Malíř, grafik a tvůrce objektů Jiří Bielecki (1929–2000) patřil k okruhu autorů, kteří počátkem 60. let začali rozvíjet konstruktivisticky zaměřenou tvorbu. Jeho dílo je součástí nového pojetí umělecké práce i nové představy o umělci, jež se na mezinárodní scéně začaly výrazně projevovat koncem 50. let a v letech 60. Danou změnu můžeme chápat jako protiváhu umění viděného v jádru ještě romanticky, kdy umělecké dílo je výrazem jedinečně nadaného, „tajemně“ inspirovaného tvůrce. Tyto názory se promítají ještě do hodnocení dobově aktuálních uměleckých tendencí jako je abstraktní expresionismus nebo informel. Místo tradičně sdílených uměleckých hodnot a forem v podobě vyhraněně subjektivního přístupu k tvorbě, individuality a nenapodobitelnosti tvůrčího gesta, emocionality výrazu či hloubky psychického ponoru se konstruktivisté 60. let soustřeďují především na racionalitu, promyšlené koncipování uměleckého díla, nové materiály a experimentální postupy. Tento typ umění reprezentuje také Jiří Bielecki.

V dobovém československém kontextu je tato generační a názorová proměna spojena s přechodem od figurálního tvarosloví předchozí generace k systematické redukci výtvarného výrazu i prostředků tvorby a k jejich konkretizaci, tzn. k zaměření na fakticitu zpracovávaného materiálu a formálnímu i materiálnímu zjednodušení díla. Umělec se však přitom nemusí vzdát vlastní poetiky a osobního projevu, spíše jde o propojení čistoty výtvarných forem a jejich řádu s vědomě komponovanými emocemi. V českém uměleckém prostředí proto můžeme mluvit o nové citlivosti– otevření se současnému světu a s tím spojeným tvůrčím podnětům, zájmu o nové technicko-civilizační jevy a jejich strukturální principy. Jde o kladné přijetí technické civilizace, naší „nové přírody“.

Jiří Bielecki náležel poměrně dlouhou dobu k méně známým a ne plně doceňovaným umělcům. Patřil k prvním členům Klubu konkretistů. Jeho tvorba se rozvíjela stranou hlavních výtvarných center, neboť pracoval na Havířovsku jako propagační grafik. Podněty ke své volné tvorbě musel tedy rozpracovávat a promýšlet především sám, což mu však zároveň umožňovalo plně se na své dílo koncentrovat a dovádět jej k originálním výsledkům.  Jeho tvůrčí svébytnost neznamenala přitom uměleckou izolaci, Jiří Bielecki se vědomě i intuitivně vyrovnával s aktuálními dobovými směry a tendencemi. V jeho díle můžeme najít souvislosti nejen s konkrétním uměním, ale i kinetismem, minimalismem či op artem. Jeho prostorové objekty, zavěšené a kineticky interaktivní, podobně jako mobily Alexandera Caldera, se instalačně rozvíjejí do uceleného percepčně-optického prostředí.

V jeho tvorbě je formativní především období od druhé poloviny 60. let do počátků let 70. Tehdy našel a rozvinul motivy, jež se staly pro jeho tvorbu určující a daly ji vskutku osobitou podobu.  Začal vytvářet tzv. „kouřovky“, kresby kouřem, záznamy jeho stop fixované na podkladové ploše, čímž nevědomky navazoval na snažení Otty Pieneho, člena skupiny Zero.  Zároveň začal od užité grafiky směřovat k prostorové tvorbě. Experimentoval s technikami, které by umožnily využít v grafice světlo a které by dovolily přejít od plochy (listu papíru) k tvorbě prostorových objektů.  Rodí se jeho originální gravitabily, jejichž první série vznikla v roce 1967. Jedná se o subtilní útvary a struktury vzniklé z prořezávaných papírů nebo barevných fólií, jež byly zavěšeny v prostoru a vyvářely vzdušně působící objemové formy. Folie, které Bielecki používal, narušoval a zároveň formoval paralelními řezy, čímž je otevíral nezvyklým průhledům do prostoru. Využíval také možnosti uvést lehký a elastický materiál do pohybu pomocí přirozené cirkulace vzduchu. S využitím průhledů skrze zavěšené objekty se mu podařilo rozehrát proměnlivý vztah světel a stínů a opticky a kineticky tak propojit gravitabily s okolním prostorem. Objekty se v závislosti na uspořádání řezů, pod vlastní tíží gravitace a díky proudění vzduchu pohybují horizontálně i vertikálně, čímž divákovi nabízejí neustále nové pohledy na okolní prostor. Používal též stříbrné fólie, což mu umožňovalo pracovat s odlesky nebo možnostmi zrcadlení. To vše mu dovolilo v jistém ohledu narušovat nedotknutelnost uměleckých děl a rozvíjet interakci mezi divákem a uměleckým dílem. Konfigurace gravitabilů vznášející se v prostoru vytvářejí intimní interaktivní prostředí, původní neutrální prostor dostává nové senzorické i dynamické hodnoty, pomocí jednoduchých prostřihů v materiálu se mu daří formovat svého druhu plastické figury energetických křivek v prostoru. S ohledem na svoji velikost mohou působit někdy komorně, někdy až monumentálně. Vždy se ale vyznačují specifickou elegancí a estetickým působením, Jiří Bielecki je často označoval poetickými názvy – Vznášení, Seskupení či Snoubení.

Využití plastických hmot a umělých materiálů a osobitý přístup k otázkám prostoru, pohybu, struktury a světla, spojují Bieleckého nejen s tvorbou dalších členů Klubu konkretistů, ale také s představiteli podobných evropských uměleckých uskupení – mezinárodní programové skupiny Zero sídlící v Düsseldorfu, nizozemské skupiny Nul, italské Gruppo T nebo ve Francii sídlící Groupe de Recherche d’Art Visuel (GRAV). Prefabrikovaný materiál, minimální zásah umělcovy ruky a především utváření prostoru pomocí objektů jsou také analogické postupům amerických minimalistů. Přesto však si Bieleckého tvorba uchová svoji specifičnost ve své citlivosti, právem ji můžeme chápat jako „poezii racionality“.

Ve své pozdější umělecké fázi se Jiří Bielecki věnoval tvorbě obrazů a objektů z kovu. Jednoduché, čisté kompozice plošných útvarů buduje z několika základních elementů. Ty poté pomocí seriálních a kombinatorických postupů rozehrává ve variacích jednotlivých motivů v různých řádech a rytmech.

Z autorských výstav bychom mohli zmínit např.: 1969, Jiří Bielecki, Galerie bratří Čapků, Praha; 1994, Jiří Bielecki, Dům umění, Ostrava; 1996,              Jiří Bielecki: Objekty, Galerie Langův dům, Frýdek-Místek; 1999, Jiří Bielecki, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava; 2016, Jiří Bielecki: Vznášení. Tvorba z 60.-90. let, Museum Kampa, Praha; 2017, Jiří Bielecki – Formy a linie, Galerie města Loun, Louny. Ze společných výstav např.: 1968, Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Mánes, Praha; 1995, Nová citlivost, Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, Olomouc; 1999-2000, Akce, slovo, pohyb, prostor – experimenty v umění šedesátých let, GHMP, Praha.

Díla Jiřího Bieleckého lze najít v mnoha soukromých i veřejných sbírkách, např. v Moravské galerii v Brně, v Galerie výtvarného umění v Ostravě či Muzeu umění Olomouc.