Malíř, výtvarník, grafik, typograf, scénograf, sochař a pedagog František Kaláb se narodil v listopadu roku 1908 v brněnských Husovicích. Oba jeho rodiče pocházeli z Hané, kde také trávil František své prázdniny, a vznikaly zde jeho malířské prvotiny, zejména krajinomalby, inspirované krajinami soudobého známého šlapanického malíře Aloise Kalvody. V roce 1925 opustil jako student brněnské reálné gymnázium a odešel na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kde strávil v ateliéru profesora Jaroslava Bendy dva roky. Zdejší studium ovlivnilo Františka Kalába zejména v oblasti typografie, kde je patrný Bendův vliv i v Kalábových pozdějších úpravách knih či tiskovin ve 30. a 40. letech 20. století, např. v mezinárodně oceněném sborníku o Emilu Fillovi na Světové výstavě v Paříži roku 1937. V roce 1927 přešel František Kaláb na Akademii výtvarných umění do krajinářského ateliéru profesora Otakara Nejedlého. Ateliér krajinomalby byl v této době nedávno obnoven, neboť po smrti Julia Mařáka došlo k jeho uzavření na téměř pětadvacet let. František Kaláb tedy patřil k prvním Nejedlého žákům tohoto ateliéru. Během zdejších studií vytvářel krajiny z okolí svého rodiště (Cacovický dvůr, Soběšická ulice), ve kterých se snažil proniknout do nitra malby a vtisknout tak krajině hloubkový rozměr. Konvenční pojetí krajinomalby na Akademii však Kalábovi nevyhovovalo, nechtěl se stát pokračovatelem realistické krajinomalby 19. století, experimentoval s výtvarnými prostředky a kromě krajin se začal věnoval i malbě zátiší. Na Akademii vydržel opět jen dva roky a odešel hledat inspiraci do Paříže, kde setrval půl roku na Académie Moderne u profesora Marchanda. V Paříži získal František Kaláb možnost seznámit se osobně s díly celé řady osobností moderního umění, nejbližší mu byla zřejmě emocionální barvitost tvorby Marca Chagalla. S jeho tvorbou se mohl potkat již v Praze, kdy byla Uměleckou besedou v roce 1931 uspořádána výstava École de Paris, která prezentovala i větší kolekci Chagallových děl a těšila se výrazné pozornosti výtvarné i široké veřejnosti u nás. S Chagallem pojila Kalába barevná kombinace černých a zelených variací (Zelená hlava 1933, Dívka s kyticí a vějířem, Malíř, kvaš Eifellova věž z okna 1934), vždy si však ponechal pevnou míru individuálního pojetí. Ve Francii navázal Kaláb také kontakt s českými umělci žijícími v té době v Paříži: Josefem Šímou a Františkem Kupkou. Z tohoto období pramení také počátek Kalábovy obliby v malířském ztvárnění ženských aktů (Červená žena, Dívka s ovocem). Do podnětného francouzského prostředí se František Kaláb ještě několikrát během 30. let vrátil, při zpracování tamějších podnětů se postupně dopracoval k vlastnímu výrazu vyznačujícím se ohnivou a živelnou barevností, odpovídající Kalábově osobnímu nezkrotnému a činorodému temperamentu. Procestoval jih Francie a Provence, jeho barvy v tomto období se vlivem zážitků z cest a příznivého klimatu proteplily, pobýval i ve van Goghově Arles. Navštívil také Marseille, kde na něj zapůsobila jak krajina (Pevnost v Marseille 1931, Loďka s vlajkou 1931), tak i její obyvatelé, kteří se stali námětem mnoha Kalábových děl třicátých let a postupně figurální motivy začaly v jeho tvorbě nad krajinomalbou převládat (Dívka s košíkem 1931). Kalábovo pojetí krajiny bylo intimní a zcela se lišilo od monumentální koncepce malby Nejedlého ateliéru. V roce 1932 František Kaláb vstoupil do Skupiny výtvarných umělců Brno, ve které setrval až do jejího umělého