Malíř, grafik, pedagog a typograf Bedřich Dlouhý se narodil 2. srpna 1932 v Plzni. Jeho otec Josef Dlouhý pracoval jako novinář, maminka Emílie Dlouhá se starala o chod domácnosti. Rodiče Bedřicha Dlouhého zvolili koncem třicátých let za své bydliště město Most, odkud se však museli z důvodu neklidného vývoje v sudetských oblastech a jejich následného zabrání nacistickým Německem vystěhovat. Rodina přesídlila do Prahy, ale ani zde neunikla fašistické zvůli a v roce 1941 byl otec Bedřicha Dlouhého v Praze nacisty popraven. Po osvobození a ukončení základní školní docházky se v roce 1949 Bedřich Dlouhý přihlásil ke studiu Odborné školy keramické v Praze, oboru výroby porcelánu. Na škole se již tehdy seznámil se svým budoucím životním souputníkem a přítelem Karlem Neprašem. Školu dokončil v roce 1952 a po krátkém zaměstnání ve výrobně keramiky byl následujícího roku 1953 přijat ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění, nejprve do ateliéru grafika a ilustrátora Miloslava Holého, jehož ateliér musel ale v roce 1957 na rok z politických důvodů opustit. Pracoval jako námezdní dělník v severních Čechách a zpět na studia se mohl vrátit až po roce, tentokrát do třídy vedené profesorem Karlem Součkem. Záhy po zahájení studia na Akademii na podkladě diskuzí o soudobém uměleckém směřování nejen akademického světa, inscenování různorodých recesistických akcí a zanícených debat s přídavkem ironie a humoru založeném na tradicích dadaismu, vznikl z iniciativy spolužáků Bedřicha Dlouhého, Karla Nepraše, studenta sochařství Jana Koblasy a posluchače hudební Akademie, hudebního skladatele a fagotisty Rudolfa Komorouse neformální klub, který po jedné z mnoha horlivých rozprav v roce 1954 získal označení„Šmidrové.“ Pojmem „Šmidra“ poprvé oslovil Bedřich Dlouhý právě svého kamaráda Nepraše, jakožto představitele ironické role přihlouplého policajta. Šmidrové se snažili vytvořit si svůj vlastní, nereálný, částečně recesistický a částečně mytologický svět, měli dokonce svoji vlastní dechovou skupinu, ve které hrál Bedřich Dlouhý part heligónu, nechávali si narůst knírky a nosili šavle, jako v dobách policie Rakouska-Uherska. Na Akademii a částečně i v období záhy po jejím absolvování v roce 1959 tvořil Bedřich Dlouhý v duchu odkazu české meziválečné moderny, většinou realistické, expresivně laděné krajiny. Koncem padesátých let se věnoval také grafickým listům, pracoval zejména technikou suché jehly a ke grafice se v průběhu své tvorby potom opakovaně vracel. Po absolvování vojenské služby si na pražském Žižkově zřídil ateliér, ve kterém v roce 1962 uspořádal prezentaci svých raných děl. Na začátku šedesátých let se v krátkém časovém výseku přiklonil ve své malbě k soudobé vlně informelu a připojil se i ke skupině Konfrontace, která však nemohla být oficiálně ustavena a zůstala pouze v rovině neformálního sdružení. Od roku 1964 Bedřich Dlouhý vstoupil také do Umělecké besedy, kde setrval až do jejího zániku počátkem sedmdesátých let. S tímto sdružením se zúčastnil také několika společných výstav, například hned na počátku roku 1964 v pražském Mánesu. Tvorba Bedřicha Dlouhého patřila v rámci skupiny vždy k těm nejprůbojnějším. Zároveň se aktivně účastnil dění v opět vytvořené skupině Šmidrové, jejíž členové se od konce studií na Akademii přestali pravidelně setkávat, ale v druhé polovině šedesátých let se opět dali dohromady. Ke skupině výtvarníků (kromě již výše zmíněných) se postupně přidali také umělci z rozličných oblastí kultury: hudebníci Jan Bedřich a Jan Klusák, grafik Čestmír Janošek, fotograf Ladislav Placatka, odborník na raný středověk historik Dušan Třeštík, malíř a grafik Jaroslav Vožniak, sochař Aleš Veselý a v určitém období byli mezi členy např. i historik umění František Šmejkal či spisovatelé Jiří Paukert nebo Václav Havel. Roku 1965 byla tvorba Bedřicha Dlouhého oceněna jednou z hlavních cen na pařížském bienále mladého umění a autor získal možnost studijního pobytu ve Francii, hrazeného na základě stipendia. Doma se Bedřich Dlouhý z popudu zejména existenčních problémů v šedesátých letech věnoval tvorbě filmových plakátů, kterou se zabýval prakticky po celou dobu šedesátých let. V tomto období příliš nevystavoval, a tak přijal tvorbu afiší jako kvalitně honorované uplatnění svých výtvarných vloh, poskytující mu zároveň i velkou míru umělecké svobody. Svou pozici našeho předního afišisty si však musel nejprve vydobýt na filmech nižší kategorie. Jeho plakáty však velmi rychle zaujaly zadavatele zakázek, a tak do počátku sedmdesátých let vytvořil více než dvacet návrhů filmových plakátů, mimo jiných na italský film Federica Felliniho „81⁄2“ a „Červená pustina“ Michelangela Antonioniho nebo amerického „Růžového pantera.