Malíř, sochař a řezbář Jaroslav Herbst se narodil 1. července 1887 v malé vesničce Dušníky nad Vltavou ve středních Čechách, která správně náleží k obci Všestudy poblíž Kralup nad Vltavou. Vesnička původem již z první poloviny 13. století byla v minulosti známa především pěstováním obilí a zpracováváním chmele. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století zde pobývali dva malíři – malíř a majitel velkostatku „U malířů“ Václav Pokorný (1851 – 1940), jehož statek navštěvovala ve dvacátých letech 20. století umělecká rodina Wenigových, ilustrátor a malíř Alois Kalvoda, malíř a pedagog Ludvík Kuba a další osobnosti. Hospodářství naproti Pokorného statku obývala rodina malíře Jaroslava Herbsta, který zde žil a tvořil po většinu svého života. Jaroslav Herbst se původně rozhodl pro studium pražské techniky, a to fakulty strojního a později i stavebního inženýrství. Studium na stavební fakultě však musel v průběhu první světové války přerušit z důvodu aktivní účasti na vojenských operacích a léta 1916-18 strávil na frontě. Malířství se však začal intenzivně věnovat již před vypuknutím první světové války. První jeho datované obrazy pocházejí z roku 1912. Zřejmě díky pražským studiím a styku s mladou uměleckou generací nepostrádají Herbstovy obrazy z předválečného období kontakt s moderním malířstvím a jeho vývojovými tendencemi, ačkoliv malíř osobně přímo akademickou výukou neprošel. Herbstovi bylo blízké dílo Vincenta van Gogha. Okouzlila ho van Goghova barevnost a vlnící se linie a dokonce se rozhodl, že odjede do Francie studovat malířství. Válečný konflikt, povolání do armády a povinnosti k hospodářství však tyto jeho plány překazily. Ani k vystudovanému oboru strojního inženýra se po skončení světového konfliktu nevrátil a rozhodl se převzít správu rodinného statku a usadit se v Dušníkách. Přestože Jaroslav Herbst nabyl technického vzdělání, označení malíře-samouka není pro jeho tvorbu příznačné. Malbě se věnoval svědomitě a s nadšením po celé tři dekády svého aktivního života. Již od rané tvorby prokázal znalost směrů moderního umění a jeho umělecký profil byl po skončení světové války značně ovlivněn expresionismem. V roce 1934 v katalogu ke své výstavě v Galerii Dr. Hugo Feigla publikoval vlastní pojednání zabývající se podstatou expresionismu, ve kterém viděl základ pro svou výtvarnou činnost. Podle Herbsta byla přednost expresionismu v tom, že ve své podstatě není romantický, nehraje si se skutečností ani sny, nevymýšlí si, ale naopak má zdravý zájem o reálný svět a ve své vážnosti, dramatičnosti a deformaci pátrá po kořenech a podstatě věcí. Jako expresionistický malíř se Herbst díval na svět shora a poněkud zkřiveně, uctíval nevzhledné a křivé stránky zobrazovaných skutečností, a o to více se tak přibližoval lidskosti. Podstata Herbstových námětů je hluboce zakořeněna ve starých tradicích a historii kraje a jeho obyvatel, o kterých na svých obrazech vypráví. Velkou měrou ovlivnilo náměty Herbstovy malířské tvorby venkovské okolí rodinného hospodářského statku a rodná krajina Dušníků. Za zdmi jeho hospodářství vznikala skrytě díla, ve kterých zobrazoval intimně známé krajiny (“Vesnice“ – olej na plátně 1925), vesnická zákoutí (“Podzimní stráň“ – olej 1935), jednoduchá zátiší. Okouzlila jej krása nedalekého veltruského zámku a jeho rozsáhlý park. Svým expresionistickým pojetím zobrazoval Herbst uličky, přívozy (“Přívoz v Dušníkách“ – olej na plátně 1925), zahrádky (“Domácí zahrada u statku Herbstů“ – olej na plátně 1935) a aleje (“Veltruská alej“ – olej na plátně 1933). Malování nebylo zdrojem Herbstovy obživy. Nesnažil se a nemusel se svými obrazy zalíbit, neživily jej. Byl spjat s půdou a hospodařením na statku. Jeho záměrem bylo pravdivě zobrazit skutečnost, která byla spíše tragická. S nádechem až ošklivosti zachycoval nelehkou lidskou existenci – večerní scény ve vesnické hospodě, opadané zdi venkovských stavení, rozbořené cestičky mezi poli. Z vlastní zkušenosti si byl Jaroslav Herbst