ukončení z politických důvodů roku 1938. Členství v této skupině zajistilo Františku Kalábovi zázemí pro prezentaci jeho děl. Při první samostatné výstavě na jaře 1933 v Brně měla širší veřejnost poprvé možnost se seznámit s Kalábovými oleji a kresbami, ve kterých převládaly figurální náměty, nejčastěji s motivy dívek. Pravidelně se zúčastňoval členských výstav skupiny v Praze, Brně i na Slovensku. Výtvarné publikum mělo možnost v rámci těchto výstav se také setkat s jeho unikátní plastikou Hlava pocházející z roku 1934. Od podzimu roku 1936 byl František Kaláb zároveň i členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Současně pracoval jako návrhář v brněnském textilním družstvu AKA, kde byly podle jeho návrhů zhotovovány dekorační tkaniny, potahové látky i ručně vázané koberce. V roce 1935 provedl ve spolupráci s architektem Bohuslavem Fuchsem sochařskou výzdobu a nástěnné malby kavárny Muzejní sklep v Brně, dílo bylo však během náletů na Brno zcela zničeno. V druhé polovině třicátých let byl také požádán, opět ve spolupráci s Fuchsem, o realizaci nástěnných maleb v budově termálního koupaliště Zelená žába v Trenčianských teplicích, kterou dokončil roku 1937. Období druhé poloviny třicátých let bylo pro Kalábovu tvorbu velmi plodné a úspěšné a také ve svém osobním životě prožíval velmi intenzivní šťastné období. Z manželství s jeho první ženou Věrou se mu narodil syn a tato radostná rodinná událost byla další z malířových inspirací ztvárněnou různorodými výtvarnými technikami, např. pro opakující se motiv milenců použil olej, kvaš, pastel i akvarel (Milenci 1934, obraz Matka s dítětem 1935). Jeho tvorbu třicátých let zasáhl v umírněné formě i surrealistický proud, např. oleje Krajina s lodí a Zátiší s kartami 1934, František Kaláb se nicméně nikdy neuchýlil k vizím nebo snům a reálnému zpodobňování skutečnosti přidával surrealistické zabarvení zejména tajemnou náladou a barvitostí s převládajícími chladnými tóny a výraznými obrysovými liniemi. Od konce dvacátých až po polovinu třicátých let je v tvorbě Františka Kalába hojně zastoupen motiv ženského aktu. Kresba aktu patřila k povinným disciplínám Akademie a počátkem třicátých let se v Kalábově tvorbě rozehrál tento erotický a smyslný námět naplno, vrcholem v obraze Ležící akt z roku 1935. Koncem třicátých let vystřídalo ženské motivy zátiší a portrét a došlo k celkové proměně Kalábovy tvorby důsledkem vypuknutí druhé světové války a osobních malířových útrap. Své pochmurné nálady konce třicátých let promítal František Kaláb do psychologického výrazu portrétovaných osob, nejvýrazněji se projevující v Podobizně pí. Věry Kalábové (1940), první malířovy manželky. Obraz svou přesvědčivou atmosférou a výmluvným rozpoložením portrétované osoby, sdílející nešťastný osud českého lidu, oslovil odbornou veřejnost natolik, že za tento portrét Zemský výbor udělil Františku Kalábovi Mahenovu cenu. V letech 1940-41 působil František Kaláb krátce jako pedagog Školy uměleckých řemesel v Brně a zdejší působení ovlivnilo výrazně jeho osobní život. Osudnou se mu stala o patnáct let mladší studentka Taťána Bakalová, která se později stala jeho druhou manželkou, ženou doprovázející Františka Kalába v těžkém válečném období a stojící mu po boku až do jeho předčasné smrti. Sama Taťána Kalábová se dožila 84 let, v době skonu jejího manžela jí bylo teprve 27 let a přežila tedy svého manžela o celých 57 let, zemřela v roce 2007. Těsně před svým zatčením v březnu roku 1941 ji František Kaláb