“ Při tvorbě plakátů pracoval podle svých slov s improvizací na podkladě shlédnutí filmu a nejsilnějšího zážitku z něj, či blíže neurčitého pocitu, který si potom snažil opětovně vyvolat v ateliéru. Bedřich Dlouhý byl osobností se širokým záběrem své činnosti, úzce spolupracoval také na návrzích výstavních pavilonů a architektonických ztvárněních výstav či muzejních expozic. Pro montrealskou výstavu československé bižuterie v roce 1969 na Mezinárodní výstavě skla a bižuterie realizoval pozoruhodný soubor objektů vytvořených z jablonecké bižuterie, která díky této expozici zaznamenala velký úspěch. Počátkem sedmdesátých letech ustoupilo veřejné působení tvorby Bedřicha Dlouhého poněkud do ústraní, normalizované kulturní proudy nepřály jeho specifickému, pojetí estetiky divnosti. Sám autor se v průběhu sedmdesátých let přiklonil k lyričtějšímu pojetí své malby zaměřené na detail ve stylu starých mistrů. Koncipoval i trojrozměrné objekty, např. z plexiskla, které kombinoval s krajinomalbou na plátně. Jeho osobní životní předěl, uzavření manželství v roce 1972 v době svých čtyřicátin, zpracoval v objektu „Moje žena a já“ (1973). Ze sedmdesátých let pochází i Dlouhého galerie „Portrétů banality,“ ironizující produkci life-stylových a fashion magazínů, ve kterých záměrně přeměňoval nepřirozené portréty módních krásek a s posměšným úmyslem je umisťoval do všedního až triviálního prostředí. Koncem let sedmdesátých vystřídaly ironizující portréty znovu romantické krajiny, ovšem opět v duchu Dlouhého estetické koncepce s provokující malířskou invencí. Zároveň se v jeho tvorbě začaly objevovat i kresby velkého formátu s náměty obyčejných předmětů denní potřeby, povýšených autorem na hodnotné artefakty zasluhující si umělecké zpracování. Součástí těchto děl byly i vestavěné zdroje světla. V osmdesátých letech pokračuje Bedřich Dlouhý ve svém námětu všedních až banálních potřeb denního života, nyní zpracovávaných technikou olejomalby. Svá plátna většinou ladil do šedé barvy, odkud se předměty vynořovaly jakoby v jiné dimenzi kontrastující s jejich původním účelem. Vrátil se také k tématice figurální tvorby a navázal na své náměty portrétů z módních magazínů, které zpracovával technikou starých mistrů s důrazem na detaily, které tuto na první pohled vážnou tématiku autorským pojetím přetvářely do roviny grotesky a ironie. Na jaře 1983 byla Bedřichu Dlouhému poskytnuta možnost představit svou tvorbu na velké samostatné výstavě „Bedřich Dlouhý: Práce z posledních let“ ku příležitosti blížících se padesátých narozenin autora, a to v Galerii Vincence Kramáře v Praze. Výstava se setkala s velkým úspěchem u široké veřejnosti. V průběhu osmdesátých let Dlouhý nadále pokračoval i ve tvorbě svých oblíbených asambláží, ve kterých klasickou malbu, vycházející často z přímých citací děl starých mistrů, přenášel do kontextu osmdesátých let dvacátého století. Svým pojetím estetiky divnosti posunul záměrně význam zobrazovaných námětů do zcela jiné roviny. Úmyslně střetával mistrovskou malbu s rozličnými technologickými postupy, dráty, nýty či různorodými předměty především technického charakteru. Bedřich Dlouhý v rámci své pestré umělecké dráhy těžil ze širokého záběru svých aktivit, nejen v umělecké oblasti. Jezdil závodně autem a měl tedy i blízko k technice a technickým objektům, šroubům, klíčům, drátům, které tímto způsobem začlenil i do své tvorby. Vždy ovšem podřizoval technické prvky hlavnímyšlence uměleckého díla, které muselo jako celek mít svůj řád a smysl. Roku 1987 vzniklo na podkladě vzájemných spontánních přátelských setkání volné sdruženímalířů Bedřicha Dlouhého, Zdeňka Berana a Pavla Nešlehy, sochaře Hugo Demartiniho, architekta Karla Kouby a hudebního skladatele Jana Klusáka s názvem „Zaostalí.