Malíř, sochař a jeden z nejvýznamnějších českých představitelů konstruktivistického umění František Kyncl se narodil 21. listopadu 1934 v Pardubicích. V letech 1950-53 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze obor písmo-malířství a vedle toho se soukromě věnoval studiu kresby a malby. Ve studiích pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou ukončil v roce 1957. Po splnění povinné vojenské služby v Armádním výtvarném studiu se vrátil z Prahy do rodných Pardubic, kde založil společně s malířem Jiřím Paterou výtvarné sdružení„Skupina mladých.“ Počátkem šedesátých let navštívil František Kyncl Sovětský svaz, kde měl možnost se seznámit s tehdejšími představiteli avantgardního umění a konstruktivismu. V druhé polovině šedesátých let se stal klíčovou osobností pardubického výtvarného uvolnění a uměleckého obrození, které si kladlo za cíl osvobození uměleckého projevu od těžkého diktátu padesátých let. Se Skupinou mladých v Pardubicích uspořádal první výtvarné sympozium s mezinárodní účastí, které se zabývalo moderním uměleckým výrazem. V roce 1968 byla Františku Kynclovi úředně povolena studijní cesta do Rakouska. V době rakouského pobytu byl ovšem v rodné vlasti odsouzen za nezákonné opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a nebyl mu umožněn návrat do Československa. Po ukončení pobytu v Rakousku se tedy František Kyncl rozhodl k odchodu do Německa, které se mu stalo jeho druhým domovem. Po krátkém pobytu v německém Essenu se přestěhoval do Düsseldorfu, kde strávil stěžejní část svého tvůrčího života. I v nové vlasti se František Kyncl snažil pokračovat ve své výtvarné činnosti, začátky ovšem nebyly jednoduché. Vystřídal řadu jiných profesí, od dělníka po prodavače. Usadil se v Düsseldorfu, chodil do zaměstnání a umělecké tvorbě se mohl věnovat jen ve svém volném čase. Po drobné výstavě v Essenu, která ale neunikla pozornosti umělecké kritiky, byl přijat ke studiu na Kunstakademie v Düsseldorfu. Své akademické vzdělání zde rozšířil v letech 1969 – 1971 pod vedením německého malíře a grafika, významného poválečného představitele abstraktního umění a německého informeluGerharda Hoehme. Nucený pobyt ve Spolkové republice Německo otevřel Františku Kynclovi nové umělecké obzory, se kterými by se jinak nemohl za železnou oponou v okupované vlasti seznámit. Krátce po Kynclově emigraci proběhla v Düsseldorfu zásadní výstava newyorského minimalismu, nového směru začátku šedesátých let, který považoval akademické pojetí umění za vyčerpané a prostřednictvím nových přístupů hledal originální a nekonvenční hranice mezi jednotlivými výtvarnými technikami. S těmito postoji se František Kyncl nemohl na rodné výtvarné scéně potkat. Velice jej zaujaly a zároveň mu připomněly jeho směřování domácí tvorby v polovině šedesátých let, kdy připravoval návrh na výstavní prostory v Pardubicích modely ze špejlí. Chtěl přispět něčím novým, něčím, co na domácí výtvarné scéně doposud nebylo a výstava amerického minimalismu mu potvrdila, že se vnitřně nemýlil. Poznal, že se tenkrát vydal intuitivně správnou cestou a že ve svém výtvarném cítění nebyl osamocen. Kromě své výtvarné tvorby se v Düsseldorfu stal František Kyncl také vydavatelem časopisu “Schwarz auf Weis“ (Černé na Bílém), ve kterém na evropském fóru prezentoval výtvarnou tvorbu současných nezávislých českých umělců pobývajících v zahraničí. Od roku 1981 také po dva roky vyučoval na düsseldorfské Kunstakademie. V roce 1971 a 1978 byl představiteli Düsseldorfu oceněn za mimořádný přínos výtvarném umění. O své práci hovořil František Kyncl vždy s nadhledem. „Maminka mi ve třech letech pořídila sadu pastelek a od té doby prostě čmárám,“ sdělil skromně v jenom ze svých rozhovorů při návštěvě rodné vlasti po sametové revoluci. Umělec, který byl zahraničními a později i tuzemskými nákupčími a sběrateli většinou marně lákán k prodeji svých děl, tvořil nepřetržitě po celý svůj život. Den bez alespoň jediné kresby považoval za promarněný. Sám sebe označoval nikoliv za malíře či sochaře, ale „pouze“ za výtvarníka a jakékoliv teoretické zařazení své tvorby nepřijímal s povděkem. Ve svých dílech hledal František Kyncl řád, ale netoužil po klidu. Naopak příznačný byl pro jeho tvorbu tvůrčí neklid. Jeho dílo bylo inspirováno nekonečným vesmírem a milovanou hudbou, kterou nechával zvolna plynout jakoby skrze sebe. Svá díla nazýval monostrukturami, což byl shrnující název pro jejich různorodé formy: reliéfy, kresby a prostorové konstrukce. Kyncl jim dával přednost před obrazy, neboť před vytvořením obrazu musí mít umělec dopředu danou koncepci, avšak při svých výtvarných dílech byl Kyncl sám jako autor často překvapen konečným vyzněním díla. Při své tvorbě zvláštním způsobem dokázal sjednotit uměleckou spontánnost s precizností a pečlivostí zhotovitele díla. Své „struktury“ nepovažoval František Kyncl za ukončené a ohraničené. Zdůrazňoval nekonečné možnosti jejich dalšího rozpínání se do prostoru – v rámci výstavní síně, přes okno na ulici, přes most, řeku až k oceánu. Koncepce jeho výtvarného vnímání nebyla pouhou teorií uchopitelná. Neměl