Pavel Brázda, jeden z nevýznamnějších českých malířů, výtvarníků a ilustrátorů 20. století, se narodil 21. srpna 1926 v jihomoravské metropoli, Brně. Narodil se jako nejstarší ze tří dětí zámožné rodiny advokáta a předáka agrární strany Osvalda Brázdy a Evy Brázdové (Koželuhové). Studoval na gymnáziu, avšak v roce 1944 se namísto studenta osmého ročníku gymnázia stal nuceně nasazeným v pozici dřevorubce. Po konci války v roce 1945 se nakrátko stal studentem dějin umění a filozofie na Masarykově universitě v Brně. O rok později byl však přijat jako student Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze do ateliéru profesora Emila Filly. V roce 1947 je však ze školy vyloučen s důvodu nezájmu o studium. Ještě téhož roku je přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru profesora Vladimíra Sychry. V roce 1948 se Brázda setkal se svou budoucí ženou malířkou Věrou Novákovou. Téhož roku přišel Brázdův otec z důvodu nástupu komunistického režimu o právo vykonávat advokátní činnost a rodině byla zabavena většina majetku. O rok později, po politických prověrkách, byl Brázda, kvůli svému původu, společně se svou přítelkyní Věrou Novákovou dokonce vyloučen z Akademie. Z existenčních důvodů byl tak nucen stát se učněm oboru malířství pokojů. Tomu se však z pochopitelných důvodů věnovat nechtěl. V roce 1950 se Pavel Brázda oženil s Věrou Novákovou a spolu opět nastoupili studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze do třetího ročníku. Studium úspěšně ukončili v roce 1952. Tím získal Brázda oprávnění zabývat se výtvarnou činností profesionálně, avšak bez možnosti vystavovat. Jedny z prvních zakázek, které malíř dostal, byly především ilustrace odborné literatury jako např. přírodovědné a lékařské knihy. V roce 1956 získal Brázda stipendium od svazu ČSVU, což mu umožnilo věnovat se nadále výtvarné činnosti. Členem svazu se však nikdy nestal. V roce 1977 se stal topičem v koksové kotelně 1. zubní kliniky na Albertově, kde byl ilegálně vydáván Kritický sborník. Na tomto místě setrval následujících deset let. V roce 1987 odešel malíř do důchodu a ve stejném roce mu byla povolena cesta do USA. Co se týče celkového díla Pavla Brázdy, bylo a stále je velikým oříškem pro mnohé historiky a kritiky umění. Svým charakterem spadá Brázdovo dílo do tzv. nezařaditelných stylů. Jeho rukopis je totiž jedinečný, osobitý a na první pohled nezaměnitelný. Ve své práci se Brázda spíše snažil transformovat stávající podněty moderního umění, nežli by se jim zcela oddal. Svou uměleckou kariéru formoval Brázda již jako student střední školy, kdy jako jedenáctiletý namaloval své první obrazy olejovými barvami. Inspiraci čerpal zejména z prostředí, ve kterém se jako dítě pohyboval a to sice z Brněnské městské periférie. Jeho dalším zdrojem inspirace se stali lidé se svými běžnými osudy. S takto tematizovanými obrazy se Brázda ocitl v blízkosti malířů sdružujících se kolem Skupiny 42. Avšak v roce 1943 založil Pavel Brázda ve spolupráci s přítelem Jaroslavem Dreslerem svůj vlastní styl pramenící z hlavních inspiračních témat nazvaný Hominismus, umění o lidech a pro lidi, kterému se v následujících letech věnoval. Jednalo se o umění, které se dotýkalo tématu obyčejného života a vyvíjelo se téměř svobodně a nezávisle na tehdejším uměleckém proudu. Nedá se však říct, že by Brázdovo dílo vystupovalo svým charakterem proti jakýmkoli tendencím výtvarného umění. Asi nejznámějším Brázdovým dílem v rámci čtyřicátých let se stal obraz s názvem „Obluda čeká, obluda má čas“ z roku 1949. V šedesátých letech se Brázda blíže zaměřil na strukturu svých obrazů. Postupně své obrazy zjednodušoval a zároveň začal experimentovat s povrchem malby (Tuhý stařec, 1962; Stalinovy závody, 1963). V osmdesátých letech pracoval s různými technikami od nejjednodušších výrazových prostředků lineární kresby až po koláže. Vytvářel řadu kreseb užitím xerografie a posléze je ještě dotvářel volným obtahováním černými linkami. Této technice se věnoval i v dalších letech. Z hlediska výstavní činnosti bylo Brázdovo dílo až donedávna pro širokou veřejnost tabu. I když se o prezentaci svých děl snažil, nebylo malíři z politických důvodů povoleno podílet se na výstavách a samozřejmě ani takové výstavy pořádat. První ukázku svých a manželčiných děl mohl předvést až v roce 1976 v malé místnosti Divadla v Nerudovce. Další tentokrát kolektivní výstava nekonformních umělců se konala až v roce 1989 ve sklepech pod Vinohradskou tržnicí. Výstava byla nazvaná „Minulost a budoucnost“ a Brázda zde zveřejnil širokou paletu svých obrazů, která zaujala výtvarníka, ale především redaktora tehdejšího ilegálního časopisu Revolver Revue (RR), Viktora Karlíka. V listopadu roku 1990 časopis RR poprvé zveřejnil reprodukce Brázdových obrazů s komentářem již zmíněného Viktora Karlíka a Terezie Pokorné. O dva roky později, v roce 1992, uspořádali manželé Brázdovi další výstavu nazvanou Pavel Brázda, Věra Nováková – 50. léta, kterou uvedla výstavní síň Pražského kulturního centra Ženské domovy. V roce 1992 obdržel Pavel Brázda jako první výtvarník cenu Revolver Revue za rok 1991 a v roce 2008 byla umělci předána prezidentem republiky medaile Za zásluhy. V následujících letech se Pavel Brázda aktivně podílel a stále ještě podílí na pořádání různých expozic a prezentací svých prací. Jeho dílo je zastoupeno především v českých veřejných a soukromých sbírkách. Pavel Brázda dnes žije se svou rodinou v Praze.