Květa Válová (1922-1998) se narodila v Kladně, kde také strávila většinu svého života. Profesně i soukromě je spojena se svojí sestrou/dvojčetem Jitkou Válovou (1922-2011). Tvorba obou sester má figurativní zaměření. I když je každá ve svém výrazu a osobním stylu odlišná – Květa se vyznačuje lapidárním podáním forem až monumentálních, zatímco malba Jitky Válové je subtilnější a kresebnější – jejich společné tvůrčí soužití obě sestry silně ovlivnilo. Dualita jejich projevů je kontrastní a doplňující se zároveň. Ve svém důsledku tvoří společný, dvojjediný tvůrčí akord.

Květa Válová (společně se svojí sestrou) studovala v letech 1945-51 malbu v ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ateliér byl zaměřen na monumentální malířství, už zde se tedy studenti soustředili na pevně budované formy, na pochopení kresebného řádu a konstrukci obrazového prostoru. V tomto ateliéru se také kromě sester Válových sešlo výrazné generační uskupení. Zde se zformoval základ – poté, co se k nim připojili studenti z ateliéru Josefa Wagnera – pozdější výtvarné skupiny Trasa: Čestmír Kafka, Jitka a Květa Válovy, Vladimír Jarcovják, Olga Čechová, Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík a další.

Pro tvorbu Květy Válové bylo vždy určující zaměření na předmětnou skutečnost, především na lidskou figuru. Ta tvořila jádro i úběžník jejích uměleckých snah. Průmyslové a dělnické prostředí Kladna dodává jejím dílům konkrétnost a sociální zakotvenost. Květa Válová propojuje vlastní osobní zkušenost nuceného pracovního nasazení v kladenské Poldovce za druhé světové války s podněty získanými ve Fillově ateliéru s jeho dobovým důrazem na civilní a pracovní tématiku. Květě Válové však nikdy nešlo o ideologicky motivovanou tvorbu. Její přístup je mnohem existenciálnější a v uměleckém ohledu ryzejší. Figury dělníků, slévačů a valcířů dostávají podobu robustních útvarů a hmot nadaných vnitřní silou a skutečnou tíží. Nepředstíraná drsnost a syrovost jejích maleb vystihuje dané „pracovně-proletářské“ prostředí bez příkras i patosu, zároveň z něj čerpá další symbolické hodnoty: napětí hmot a sil, těžká práce nabývající charakter až osudového zápasu, to vše dává jejím dílů hloubku výrazu, v němž lidská figura ve své statické mohutnosti přejímá až charakteristiky zemských útvarů s jejich hlubinnou tektonikou a geologickou neúprosností. 

Květa Válová v 60. letech pracovala nejen figurálně, ale i experimentálně. Svůj cit pro vyjádření hmot se rozhodla rozvinout i přímo, zkoušela práci s malířskými strukturami, vrstvy latexu propalovala a odlupovala, aby tak zdůraznila samotnou materialitu malby. Nakonec se však vrátila ke svým východiskům z 50. let, materiální abstrakce zřejmě nevyhovovala její mnohem tělesněji zaměřené imaginaci. Hmota nadaná existenciální tíží se stala jejím silným tématem.  Člověk ve své „inkarnaci“ se ji jeví jako „kus zvrásněné lávy, v jejímž tvaru je napětí“.^[1]Právě soustředění na figuru podané v obecné archetypální sumárnosti  a existenciální zakotvenosti řadí Květu Válovou, spolu s její sestrou a dále např. s Adrienou Šimotovou a Alenou Kučerovou k nejvýznamnějším představitelkám Nové figurace.

