jejím dílem jako spojovací element. Právě v rámci tvůrčí skupiny UB 12 začala Daisy Mrázková více kreslit. Ostatní členové, včetně jejího manžela, se spíše zabývali grafikou, ona doma však neměla možnost tisku. Proto začala kreslit perem, aby se mohla taky v rámci uměleckého sdružení účastnit práce. Začala používat neobvyklé kresebné postupy, např. řazení jednotlivých čar stejnými pohyby ruky, které jednolitě pokryly papír zvoleným pohybem – obloukem, vlnovkou aj. Následně po otočení papíru a zopakování stejného pohybu ruky kresbu dotvořila. Problematika čáry v tvorbě Mrázkové není jen v tom, jak její kresby vznikají, ale jak ve svých obrazech pracuje s čárou ve funkci rozhraní mezi barevnými plochami. Jakým způsobem vymezuje vztah mezi nimi. Na jejich kresbách perem i tuší hraje rozhraní velkou roli. Z kreseb Mrázkové je patrné, že malířka pracuje nejen gestem ruky ale i celým tělem. Její kresba je aktivní, s pravidelností a trpělivostí klade čáru vedle čáry až nakonec jejich jednoduchý a stálý průběh narušuje vstupem kresby z jiného prostoru. Právě toto vstupování do již vytvořené kresby ještě kresbou další je jedním ze specifik kreseb Daisy Mrázkové. Daisy Mrázková je známa u nás, v Evropě ale i ve světě také jako autorka knížek pro děti. Její spisovatelská kariéra byla inspirována opět jejími vlastními dětmi. Poněvadž pro Daisy byla mateřskou řečí angličtina, chtěla, aby také její děti vychovávané již v českém prostředí, uměly číst, psát a hovořit anglicky. Začala jim tedy psát knížečky, jednoduché anglické učebnice ve formě památníčků, do kterých jim vymýšlela jednoduché anglické pohádky. Z těchto zápisků vznikla potom její první knížka pro děti „Neplač muchomůrko“ (první vydání 1965). Své knihy Mrázková také ilustruje. Svými texty a obrazovým doprovodem připomínají křehkou poetiku anglických pohádek. Pomáhají dětem objevovat, co je skryté v životě zvířat, v detailech přírody, v barvách. Své literární dílo však Daisy Mrázková neurčuje primárně „k předčítání,“ ale k interakci, ke hře, ke spolupráci rodičů a dospělých s dětským čtenářem. Malý čtenář by měl při procházení jejich knížek skládat, tvořit, objevovat, dozvídat se a poznávat, nikoli jen pasivně poslouchat. Literární práci na svých knížkách, malbu a ilustrace od sebe Daisy Mrázková neodlišuje. Obojí se v její tvorbě doplňuje, obojí tvoří stejně závažně a stejně zodpovědně. Nevidí mezi nimi rozdíl v obtížnosti. Obrazy korespondují s jejím literárním dílem, v obojím se zabývá problematikou barev, jejich splýváním, prolínáním, prací s plochou, čarami, jemnými detaily a světlem, a to vše v duchu jemné poetiky. Celkem napsala Daisy Mrázková více než třináct titulů knížek pro děti a mládež, např. „Haló, Jácíčku,“ „Chlapeček a dálka,“ „Auto z pralesa,“ „Slon a mravenec,“ „Co by se stalo, kdyby…“, „Písně mravenčí chůvy“ a další. Knížky pro děti, které Daisy Mrázková napsala a nakreslila, byly přeloženy do řady evropských jazyků, ale třeba i do japonštiny. Sama autorka však odmítá tvrzení, že by se k dětem skláněla. Ona se ve svém nitru cítí být mezi nimi, být jednou z nich. Ilustrovala také česká vydání knížek zahraničních autorů píšících pro děti. Ve svých obrazech usiluje Daisy Mrázková o „sebevyjádření.