“ Autorem ironického pojmenování skupiny byl právě Bedřich Dlouhý. Členy nesvazoval žádný jednotný program a založení jejich sdružení spíše ironizovalo tehdy horečný trend vzniku různorodých tvůrčích skupin, které mnohdy reagovaly jen na aktuální hodnoty umělecké tvorby. „Zaostalí“ se opírali o své vlastní životní a pracovní zkušenosti nepodléhající momentálnímu názorovému proudu, ze kterých mohli čerpat jistotu a oporu v neustále se měnícím uměleckém světě. Na podzim roku 1988 uspořádali společnou instalaci svých soudobých prací na výstavě Fórum 88 v pražské holešovické tržnici. V létě roku 1990 společně vystavovali v pražské Nové síni. V druhé polovině osmdesátých let vznikl zřejmě nejznámější obraz Bedřicha Dlouhého „Krajkář“ (1987), postavený na citaci díla nizozemského barokního malíře Jana Vermeera van Delfta. Bedřich Dlouhý ve svém díle využíval svého výjimečného talentu a schopnosti malby v duchu starých mistrů, které často a záměrně citoval, své citace však naschvál a s potěšením narušoval nelogickými a ironickými detaily či předměty, viz právě kačer ve zmíněném Krajkáři. Tento Dlouhého obraz je uložen v povědomí široké československé veřejnosti díky autorskému svolení k jeho reprodukci na obal gramofonové desky „V penzionu svět“ hudebníka Petra Hapky a textaře Michala Horáčka poprvé vydané v roce 1988. Obraz se objevuje i v komediálním příběhu Zdeňka Svěráka z roku 1990 o osudech moderního malíře Hakla „Tvrdý chleba,“ jako jedno z děl smyšleného umělce. V roce 1990 byl Bedřich Dlouhý jmenován profesorem malby na pražské Akademii výtvarných umění, kde setrval až do roku 1995 a za pedagogickou činnost a podíl na polistopadovém reformování školy byl v roce 1996 oceněn Zlatou medailí Akademie. V rámci stipendijního pobytu získal Bedřich Dlouhý počátkem devadesátých let také možnost několikaměsíčního studijního pobytu ve Spojených státech. V letech 1991-94 spolupracoval se Sdružením pražských výtvarných umělců a v roce 1995 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes. Svých členství v uměleckých skupinách si Bedřich Dlouhý vždy velmi vážil, skupiny mu poskytly umělecký rozměr, bez kterého by nemohl být a tvořit. Formovaly jeho myšlenky, posouvaly názory. Jejich členové se navzájem mezi sebou svými náměty překvapovali. Bedřich Dlouhý nechtěl být nikdy „fabrikou na umění,“ každé jeho dílo bylo pro něj dobrodružstvím, neznámým prostorem, který rád objevoval a se kterým se ve výsledku jen nerad loučil. V roce 1998 získal Bedřich Dlouhý za svou dosavadní uměleckou činnost diplom a medaili Franze Kafky. Téhož roku prezentoval svoji nejnovější tvorbu v pražské Galerii Vltavín s typicky zvoleným sarkastickým názvem „Neaktuální umění.“ V druhé polovině devadesátých let se tvorba Bedřicha Dlouhého soustředila na sérii rozměrných asambláží „Autoportrét,“ ve kterých shrnul uměleckou každodennost malířského povolání, zhodnotil své malířské a životní zkušenosti, i proměnu svého společenského postavení. Bedřich Dlouhý je osobitý umělec, který nepodlehl náporu umění socialistického realismu a i přes cenzuru, restrikce a přerušení kontaktů s vývojem západoevropské tvorby byl už od svých studií na Akademii jedním z nejčinnějších aktérů uměleckého dění nevymezujícího se pouze na oblast výtvarného umění, ale ovlivňujícího celou škálu uměleckých oborů. Svou schopností spojovat reálný a imaginární svět, přesnou kritikou zlozvyků oficiální kultury, dokonale zvládnutým malířským řemeslem, které tvořilo nezbytný základ jeho obrazů, a nápaditými, absurdními, bizarními, groteskními, parodickými a groteskními náměty si získal vděčné publikum v době před listopadem i po ní. Kromě členství v řadě uměleckých formálních i neformálních sdružení, byl Bedřich Dlouhý mimo jiné i prvním prezidentem a aktivním sportovcem hokejového družstva umělců a výtvarníků „Paleta vlasti,“ působícího zejména v šedesátých letech. Díla Bedřicha Dlouhého jsou zastoupena ve významných českých a moravských institucích, např. v Moravské galerii v Brně, Galerii hlavního města Prahy, Českého muzea výtvarných umění v Praze, pražské Národní galerii a řady dalších. Ze zahraničního zastoupení lze jeho tvorbu nalézt například v pařížském Centre Georges Pompidou nebo Musée National d’Art Moderne.