Eduard Antal (1929 – 2011) byl významným slovenským malířem a výtvarným pedagogem. Ve své tvorbě se soustředil na zobrazení základních tvarů, jejich souvislostí a vztahů a na jemné podání barev, hmot a světelných atmosfér. Vedle malby a grafiky se věnoval i výtvarným realizacím v architektuře. Patřil k důležitým postavám československého konstruktivismu a geometrické abstraktní malby. Vyučoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT v Bratislavě.

Výchozí pro jeho tvorbu v polovině 50. let byla civilistní městská poetika, jak ji známe např. z děl Skupiny 42. Eduard Antal tyto motivy však dále redukoval a precizoval, krajiny a městská zátiší se v jeho podání již počátkem 60. let abstrahovaly do geometrických sestav barevných ploch, linií a bodů. Tento sklon k čistotě a konkrétnímu malířskému podání jej přivedl roku 1968 do Klubu konkrétistů, jenž sdružoval důležité představitele českého a slovenského konstruktivně koncipovaného umění.  

Geometrická tvarová stylizace, vedoucí k minimalismu výrazu i zdrženlivému formálnímu zpracování obrazu se u něj, spolu se zájmu o principiální „architektonické“ vztahy (tj. vztahy ploch, hmot, redukovaných objemů), pojí se zájmem o obecné přírodní zákonitosti. Jejich energie a síly, např. gravitace, rotace, vlnění, rezonance apod. se mohou stát vzorem jednoduchých a logických skladebných principů. Několik výchozích parametrů a primárních forem tak může Eduardu Antalovi ve své systematice poskytnout základní instrumentář pro koncepčně uchopenou tvorbu. Abstrakce, principy kombinatoriky a matematiky nemusí však nutně vést ke strohosti výrazu, Eduard Antal své výtvarné motivy podává velmi citlivým a senzuálně propracovaným způsobem. I když nehodlá do své tvorby promítat své vlastní subjektivní nálady a emoce, zároveň je jeho tvorba i při své formální zdrženlivosti smyslově velmi rafinovaná a mnohovrstevnatá. Malířskou techniku využívá v celém jejím spektru, ve svých obrazech kombinuje jak lazurní zpracování, tak i pastózní použití barvy. Možná však více než barevné valéry a kolorismus jej zajímá vlastní materialita barvy. V průběhu let totiž postupně omezil práci s barvami a soustředil se pouze na bílou barvu. Bílé útvary na bílém podkladu tak otevřely jeho malířskou tvorbu směrem k reliéfním strukturám. Subjektivitu autorského rukopisu a gesta, rozvíjenou především při tradiční malbě štětcem, nahradila originální metoda vrstvení a sbrušování sádry. Tento technologicky inovativní přístup, kdy se obrazy promění v nízké reliéfy, je zároveň skulpturální i ryze optický – přechody světel a stínů v závislosti na měnících se světelných podmínkách se stávají nositeli výrazu.  Plochu obrazu dynamizuje geometrickými prvky, různě vrstvenými a rotujícími v rytmicky uskupených kompozicích. Variuje je v mnoha systematických uspořádáních a konfiguracích. Krom vizuálního vyjádření silových a pohybových dějů buduje i různé prostorové plány. Rozvíjí optický dialog hladce podaných povrchů a naopak ploch texturálně zpracovaných, pracuje s rozdílností výšek jednotlivých plánů. Kompozice obrazu může být uzavřena do pevného formálního rámce nebo se naopak otevírá ven a směřuje mimo jeho rámem vymezenou plochu. V těchto postupech se ukazuje, jak je Antalova tvorba blízká architektonickému myšlení.  Geometrie a čistota monochromních kompozic se u něj propojují do jednoho celku s vizualitou chápanou ve své proměnlivosti a aktuálnosti. Obraz/reliéf se stává svého druhu scénou, jež se před námi jako diváky proměňuje s ohledem na naše momentální postavení, ukazuje v různých podobách závislých na našem konkrétním místě v prostoru před obrazem. 

Eduard Antal ve své tvorbě spojuje konceptuální přístupy výstavby obrazu založené na redukci forem s vědomím vizuálního a senzorické působení těchto forem. Svůj koncentrovaný soubor témat a motivů zpracovával z různých úhlů a stanovisek a promýšlel jej uvnitř myšlenkového rámce vybudovaného z několika základních pojmů a pravidel. Důležitou roli přitom hrají seriální a kombinatorické postupy, variace jednotlivých motivů rozvíjené v různých řádech, formách a kompozičních členění. Eduard Antal tím navazuje na evropské i světové tendence, jak je známe na příkladu francouzské Groupe de Recherche d’Art Visuel, mezinárodní programové skupiny Zero, nizozemské skupiny Nul nebo italských skupin  Gruppo N a Gruppo T. Jeho práce komplementárně propojují racionalitu a emocionalitu. Soustředěné podání a zdrženlivé zpracování není však jen otázkou výtvarného zpracování, řád výtvarného díla má i dimenzi metaforickou a nakonec též i specificky existenciální.  Eduard Antal uchopil formu moderního abstraktního myšlení v jeho obecnosti, v souvislosti řádu a náhody, v proměnách výrazových i strukturálních. Této formě ideálního a univerzálního myšlení však navíc vtiskl individuální a svrchovanou výtvarnou podobu.

Ze skupinových výstav, na nichž se Eduard Antal podílel, můžeme připomenout např.: 1971, Klub der Konkretisten, Gallerie Interior, Frankfurt nad Mohanem, Německo; 1987, KK – Club des Concrétistes, Raffay Gallery, Kronberg, Německo; 1996, Nová geometrie, Národní technické muzeum, Praha, Česká republika; 1997, Klub konkrétistů, Oblastní galerie, Jihlava, Česká republika; 2000, Hľadanie identity, Slovenský inštitút, Budapešť, Maďarsko; 2003, Neokonstruktivismus ve slovenském výtvarném umění, Národní technické muzeum, Praha, Česká republika.

Z výstav individuálních pak můžeme jmenovat např.: 1963, Eduard Antal, Galéria C. Majerníka, Bratislava, Slovenská republika; 1970, Obrazy, Alšova síň, Praha, Česká republika; 1984, Výber z tvorby, Galéria umenia, Nové Zámky, Slovenská republika; 1986, Výstava pedagógov Fakulty architektúry SVŠT, Galéria mesta Bratislavy, Bratislava, Slovenská republika; 1994, Biele na bielom, Galéria mesta Bratislavy, Bratislava, Slovenská republika.

Díla Eduarda Antala lze najít v mnoha soukromých i veřejných sbírkách, např. Slovenská národná galéria v Bratislave; Galéria hlavného mesta Bratislavy; Galéria Františka Studeného v Nitre; Oravská galéria v Dolnom Kubíne; Stredoslovenská galéria v Banskej Bystrici; Novohradská galéria v Lučenci, Galéria umenia v Nových Zámkoch; Mestská galéria v Rimavskej Sobote; Múzeum Milana Dobeša, Bratislava; Munkácsy Mihály Múzeum, Békésczaba, Maďarsko; Mobil MADI Múzeum, Vác, Maďarsko; Galerie Tolerance, Hamburg, Německo; Galerie umění Karlovy Vary; Muzeum umění Olomouc; Galerie výtvarného umění v Ostravě.