Obrazy Květy Válové jsou barevně zdrženlivé, spíše temné a jednoduše členěné.  Výrazné cítění hmoty a prostoru, spolu s důrazem na lidskou figuru a existenciální prožitek životní tíže se u ní spojí s obrazy mohutných statických forem, balvanů, skal a valů. Figury mezi skalisky, kde se až ztrácejí, nebo vize velkým masivních bloků, to vše dostává symbolický charakter. Balvany nesené neosobními silami na sebe narážejí s mlčenlivou fatální setrvačností. Ať už Květa Válová zobrazuje drobné figurky anonymních davů, jak je tomu v malbách v 60. letech, či kamenné figurální monolity s velikýma očima, jako v letech 70., vždy lze za těmito náměty vycítit sociální a politickou situaci doby s její tíživostí a neosobností. Není zachycena ve své místně a časově proměnlivé aktuálnosti, ale jako reprezentace velkých sil, jakýchsi „sociálně-tektonických“ posunů, zlomů, či hlubinných proudů. Zároveň cítíme, že její tvorba může postihnout – možná právě kvůli silné, vskutku životně osudové osobní koncentraci na tvorbu – ještě i hlubší, zřídka kdy zastižené, takřka mýtopoetické vrstvy lidské imaginace. To dodává sílu i jejím obrazů se zvířecími motivy, nebo respektive s motivy vztahu člověka a zvířete z 90. let. Stávají se zobrazeními málem až totemickými.

Krom maleb vytvářela Květa Válová i uhlové a pastelové kresby. V nich používala též i šablony, plochy potom tupovala štětcem. Jak v malbách, tak i kresbách se ukazuje, že Květa Válová přemýšlí v monumentálních formách a je schopna zvládnout obrazovou plochu velkorysým způsobem.

I když bychom mohli předpokládat, že sestry Válovy budou díky svým námětům z dělnického prostředí přijaty tehdejším režimem kladně, opak byl skutečností. Zpracování jejich téma působilo příliš syrově, neharmonicky až drásavě. K oficiálním zakázkám se proto prakticky nedostaly, prodeje byly minimální a možnosti vystavovat velice omezené.  Přesto tvořily neustále a soustředěně rozvíjely své expresivně existenciální pojetí uměleckého výrazu. K širší veřejnosti jejich dílo proniklo až v 80. letech – mezníkem byl rok 1983, kdy jim Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali velkou výstavu v Chebu. Teprve po roce 1989 se jejich dílo mohlo stát plnohodnotnou součástí galerijního provozu. V roce 1994 obdržely ve Vídni Herderovu cenu, jednu z nejprestižnějších cen v oblasti kultury a humanitních věd. V roce 2002 obě sestry obdržely cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury. Jejich přístup k „uměleckému provozu“ se tím však nijak změnil, i po tomto pozdním uznání si uchovaly svoji nezávislost a svébytnou uměleckou i osobní nezařaditelnost.

Ze skupinových výstav, na nichž se Květa Válova podílela (často společně Jitkou Válovou) můžeme připomenout např.: 1957, Trasa 54, Galerie mladých, U Řečických, Praha; 1958, Jitka a Květa Válové, Dělnický dům v Kladně, Kladno; 1965, International Art Festival, Los Angeles (Jitka Válova), Tokio (Květa Válová); 1966, Jitka a Květa Válovy, Galerie Václava Špály, Praha; 1968, Tschechoslowakische zeitgenössische Kunst, Frankfurt am Main; 1983, Jitka Válová, Květa Válová: Obrazy a kresby 1957-1982, Galerie výtvarného umění v Chebu, Cheb; 1989, Tschechische Malerei heute, Villa Markel, Galerie der Stadt Esslingen; 1990, Inoffiziel Kunst der ČSSR, Muzeum der Stadt Regensburg; 1990, Czech Art in the Velvet Revolution, Nassau County Museum New York; 2000, Aspekte / Positionen, Museum Moderner Kunst, Stiftung Ludwig, Vídeň. Ze samostatných výstav především: 2000, Jitka / Květa Válovy, Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze.

Díla Květy Válové lze najít v mnoha soukromých i veřejných sbírkách, např. v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Moravské galerii v Brně, v Muzeu umění v Olomouci, Západočeské galerii v Plzni, Galerii výtvarného umění v Ostravě, v Galerii Benedikta Rejta v Lounech a dalších.