Malíř, sochař a grafik Jiří Hilmar se narodil 28. května 1937 v Hradci Králové. České širší veřejnosti však jeho tvorba zůstávala dlouho v utajení, více než 40 let (1969 – 2013) žil, tvořil a působil ve Spolkové republice Německo, kam v roce 1969 po událostech pražského jara a následné okupaci země vojsky Varšavské smlouvy z politických důvodů emigroval. V tehdejší Československé republice studoval od roku 1952 na Střední průmyslové škole bytové tvorby v Praze, kterou úspěšně dokončil roku 1956 ve třídě profesora Richarda Pípala. Pražská studia svou lokací silně zapůsobila na formování mladé výtvarníkovy osobnosti. Zpočátku, jako většina jeho tehdejších vrstevníků, začal s realistickou tvorbou. Ovšem prostředí starobylé, zejména barokní, Prahy plné zaoblených „s“ linií a tajemných symbolů nutilo mladého umělce k protikladné odpovědi – ke geometrii, k rovné přímce. Jiří Hilmar považuje dodnes matematickou přesnost, geometrii a její jednoduchost za zákonitou nutnost, ke které svým uměleckým vývojem musel nevyhnutelně dospět. Po velmi dlouhou dobu se také ve svých dílech pohyboval v tématickém geometrickém čtverci, který označuje za nejjednodušší geometrický obrazec, jehož anonymní forma poskytuje výtvarníkovi velkou míru svobody. Po skončení studií na sklonku padesátých a počátkem šedesátých let se mladý umělec věnuje užité grafice a především tvorbě filmových plakátů a knižních obálek. S plakáty začal Jiří Hilmar jako absolvent výtvarnictví také z praktických důvodů, byla to pro něj jedna z prvních možností, jak se po studiích uživit. Pro mladého umělce byla tato tvorba v jistém smyslu zásadní a spolu s ilustracemi do knih a s plakáty na knížky tvořila pro něj v tomto období, kdy pro něj byla samostatná výstava politicky neprůchodná, klíčový zdroj obživy. Studium monumentální malby ze školních osnov zhodnotil právě v práci na plakátech, v období socialistického realismu vřele vítal možnost tvořit právě filmový plakát, který mu poskytoval necenzurovanou volnost tvorby. Konečné dílo totiž schvalovala tehdy pouze výtvarná komise, nikoliv politický cenzor. Zároveň mu tato činnost poskytovala možnost seznámit se se západní filmovou tvorbu – pod dojmem projekce jím samým vybraného filmu, vznikl obvykle ve třech návrzích plakát, ze kterého se potom vybral jeden konečný návrh. Zajímavé je, že později v emigraci v Německu již v plakátové tvorbě nepokračoval, neboť tam filmoví agenti vyžadovali naprosto odlišné a především komerční pojetí, které JiříHilmar neshledával ani zajímavým ani umělecky hodnotným. Výjimečnost tvorby plakátů u nás spočívala v tom, že je od počátku 60. let vytvářeli přední výtvarní umělci Československa, což spolu s Polskem byly jediné dvě země, kde se plakátům nevěnovala reklamní studia jako v zemích západní Evropy a zámoří, ale přední výtvarníci té doby a země. Paradoxně se tak u nás mohl umělec v této oblasti plně realizovat, což jinde ve světě v oblasti plakátů nebylo. Jako tvůrce filmového plakátu byl JiříHilmar ve své době velice respektovanou osobností. Jeho první plakát k filmu Eskadra netopýr vznikl v roce 1959, posledním před jeho odchodem do emigrace byl v roce 1968 plakát k filmu V zemi Inků. Kultovními a velmi vyhledávanými se staly jeho plakáty k filmům Jeana-Luka Godarda Bláznivý Petříček a U konce s dechem. Do zlatého fondu československého plakátu pak patří plakáty k filmům: Kdyby tisíc klarinetů, Dýmky, Najatý vrah, Olympiáda Tokio a Poklad na