Významný český umělec Stanislav Kolíbal, akademický sochař, výtvarník a profesor, se narodil 11. prosince 1925 v Orlové. S rodiči žil v dělnických koloniích (na Obrokách, u Hlavní jámy a v Lazcích), po zabrání Těšínska v roce 1938 se s rodiči přestěhoval do Ostravy. Zde pokračoval ve studiu na gymnáziu. Už v této době se velmi zajímal o kreslení (z okna bytu v pátém patře kreslí okolní domy a průmyslovou periferii) a modelování a své výsledky pravidelně ukazoval malíři J. V. Sládkovi. V lednu roku 1944 poslán na nucené práce do dolů. Byl sice v roce 1944 přijat na pražskou uměleckoprůmyslovou školu, ta byla ale bohužel krátce na to uzavřena. Po skončení války roku 1945 začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru užité grafiky pod vedením profesora A. Strnadla. V roce 1948 mu hrozilo vyloučení ze školy kvůli původu, nakonec ale směl ve studiu pokračovat. Ve stejném roce vznikly v řečišti Bečvy labilní stavby z kamenů omletých vodou. V roce 1950 odešel na divadelní fakultu studovat scénografii u profesora Františka Tröstra. Roku 1953 se oženil se sochařkou Vlastou Prachatickou a narodila se jim dcera Markéta. Ve stejném roce ukončil svá studia na scénografii, ale na škole zůstal až do roku 1959 jako externí učitel jevištní techniky. Roku 1956 se mu narodil syn Pavel. V roce 1970 kvůli politické situaci mu bylo zakázáno ve vlasti vystavovat. Uchýlil se tedy se svými díly do malého ateliéru, kde začal tvořit tzv. instalace. Možnost vystavovat svá umělecká díla mu byla navrácena až téměř po 15 letech, v roce 1985. V roce 1990 byl jmenován docentem, později profesorem pražské Akademie výtvarných umění. Roku 1952 byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Roku 1953 se stal členem Umělecké besedy. Roku 1960 byl přijat za člena UB 12. Od roku 1948 se začal zajímat o film. S jedním ze svých spolužáků natočil krátký filmový pokus v opuštěné vesnici v pohraničí. Od roku 1952 pracoval na inscenacích pro divadla vOstravě, vOpavě a i pro Národní divadlo v Praze. Už v roce 1943 vystavoval soubor svých akvarelů a kreseb jako host na členské výstavě Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců v