Významný česko-slovenský audiovizuální umělec a malíř Milan Grygar se narodil ve slovenském městě Zvolen v roce 1926. Již od mládí se v něm projevovala náklonnost k umělecké tvorbě a tak odešel po dokončení střední školy pokračovat svou studijní pouť na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Zde působil pod vedením Emila Filly v jeho ateliéru, což bylo pro mladého umělce nedocenitelným zdrojem inspirace a zkušeností. Došlo zde také ke znatelnému prohloubení Grygarova zájmu o pokročilejší studium modernímalby. Často si jako své motivy pro tvorbu vybíral zátiší, kde kombinoval volně geometrizující stylizace, plošné redukce prostoru a jemnou práci s koloritem. Mezi nejznámější díla v tomto období patří bezesporu Cukrovar (1946), akvarelová malba Večerní krajina (1948) a figurální kompozice Bez názvu (1948), která se vyznačuje velmi dominantní expresivní barevností. Po krátké pracovní odmlce začíná MilanGrygar během roku 1958 opět malovat. Postupně navazuje na své rané dílo a střídá různě figurální i krajinné motivy. Věnuje se také tvorbě již zmiňovaných zátiší, mezi kterými můžeme zmínit hlavně Zátiší se džbánem (1959). V tomto směru se odlišoval od ostatních umělců zejména faktem, že pro něj nebyla zátiší empirickou skutečností, ale byla komponována jako celek pouze v umělcových představách. Postupem času se hlavním prvkem v dílech Milana Grygara stává geometrická výstavba, budovaná komplexními barevnými formami a zvýrazněná tmavou obrysovou linií. Z těchto děl pak vyniká jejich velmi výrazná plošná stylizace, která decentně polemizuje s kubistickými principy a popírá tak perspektivu a plynulost celého díla. V roce 1964 Milan Grygar vytvořil unikátní soubor 64 černo-bílých kreseb, který byly postaveny na principu lineární sekvence. Touto technikou dokázal pracovat s takovou rychlostí, že mohl doslova zaznamenat celou zvukovou rytmiku kresby na magnetofonový pásek. Výsledný záznam se tak stal plným ekvivalentem kresby ve zvukové podobě a časové shodě. „Zvuk se stal rovnocenný kresbě.“ Konstatoval sám MilanGrygar. Od těchto momentů to bylo již jen kousek od objevu, který definoval celou jeho budoucí kariéru a který mu zajistil široké mezinárodní uznání. Grygar začal akusticky nahrávat průběhy tvorby jeho obrazů a celý proces malování. V roce 1965 se začal blíže zabývat souvislostí mezi vztahem kresby a zvuku a v roce 1966 vystavoval své první akustické kresby včetně jejich přesných audio záznamů z kazet. Během těchto let Milan Grygar blíže porozuměl celému multimediálnímu přístupu k umělecké tvorbě a získal tak zkušenosti, které mu umožnily hlouběji prozkoumávat zákonitosti optiky, akustiky i zvukové kompozice. Své kresby realizoval Milan Grygar velmi netradičními prostředky. Často se jednalo o dřívka, drátěné hřebeny, plechové krabičky, skleničky, zvonečky či další předměty rozmanitých tvarů a materiálů. Stopy po těchto předmětech za sebou nechávaly jasné a zřetelné záznamy, které ve svých nesčetných konfiguracích rozdělovaly plochu díla na jasné samostatné segmenty. Akustické vjemy a události se postupně v Grygarově tvorbě stávaly důležitějšími než barevná rozmanitost, kterou v kresbě prakticky eliminoval a redukoval ji pouze na vyobrazení černé a bílé. V některých dílechGrygar kombinuje pouze určité shluky čar, bodů a skvrn s ohraničenými plochami a různorodou intenzitou vykreslení. Nejčastěji se jednalo o segmentové výseče, kotouče nebo šrafy, čtyřúhelníky a jejich nesčetné variace. V akustických kresbách také dochází k tzv. „absolutizaci znaku“ jako nositele významu, což spočívá nejprve v pochopení celého procesu a teprve poté v jeho čtení. Od roku 1969 se Milan Grygar zabýval také technikou známou jako hmatatelné kresby, kde naprosto ojedinělým způsobem kombinoval zvukové složky a aktivity lidského těla. Tyto kresby vznikaly prakticky bez jakékoliv zrakové podpory a byly založeny na představě a sluchové a hmatové korekci. Finálním aktem této techniky, kdy se propojovalo lidské tělo s plochou papíru, bylo protržení vymezené části v kresbě. Grygar tímto otevřel kresbu reálnému prostoru. Po mnoha experimentech (například i se zvukoplastickými kresbami či prostorovými partiturami) začal Milan Grygar v roce 1987 opět malovat. V této době vzniká řada kvalitních černo-bílých obrazů, avšak i když zde pracuje opět s malířskými prostředky, o plný návrat k malbě se rozhodně nejedná. Zaměření na černé obrazy, ve kterém uplatňuje nový způsob zachycení světla je znázorněním symboliky, kdy černé plochy ostře kontrastují s barevností linií a jsou jediným nositelem dění v jinak prázdném nekonečném a černém prostoru. Jako příklad můžeme uvést soubor sedmi černých obrazů Polemiky se čtvercem z roku 1988. Grygarova tvorba v tomto období vrcholí vydáním rozsáhlých souborů Antifon, na jejichž obrazových variantách pracuje umělec od roku 1996 dodnes.