stříbrném jezeře. Celkem vytvořil Jiří Hilmar pro tehdejší Ústřední půjčovnu filmů 55 plakátů, které byly až po dlouhé době v dubnu 2012 v pražském kině Světozor poprvé souhrnně vystaveny. V pozdější tvorbě, kdy se JiříHilmar věnoval volnému umění (sochy a reliéfy tvořené zejména v Německu), s tvorbou plakátů dobrovolně přestal, poněvadž takto rozdílné věci vyžadují zcela rozdílný přístup uvažování a znamenalo by to pro něj, jak sám říká, schizofrenní situaci. Zcela přirozeným vývojem vznikl v období druhé poloviny šedesátých let „Klub konkrétistů“ (KK – 1967), u jehož vzniku stáli spolu s Jiřím Hilmarem také výtvarný teoretik a historik umění Arsén Pohribný, grafik Radek Kratina, Miroslav Vystrčil a Tomáš Rajlich. Klub ve velmi krátké době začal sdružovat další české i slovenské umělce. Jeho členy byli například pozdější významný pedagog a výtvarník Dalibor Chatrný nebo teoretik a kritik umění Jiří Valoch. Poprvé se Klub představil na dnes již legendární výstavě „Klub konkrétistů a hosté“ v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě v roce 1968. Výstava se stala významnou událostí, která se výrazně zapsala do dějin českého moderního umění. V textu katalogu k této výstavě Arsén Pohribný vysvětluje, co lze podle něj chápat zvoleným termínem „konkrét:“ „Konkréty mohou být chápány jako kladné parafráze „druhé přírody“ industriální civilizace, přírody stvořené lidskou hromadností. Civilizaci a její předměty konkrétisté nechápou jako nepřátelský protějšek. Svou tvorbou se ztotožňují s jejími pozitivními silami a vedou k této harmonické jednotě i obecenstvo.“ Tato definice se velmi střetává i s pozdější exilovou Hilmarovou tvorbou, ve které ke konstruktivnímu jádru přijímá další momenty, zejména v práci s přírodninami a dřevem. Konkretizmus je považován za ještě silnější odnož konstruktivizmu, který významně ovlivňoval uměleckou atmosféru šedesátých let minulého století a jehož kořeny lze vysledovat v geometrické abstrakci až k počátkům dvacátého století, funkcionalizmu v architektuře a strukturalizmu v lingvistice. Jiří Hilmar sám považuje myšlenky Klubu konkretistů za velmi živé a nosné i v současnosti a velice přivítal jeho novodobé obnovení, které potvrzuje životaschopnost původní myšlenky zakladatelů klubu. Již po dvou letech své existence se KK v roce 1969 představil na výstavách u nás i v zahraničí (Florencie, Benátky, Řím, Haag, Vídeň aj.) I přes svou relativně krátkou, a vlivem politických okolností násilně přerušenou činnost v roce 1971, patřil Klub konkretistů, společně se soudobou výtvarnou skupinou Křižovatka, k opětovným zakladatelům konstruktivních tendencí v českém výtvarném prostředí. Činnost Klubu konkretistů, tak slibně se vyvíjejícího, byla násilně narušena, ne však přerušena, v pozměněném složení již bez Jiřího Hilmara byl klub v roce 1996 obnoven pod označením KK2. Na sklonku šedesátých let na sebe Jiří Hilmar upoutal pozornost zejména kinetickými objekty a optickými reliéfy, které se staly tolik typické pro jeho pozdější tvorbu. K jejich prezentaci došlo na Hilmarově první, a v tehdejším socialistickém Československu zároveň i poslední, samostatné výstavě v pražské Galerii Fronta (1967). Hilmarovy naprosto precizní papírové reliéfy byly složené do rozměrných čtvercových rámů v různých systémech proužků. Původně ve své tvorbě začal s bílou barvou, jednobarevné proužky později postupně nahradily kruhy a kroužky barevné: červené, modré a černé, které výtvarník