Mária Bartuszová  (1936-1996) je jedna z nejvýznamnějších slovenských sochařek, jež je navíc oceňována i v kontextu světového umění. Narodila se v Praze, kde též v letech 1956-1961 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Otty Eckerta v ateliéru keramiky a porcelánu. Poté se s manželem sochařem Jurajem Bartuszem odstěhovala do Košic, kde tvořila po celou dobu své kariéry. Pracovala soustředěně a kontinuálně, teprve však až poté, co se její dílo uzavřelo, byl její význam plně rozpoznán. Bartuszová tak patří k těm umělcům, jejichž díla v nějakém ohledu unikala hlavnímu proudu své doby a byla objevena až s jistým zpožděním. Možná ale následně o to více může být oceněna, neboť tomuto zpětnému pohledu se může zřetelněji ukázat osobitost rozvíjených téma i netradiční způsoby, jimž jsou zpracována.

Od 60. let se Mária Bartuszová věnovala abstraktně pojaté sochařské tvorbě. V počátcích své umělecké dráhy spolupracovala s Klubem konkrétistů, výtvarnou skupinou orientující se na geometrickou abstrakci.  I když v jejím díle najdeme také plastiky koncipované na základě geometrických principů, např. reliéfní hliníkové kompozice tvořené z elementárních objektů, tato abstraktní, spíše technicky formovaná linie je v její tvorbě menšinová.  Charakteristické a určující jsou pro ni z hlediska celkového tvůrčího zaměření plastiky organicky cítěné. Přírodní či tělesně působící formy oválných tvarů a objemů tvoří základní výrazový repertoár, rozvíjený v mnoha variacích a obměnách. Právě toto specifické „biomorfní“ tvarosloví je pro práci Márie Bartuszové stěžejní. Dané pojetí ji otevírá cestu k vlastnímu osobitému výrazu a zařazuje ji do aktuálního dobového kontextu.  

Jeden z projektů, který nám dávají nahlédnout její přístup k sochařské tvorbě, jsou dílny pro nevidomé a zrakově postižené děti. Pro tuto příležitost vytvořila práce, jež umožňují nevidomým poznat různé formy a textury, plastiky pracující s rozlišením mezi geometrickými a organickými formami, rozvíjející emocionální význam těchto forem a podporující estetickou fantazii. Tento haptický, materiálový a „niterně-smyslový“ moment poté Mária Bartuszová promýšlí a rozpracovává v komplexnějších formách v celém svém díle.  

Rozvinutý cit pro materialitu, pro faktické a percepčně-smyslové kvality sochařsky ztvárněných hmot, jež je důležitým a stále přítomným motivem v její tvorbě, vidíme exemplárně na její práci se sádrou: materiál chápaný často jen jako studijní a přípravný, se v jejím pojetí stává plnohodnotným nositelem svébytných kvalit, výrazem čistoty a křehkosti. Zároveň též může být sádra ve svém přechodu od tekutého stavu k pevnému metaforicky viděna i jako svého druhu ideální prvotní hmota, takřka materie vznikání samotného. Mária Bartuszová  však umí sádru využít i technologicky inovativně, pro její zpracování a odlévání nalezla nové experimentální autorské techniky. Nalézá specifické tvůrčí postupy, jež ji dovolí, aby se mohla projevit tíha materiálu samotného, což ji umožní vytvářet, těžké, plně působící tvary; a naopak, práce s gumovými balónovými formami ji otevře možnosti tvorby křehkých skořepin, tvarů takřka zbavených tíže. Sádra se v jejím pojetí stává též nositelem vnitřního výrazu, smyslové kvality tohoto materiálu se mohou stát obrazem zranitelnosti a dočasnosti, nabývají až existenciálního vyznění a hloubky.   