zachytil ve dvou olejích a pastelu Žena v šátku. V době protektorátu patřil František Kaláb, jako příslušník komunistické strany, k aktivním členům ilegálního protifašistického hnutí, a tak získané ocenění Mahenovy ceny pro něj paradoxně znamenalo velké potíže a nepřímo a nechtěně upozornilo na jeho malířskou i ostatní činnost. V březnu roku 1941 byl zatčen ve Vratislavi a tamějším Německým nacistickým soudem odsouzen. Následného půl třetího roku (do srpna 1943) pobýval v otřesných podmínkách věznic v Brně, Vratislavi, Halle a jiných a nakonec byl umístěn do koncentračního tábora v Brně Pod kaštany. Po celou dobu svého věznění se snažil František Kaláb udržovat písemný styk se svojí druhou manželkou Taťánou, ovšem nelidské podmínky, podlomené duševní i fyzické zdraví, a v neposlední řadě i naprostá absence malířské činnosti se podepsaly na jeho uměleckém sebevědomí i zručnosti. Po svém propuštění na podzim roku 1943 se František Kaláb ke své malířské činnosti vrátil v osamocení ve svém bytě, neboť byl stále pod dohledem státní tajné policie. Uchýlil se k realistické krajinomalbě, portrétování svých přátel, např. podobizny Aleny a Drahomíry Fuchsových, i vytváření portrétů na zakázku. V podobizně vlastní manželky z roku 1944 kombinovanou technikou Taťána u okna použil poprvé v portrétu motiv drobnokresby městské veduty, který uplatňoval i ve svých tehdejších ztvárněních ulic a uliček města Brna. Ke konci války pobýval zřejmě i u přátel v okolí Nového Města na Moravě, což dokládají jeho krajiny z okolí, např. Krajina u Nového Města, Dvůr u Nového Města aj. V přelomovém období let 1944-46 se v Kalábových obrazech hojně vyskytovaly motivy válečných poškozenců (Sedící chromý, Chromý ve městě) spolu se zcela novým přístupem k ztvárnění městské krajiny ve formě veduty ve velmi osobitém Kalábově pojetí včetně lidských figur (Noční ulice, Zelené město), ve kterých se po dlouhé tvůrčí přestávce vrátil k rodnému městu a jeho obyvatelům. V tomto Kalábově zaměření na město, městský způsob života a jeho krajinu se částečně názorově potkával s uměleckou Skupinou 42 (obrazy Veveří ulice 1946, Ulice v dešti 1945). V Kalábových dílech šlo ovšem více než o zobrazování výtvarné reality „výtvarně nezajímavých“ motivů továren a městských periferií o vyjádření skutečné poválečné situace ve městě a vypořádáním se tak s vlastními válečnými prožitky, čímž se od ostatních členů Skupiny 42 odlišoval. Po skončení druhé světové války František Kaláb navázal na násilně přerušenou činnost jevištního výtvarníka Státního divadla Brno z let 1935-38, kdy se nedobrovolně rozloučil s výtvarnou spoluprací s divadlem emotivně laděnou inscenací Čapkovy Matky (únor až červen 1938, v hlavních rolích Jarmila Urbánková a Karel Höger) a jako první poválečné představení výtvarně doprovodil operu Bedřicha Smetany Tajemství v říjnu roku 1945. Jeho spolupráce s brněnským divadlem trvala do roku 1947. V poválečných letech se František Kaláb věnoval také ilustracím knih, například děl Josefa V. Plevy. U příležitosti uspořádání výstavyArt Tchécoslovaque 1938 – 1946, která se konala na přelomu června a července 1946 v Paříži, získal František Kaláb možnost jako jeden z účastníků výstavy po dlouhé válečné odmlce opět pracovně vycestovat do zahraničí. Na rozdíl od jeho předválečných inspirací na něm však nyní toto prostředí nezanechalo žádný tvořivý podnět a svoje tvůrčí síly orientoval zcela jiným směrem. K proměně českého poválečného umění chtěl František Kaláb přispět v duchu