důmyslně a pečlivě sestavoval do optických struktur. Jeho dílo bývá často výtvarnými kritiky dáváno za vzor výtvarného proudu zvaného op-art neboli optické umění. Jiří Hilmar ovšem osobně oponuje. Jeho optické reliéfy nemají s op-artem původně nic společného. Prvotní výtvarníkova myšlenka byla snahou o zachycení pohybu – ze statického stavu reliéfu měnit pohybem diváka obraz a získat tak kinetické umění, dostat tak dílo do pohybu. Kouzlo geometrie tak Jiří Hilmar prozkoumává do všech záhybů reliéfního prostoru. Základní je zde pro autora kinetický princip aplikovaný v umění. Divák se tak neubránímyšlence, co se zde vlastně pohybuje, zda předmět samotný, světlo nebo oko diváka. Reliéfy poskytují zážitek z vidění, pohrávají si s tělesným smyslem lidského vnímání, jímž může autor reliéfu libovolně manipulovat. Jiří Hilmar se tak zařadil společně se Zdeňkem Sýkorou, Karlem Malichem, Hugem Demartini, Janem Kubíčkem a Františkem Kynclem a dalšími k významným představitelům české geometrické abstrakce. Hlavní myšlenku ve svých optických reliéfech řeší Jiří Hilmar skrze zjednodušené geometrické tvary. Ve společensky velmi silné atmosféře pražského jara 1968 získal mladý umělec Jiří Hilmar dojem, že umění disponuje sílou i možnostmi změnit soudobý svět, a tím i neblahou politickou situaci. Přestože byl Hilmar nucen nakonec republiku opustit a emigrovat, tento „koncept umění“ jej pro něj dodnes živý a čerpá z něj. Charakteristický je pro Jiřího Hilmara rovnovážný přístup k tvorbě, rovnováha mezi konceptem – prvotní myšlenkou díla, materiálem, ze kterého dílo vzniká, a energií, které jako autor dílu věnuje. Tato linie, kterou se snaží udržovat v rovnováze, je podle něj zárukou, že konečné dílo bude funkční. Jeho práce je motivována prostorovými možnostmi, jako autor Jiří Hilmar zkoumá, kam až se dá dvourozměrná plocha rozvinout. Přitahuje ho možnost dostat se z kresby do prostoru. Ve své práci hledá zákonitost, jasnost, to, co se dá změřit. Často se pohybuje v dokonalém tvaru – čtverci, stříhá, řeže, lepí. V roce 1969 v důsledku stísněného politického ovzduší v tehdejším Československu odešel Jiří Hilmar do Spolkové republiky Německo. Žil ve Frankfurtu nad Mohanem, v Mnichově a roku 1974 se usadil uprostřed Porúří – v Geisenkirchenu, v uměleckém sídlišti „Die Künstlersiedlung Halfmannshof“. Tato průmyslová oblast plná opuštěných a chátrajících továrních budov měla na jeho tvorbu výrazný vliv. Hilmar hledá opět kontrast k tomuto konstruktivnímu, člověkem vytvořenému, industriálnímu prostředí, hledá protipól, který by držel pomyslnou rovnováhu. Ve svých dílech vyjadřuje nutnost nalézt porušenou sounáležitost a harmonii – a nalézá ji v přírodě. Hledání pomyslné rovnováhy obrátilo Jiřího Hilmara v osmdesátých letech k práci s přírodními materiály, přivedlo jej k přírodě a jejímu tvůrčímu potenciálu. Hilmar začíná ve své tvorbě využívat přírodních šňůrek, látek, provázků a především dřeva, se kterým pracuje v podstatě dodnes. Postupně ve své tvorbě uvolňuje dříve přesně dodržovaný pravoúhlý systém, narušuje ho a změkčuje. Do přísné racionality jeho děl se vkrádají lidské emoce. Začíná tvořit také technikou vrstvení transparentního papíru, jehož použitím navozuje paralelu k usazování vrstev půdy v průběhu tisíciletí, vrstvení lidské zkušenosti ve společenském vývoji. V práci se dřevem Jiří Hilmar vyjadřuje svůj vztah k fungování světa. Dřevo se stává pro něj snadno dostupným materiálem, který