Povrch i struktura jejích soch jsou určeny svým fyzickým vznikem – jsou důsledkem tělesného působení, na povrchu soch vidíme stopy po přítomnost autorčiných rukou: stisknutí, tvarování, vyhlazování… Stopy a otisky doteků jsou v tomto citlivém materiálu zapsány a určují jej. Výchozí gesto dotyků a otisků se někdy přeměňuje i v radikální gesta řezání, děrování, bodání nebo trhání. Stejně působivé jsou i „destrukce“ čistých forem: vejčité tvary a skořápy jsou vystaveny deformaci – drcení, stlačování, lámání, vázání. Na základě těchto gest, jež jsou stopami konkrétního lidského bytí a vnějších sil působících na svět přírodních tvarů, můžeme v dílech Márie Bartuszové nahlédnout působivou a do hloubky prožívanou životní situovanost, existenciální naladění a psychodynamické dění. Zároveň však, protože její umělecká díla jsou inspirována přirozenými procesy – vypadají jako by byla tvarována gravitací samotnou, tlakem vody nebo vzduchu – zdá se, že jsou součástí přírody a krajiny. Tato přírodně-lidská podvojnost dodává jejím dílů působnost a emoční dynamiku. V obou výrazových momentech cítíme silný prožitek konkrétní přítomnosti. Umění tu získává schopnost manifestovat povahu života.

Mária Bartuszová nám dosti často dovolí též nahlédnout i do nitra tvaru – ať už jde o vnitřní konstrukční strukturu, nebo o prostor, který je jakýmsi „bytostným“ nitrem plastiky, vždy jde o fakt, že plastika pro ni není jen trojrozměrným objektem, ale také aktérem prostorových, psychologických či přímo psychofyzických vztahů. Perforování hmoty a otevření její struktury nám umožňuje uvědomit si, že vzájemné souvislosti objemů, sil, pohybů a gest jsou obrazem organického otevírání a růstu tvaru. Materie je stejně důležitá jako procesy jejího ztvárňování a stejně tak má nezastupitelný význam i onen volný prostor „uvnitř“ plastiky. Tímto způsobem se před námi otevírá jakési „archetypální jádro“ plastiky. Podobnou strategií je i svazování a spoutávání tvaru pomocí sítě z provázků, i zde určitý konflikt sil a hmot evokuje psychologické a metaforické napětí.

Prostorové a haptické kvality, experimentální formy zpracování, existenciální náboj, ale i podání, v němž se projevuje zřetelná ženskost s vyznění až erotickým, to vše vytváří svébytnou kombinaci, jež činí díla Márie Bartuszové vskutku výjimečnými. 

Pokud bychom se zaměřili nejen na obecné souvislosti moderního sochařství, dané vlivy Henryho Moora, Constantina Brancusiho či Hanse Arpa, a koncentrovali se onu specifickou „ženskost“ v díle Márie Bartuszové, pak bychom mohli zmínit podobně soustředěné, křehké a přitom existenciálně výrazné práce takových umělkyň jako Hana Wichterlová, Eva Kmentová, Eva Hesse, Barbara Hepworth, Louise Bourgeois, Alina Szapocznikow č Lygia Clark. Právě v tomto kontextu si nakonec můžeme uvědomit, že Mária Bartuszová překročila souvislosti česko-slovenského umění a právem vstoupila na mezinárodní scénu.

Mária Bartuszová se účastnila mnoha individuálních i skupinových výstav. Důležitým mezníkem pro její objevení v mezinárodním kontextu byla výstava Documenta XII. v Kasselu roku 2007, jež se mimo jiné soustředila na práci umělkyň, na jejich pozici ve sféře umění a reflexi ženské specifičnosti. V tomto kontextu se pak objevila i na výstavě Gender Check – Rollenbilder in der Kunst Osteuropas  v Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig – MUMOK  ve Vídni roku 2009 nebo na výstavě Awkward Objects  v Muzeu moderního umění ve Varšavě v roce 2009. Přidáme-li k tomu ještě pohled  zpochybňující starou opozici mezi Východem a Západ, jež zároveň zpochybňuje pojem dějin umění, chápaný jako  lineární a kontinuální, jak tomu bylo na výstavě Les Promesses du Passé v Centre Pompidou v Paříži roku 2010, pak se nám ukáže dílo Márie Bartuszové v širších než jen česko-slovenských souvislostech.  První velkou samostatnou výstavu nazvanou  Provisional Forms pak měla Maria Bartuszová v Muzeu moderního umění ve Varšavě v letech 2014-2015, samostatně byla její díla též prezentována v Tate Modern v Londýně v roce 2016. Ve veřejných sbírkách je zastoupena ve Slovenské národní galérii v Bratislavě, Východoslovenské Galérii Košice a Tate Modern v Londýně.