“ Touží po tom se otisknout, (z)obrazit se do nějakého díla. Její tvorba vychází z oka, přes ruku, na špičku štětce a na obraz, nikoliv přes předem danou promyšlenou koncepci. To, co na obraze vzniká je pro autorku velkým tajemstvím. Jejím jediným kritériem je, aby výsledné dílo bylo dobré, aby uhasilo divákovu žízeň po uměleckém prožitku. Svým obrazům věnuje poctivé úsilí, ale zdroj své umělecké invence nedokáže vysvětlit, ani to vysvětlení nehledá, není pro ni směrodatné. Pracuje naprosto intuitivně. Svoji tvorbu charakterizuje jako lovení šťastných náhod. Právě ona náhoda je pro způsob její tvorby příznačná. Proces vzniku svých děl přirovnává k vlnícímu se moří, u kterého ona sama neví, kam ji zanese. Daisy Mrázkovou baví rozčlenění plochy obrazu nebo kresby hranicí, kterou ještě nikdy nikdo čáru nevedl. Obejme třeba deset pastelek a těmi vede pohyb po papíře, ať už suchém nebo mokrém. Voda je nezávislým činitelem. Tvorba Mrázkové je tak vlastně procesem, který spolupracuje s náhodou. Voda u rozmývacích pastelek mění vzezření kresby, což už přesahuje autorský vliv malířky. Vodu většinou vymačkává Mrázková z houbičky a do ní kreslí barvou nebo rozmývacími pastelkami. Dotáhne obrysy vzniklých obrazců, zpestří je a zpevní tužkou. Ve svých kresbách využívá přirozeného zvlnění, které způsobí použití vody. Vzniklé kresby pak musí dodatečně vypnout a vysušit, aby dosáhla rovného povrchu. Daisy Mrázková ráda experimentuje. Kreslila např. i horkým vzduchem barevné tečky ve vodě. Ty jsou za těchto podmínek schopny vytvořit pravidelnou hvězdici, které by malíř jinak nebyl schopen docílit. Pokusně začala jako jedna z prvních kreslířek u nás používat japonské štětce, které Daisy Mrázkové věnovala jako dárek japonská překladatelka jejich dětských knížek do japonštiny. Štětečky, které byly původně určeny jen na jemnou kaligrafii, využívá Mrázková velmi osobitě a neváhá s nimi kreslit ani robustním stylem. Používá originální pigmentové barvy z různých druhů cizokrajných rostlin, které svůj pigment neztrácí ani při namočení do vody. Právě uplatnění vodní složky do kreseb a maleb charakterizuje poslední desetiletí tvorby Daisy Mrázkové. Během svého života uspořádala Daisy Mrázková více než dvě desítky autorských výstav. Stejně tak, jak se vyvíjely postupy její tvorby, reflektovaly i její výstavy současné zaměření autorčina díla: od první autorské výstavy z roku 1969 „Obrazy a kresby z let 1965- 1968“ v Galerii Václava Špály v Praze, výběrem přes „Obrazy a kresby“ z roku 1978 v Divadle v Nerudovce, „Příběh čar“ v pražské Galerii Opatov z roku 1986, v roce 1988 společně se svým manželem Jiřím Mrázkem retrospektivní výstavu v Galerii umění v Karlových Varech, „Perokresby“ z roku 2000 v šumperské galerii Jiřího Jílka a výstavu „Dětem“ vGalerii moderního umění v Roudnici nad Labem z roku 2001, až po nedávné výstavy „Mokré kreslení“ v Muzeu Kampa z roku 2007 či výstavu „Voda a čára“ z roku 2011 v pražském Topičově salonu. Za své dílo byla Daisy Mrázková oceněna v roce 1966 cenou Státního nakladatelství dětské knihy, v roce 1970 Cenou kritiky nakladatelství Albatros. O deset let později jí pak bylo v tomtéž nakladatelství uděleno čestné uznání pro tvůrce literatury pro děti a mládež. Kresby a obrazy Daisy Mrázkové jsou součástí sbírek Českého muzea výtvarných umění v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Galerie výtvarného umění v Karlových Varech, Muzea umění v Olomouci, Národní galerie v Praze, Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech a dalších.