rád teoretické definice. Přestože byl považován za jednu z předních osobností konstruktivismu, neměl definici tohoto uměleckého směru v lásce, neboť podle něj mohla postihnout jen určitou část díla, nikoliv dílo jako celek. Dílo v Kynclově tvorbě touží po nekonečnu. Jeho organické struktury byly specificky a přesně geometrické. Byly natolik dokonalé, že později budily dojem počítačového zpracování. Díky svému talentu a matematickému myšlení byl schopen konstruovat složité struktury z hlavy. Jeho díla byla po technické stránce dokonalá. Při použití Kynclova oblíbeného materiálu – bambusových či dřevěných špejlí, nebylo při tvorbě trojrozměrných děl nikdy možné, i při zachování stejných délek a vzdáleností, vytvořit dva shodné objekty. Povaha materiálu a autorova momentální invence vždy dotvořila dílo unikátním způsobem. Každá Kynclova konstrukce, ba i kresba, začínala vždy jediným bodem, od kterého se všechno odvíjelo ve formě elipsy, která nekonečně prostupovala každým jeho objektem nebo kresbou. František Kyncl řadil k sobě spojnice – čáry nebo špejle, stejně tak jako se řadí jednotlivé myšlenky do duchovního díla. Tvorba konstrukcí mu připomínala osudy jednotlivců, které se navzájem proplétají a ovlivňují v lidském společenství. Dílo Františka Kyncla, nuceného emigranta, nebylo možno do roku 1989 v jeho rodné vlasti oficiálně prezentovat. Na podzim roku 1992 uspořádalo düsseldorfské Kunstmuseum obsáhlou výstavu Kynclových monostruktur, kterou následujícího roku na jaře převzal s velkým ohlasem brněnský Dům umění a ještě téhož roku na podzim i Východočeská galerie v Pardubicích. V následujícím desetiletí vystavoval František Kyncl v Bonnu, Kolíně nad Rýnem, Praze, Düsseldorfu, Olomouci a dalších městech. V posledních letech svého života se však František Kyncl již svých výstav osobně neúčastnil, z důvodu těžké nemoci a upoutání na invalidní vozík po amputaci dolních končetin. Přesto však doma stále tvořil, což mu bylo umožněno zejména starostlivou péčí jeho manželky, malířky Elsi Spitmann-Kyncl, která byla Františku Kynclovi celoživotní oporou. Jako kurátorka a majitelka galerie stála při svém budoucím manželovi už v době Kynclových uměleckých začátků v Německu a svoji vlastní tvorbu na dlouhou dobu odložila . František Kyncl byl členem Klubu konkretistů – výtvarníků, kterým uchvátila geometrie a kteří upustili od neskutečných představ a fantazií a ponořili se do ryzích forem. Tvorba Františka Kyncla však nebyla prostou racionální konstrukcí, jeho díla vyzařovala emoce a nepostrádala duchovní rozměr. Věnoval se i sochařské tvorbě, jejíž nedílnou součástí byly také kresebné studie zamýšlených soch. Tyto studie se staly díky své preciznosti samostatnými uměleckými artefakty. Sám sebe ovšem nepovažoval Kyncl ani za malíře ani za sochaře, ale svým skromným způsobem pouze za obdivovatele přirozených konstrukcí, které viděl kolem sebe – sněhových vloček, ptačích křídel, kapek deště, mračen…. František Kyncl byl velmi otevřený sdílení výtvarných názorů a koncepcí, vždy ochoten k diskusi a naslouchání, pokud mu to situace dovolovala nejraději na mezinárodní úrovni. Již za svého působení v Pardubicích úzce spolupracoval např. s polským malířem a grafikem Marianem Boguszem a okruhem polských výtvarníků a často se účastnil jejich seminářů. V druhé polovině šedesátých let se měl možnost v Itálii seznámit s dílem sochaře a malíře Lucia Fontany, světově uznávaného italského výtvarníka argentinského původu, který se věnoval zejména prostorové koncepci výtvarných děl a stal se poválečnou ikonou italské umělecké avantgardy. Po emigraci v Německu byl Františku Kynclovi blízkým přítelem pražský rodák, fotograf a výtvarník, Milan Mölzer, který se po roce 1968 rovněž natrvalo usadil v Düsseldorfu. Kyncl udržoval úzký kontakt se soudobými umělci, jak v místě svého působení v rámci tzv. düsseldorfského okruhu výtvarníků, tak s generací českých uměleckých emigrantů. Mezi ně patřil např. od roku 1969 v Německu působící malíř, grafik a pedagog na německých výtvarných školách Jan Kotík. Ke Kynclovým stěžejním přátelům v emigraci náležel také malíř a vydavatel samizdatu Jiří Kolář, který se po pobytu v Západním Berlíně později usadil v Paříži. Prostřednictvím jeho mecenášského projektu, čtvrtletníku „Revue K“ vydávaného od počátku osmdesátých let, se dostávaly Kynclovy reprodukce tajně i do Československa. Pokud to bylo možné, zasílal František Kyncl svým přátelům výtvarníkům do Československa západní katalogy, nedostupné publikace a zásoboval je nezkreslenými informacemi o dění na mezinárodním výtvarném poli. Po otevření hranic v roce 1989 se stal jeho německý domov otevřenou základnou a diskusním a uměleckým fórem pro řadu příchozích českých výtvarníků. Výtvarné dílo z poslední dekády Kynclova života reflektovalo autorovo těžké onemocnění a vneslo do jeho tvorby poněkud odlišné znaky, než které pro něj byly v předchozích letech charakteristické. Ve svém cyklu Křížových cest rozjímal nad tématem života a smrti a smyslu svého tragického postižení. František Kyncl zemřel 14. července 2011 v Düsseldorfu.