dobře vědom těžké polní práce, každodenní lopoty, přirozeného koloběhu přírody a z něj pramenícího členění venkovského roku. Vážil si darů všedního života a k jejich zobrazování přistupoval s úctou a pokorou. Herbst vycházel ze známého sociálního prostředí a v duchu osobitého expresionistického pojetí je i věrně vypodobnil (“Tři králové“, “Nedělní odpočinek“ – 1926). Do náročnějších kompozic se pouštěl jen okrajově a některé jeho alegorické výjevy (např. naivní obraz římské bohyně ovocných stromů, sadů a zahrad “Pomona“ – 1933) v sobě nesly prvky pro český venkov tak typického a zakořeněného selského baroka. K vítanému obohacení vesnického života náležel příjezd kočovných cirkusových umělců, kteří se staly oblíbeným tématem Herbstovy tvorby (např. olej na kartonu “Klaun“) a jsou jedním z mála jeho námětů vymykajícím se obvyklému vesnickému životu. Zajímavým srovnáním může být Herbstovo pojetí atmosféry cirkusu například v porovnání s pojetím téhož prostředí Františkem Tichým. Herbst zobrazuje cirkusové umělce prostě a nekomplikovaně, citlivě a v rámci své expresionistické koncepce obyčejně lidsky. Převážná část tvorby Jaroslava Herbsta pochází ze třicátých let dvacátého století. V tomto období uspořádal Dr. Hugo Feigl ve své Galerii v roce 1934 sedmačtyřicetiletému Herbstovi první a za jeho života i poslední velkou výstavu, kterou tehdejší kritika přijala velice vstřícně. Pochvalně se o Herbstově tvorbě vyjádřil Josef Čapek, v té době začínající výtvarný a literární kritik Jindřich Chalupecký i tehdejší univerzitní asistent estetiky a dějin výtvarného umění František Kovárna. Širší veřejnost však Herbstovo expresionistické pojetí malby tehdy nepřijala, neboť tento umělecký styl byl českou společností počátku třicátých let pokládán za příliš německý a v českém umění již přežitý. Od počátku dvacátých let byl expresionismus v českém výtvarnictví postupně vytlačován lehkým a radostným poetismem. Do světa představ, snů a imaginace zval tehdejší výtvarné publikum i rozvíjející se surrealismus. V tomto srovnání se mohl Herbstův silný výrazový styl jevit návštěvníkům jako neobratný či neveselý. Herbst maloval náměty důvěrně známé a motivy moderního města a městského společenského života mu byly vzdálené a nevlastní. V rámci výstavní koncepce Feiglovy Galerie se však Herbst důstojně včlenil mezi řadu zde vystavujících expresionistů, včetně Josefa Čapka či tehdejšího profesora Akademie výtvarných umění v Praze Willyho Nowaka. Pro své dílo si tak nemohl přát vhodnějšího a důstojnějšího uvedení. Herbst pojal expresionistickou tvorbu svébytným stylem, neotřele a vytrvale si držel své hledisko a koncepci, a to bez ohledu na nepochopení tehdejší širší veřejnosti. Hodnota Herbstova díla spočívá právě v osobitém rozvoji expresionismu, a to bez ohledu na časové zařazení tohoto uměleckého směru. Svojí čistou a poctivou tvorbou vyplňuje mezistupně mezi jednotlivými tendencemi českého výtvarnictví. Přestože byl Jaroslav Herbst zastoupen v Krasoumné Jednotě a jeho výstava ve Feiglově Galerii měla u odborníků velmi kladný ohlas, uchýlil se po jejím ukončení opět na své venkovské hospodářství. Malování se v pozdějších letech již nevěnoval s takovou intenzitou jako tomu bylo ve třicátých letech dvacátého století. Taktéž jeho čistě expresionistické pojetí se s postupem času začalo lehce vytrácet. Jaroslav Herbst zemřel v Praze v březnu roku 1971 ve věku čtyřiaosmdesáti let jako zapomenutý umělec, o jehož díle neměla širší veřejnost povědomí. Šest let po jeho úmrtí mu byla v Praze uspořádána autorská výstava s názvem “Jaroslav Herbst – malíř Podřipska.“ V roce 1995 mu byla věnována rozsáhlá výstava v pražské Galerii Ztichlá klika, která sklidila velký zájem a ohlas u odborné i laické veřejnosti. Téhož roku byla znovu otištěna i původní Herbstova esej o podstatě expresionismu v periodiku Revolver Revue spolu s reprodukcemi téměř dvou desítek jeho obrazů z nejplodnějšího období tvorby v době od první světové války do konce třicátých let.