svého politického přesvědčení svou společenskou a uměleckou službou a aktivní veřejnou angažovaností. Potlačil svou malířskou tvorbu a plně se věnoval uskutečňování veřejných úkolů a s osobním vnitřním přesvědčením se vrhl do poválečné obnovy Československa. V roce 1946 začal vydávat Blok výtvarných umělců země Moravskoslezské v Brně časopis pro umění Blok. Blok se programově přihlásil k meziválečné avantgardě a později pod svou hlavičkou sdružil různorodé kulturní organizace na Moravě. U vzniku časopisu stál právě František Kaláb, předseda Bloku, který měl společně se svými spolupracovníky Bohdanem Lacinou a Václavem Zykmundem na starosti výtvarnou podobu periodika. Významná byla také spolupráce s odborníky z dalších oborů, např. Bohuslavem Fuchsem v oblasti architektury nebo Emanuelem Hruškou v oblasti urbanismu a bytové kultury, dále se revue věnovala i filmovému umění, vážné hudbě, tanci a dalším uměleckým oblastem. Tajemníkem a výtvarným redaktorem Bloku se stal Ludvík Kundera, z formálních důvodů byl však jako redaktor uváděn první ředitel nově architektem Bohuslavem Fuchsem funkcionalisticky rekonstruovaného Domu umění František Venera. Ludvík Kundera s Františkem Kalábem připravovali osvětovou přílohu „P“ – Poučení o kulturní práci, v níž populárně naučnou formou v duchu tehdy propagované myšlenky „umění lidu“ vysvětlovali umělecké pojmy a informovali o probíhajícím kulturním dění. Po únorovém převratu v roce 1948 byly však umělecké spolky zrušeny a následujícího roku bylo pozastaveno i vydávání jejich tiskovin. František Kaláb, duší levicový intelektuál, byl tímto vývojem zklamán. Zároveň se však jako pravý komunista snažil o vytvoření vlastní varianty socialistického realismu a přidal se k oficiální české umělecké tvorbě konce 40. a počátku 50. let 20. století, které přizpůsobil i – vlastní tvorbě se zcela vymykající- portréty Podobizna K. Gottwalda a podobiznu J. V. Stalina. Poslední tři roky svého života se František Kaláb v podstatě vzdal jakékoliv malířské tvorby a nasměroval svoji tvůrčí dráhu do oblasti výstavní architektury, ve které se věnoval navrhování politicky angažovaných výstav s oficiální vládní tématikou. Teprve dvaačtyřicetiletého Františka Kalába postihl v prosinci roku 1950 při přípravách jedné z podobných expozic – přehlídky československého průmyslu pro výstavu v Moskvě – v jeho brněnském ateliéru srdeční kolaps, který předčasně ukončil uměleckou dráhu malíře a předního organizátora kulturního života 30. a 40. let, do jehož uměleckého i osobního života významnou a neblahou měrou zasáhly politické a mocenské zvraty 20. století. U příležitosti nedožitých šedesátých narozenin Františka Kalába, na přelomu let 1967-68 byla v Moravské galerii v Brně uspořádána souborná výstava jeho malířského díla a jeho rodné město se ke Kalábově tvorbě vrátilo opět při malířových nedožitých kulatinách o dvacet let později na výstavě „František Kaláb: Obrazy“ v Domě pánů z Kunštátu. S jeho díly se nejčastěji setkáme v depozitářích Moravské galerie v Brně a zastoupena jsou i v Národní galerii v Praze, Alšově jihočeské galerii nebo v Muzeu umění v Olomouci, nejsou však většinou vystavena, a to zřejmě v důsledku jejich obtížné zařaditelnosti v rámci tehdejších výtvarných proudů. Součástí stále expozice Muzea města Brna „Od renesance po modernu“ jsou v současnosti veřejnosti zpřístupněny některé z Kalábových olejů, např. Ležící dívka, Milenci, Raněná, Nedělní ulice. Většina Kalábových děl se nachází soukromých sbírkách.