má svou paměť, svou člověkem nezasaženou přírodní minulost, je nositelem podstatného přirozeného sdělení. Pracuje s autonomně rostlým materiálem, který vzniká a formuje se sám sebou, takže objekt z něj vytvořený se stává fragmentem velkého principu přírodních dějů a zákonitostí. Umělec tak pracuje v souladu s přírodou a sžívá se s jejími procesy, to vše ovšem s obrovským respektem k přirozenému řádu přírody a vnitřní tvořivé energii. Hilmar opracovává dřevo tradičními nástroji, kombinuje zabroušené a drsně neuhlazené plochy. Opět jej přitahují protiklady, kulatým tvarům vyvrtá hranaté otvory, nechává růst dřevěné hradby a otesává plody. Broušení, hlazení a tmelení povrchu je uzavřením procesu, v němž se spojuje princip lidské síly s principem síly přírody. Přírodninu Jiří Hilmar dotváří jako umělec s velkým respektem k ní, nesnaží se přírodu přesáhnout, ale pokorně ji dosáhnout. Formu díla nalézá vevnitř – ve dřevě, ta se utvoří sama náhodně a on jako umělec celkové dílo dotváří. Racionální a iracionální pohled se tak spojuje v jeden celek, přírodní forma se „napasuje“ na umění a opačně, což se zdá být Hilmarovým životním tématem Tento návrat k přírodě má blízko k procesuálnímu umění, k tehdejšímu německému proti-civilizačnímu hnutí či k arte povera. Z inspirací právě tímto osobitým přístupem k přírodním materiálům a jejich uměleckému zpracování vzešla v dubnu 2012 autorská retrospektivní výstava Jiřího Hilmara v Topičově klubu, nové součásti Topičova salonu na Národní třídě v Praze, s názvem „JEDNA+JEDNA=JEDNA.“ Název se zdánlivě vymyká racionálním úvahám, ale srovnáme-li ho s výše popsaným stylem a filozofií umělcovy práce s přírodninami, charakterizuje výstižně smysl a koncept Hilmarova uměleckého postoje, kde přírodní a umělecký podíl tvoří jeden jediný celek, odkazuje k potřebě probudit mimosmyslové vnímání a vnitřní cit. Řada jeho dřevěných plastik je sice bez konkrétního názvu (nebo nese blíže neurčité označení např. Polom), podstatnou složkou je ovšem vzájemnost – jednota, ve které člověk představuje nedílnou součást vyššího řádu, a tím je příroda sama. Dílo Jiřího Hilmara je zastoupeno ve světoznámých institucích jako Museum Bochum, Kunstmuseum Düsseldorf, Lenbachhaus München. Během svého zahraničního působení vystavoval na předních zahraničních scénách, např. v Galerie Denise René Hans Mayer, Düsseldorf, Kunstverein München, Institut für moderne Kunst, Nürnberg, Paris Art Center, Paříž a počet jeho autorských výstav dosahuje několika desítek. Kromě Klubu konkretistů působil aktivně v uměleckých skupinách Gerade, Künstler Siedlung Halfmannshof Gelsenkirchen, Výtvarné skupině Jiná geometrie a Českém exilu (Německo). V květnu 2013 se stal Jiří Hilmar čestným občanem města Hradce Králové. Při této příležitosti mu Galerie města Pardubic a Klub konkretistů KK3 se sídlem v Hradci Králové připravili velkou profilovou výstavu s názvem „…tiše se přemisťovati…“ Ocenění si dlouholetý exilový umělec velmi váží právě proto, že žil po desetiletí mimo rodnou vlast, a přesto na něj „doma“ nebylo zapomenuto. Je také velmi rád, že v podvědomí širší výtvarné veřejnosti se stále udržuje odkaz Klubu konkretistů, který spoluzakládal. S návrhem na udělení čestného občanství přišel právě královéhradecký KK3 Klub konkretistů (dříve KKVČ, který sdružoval jen Východočechy), který se snaží o prezentaci děl Jiřího Hilmara. Na počest jejich spolu-rodáka má klub svou centrálu právě v Hradci Králové.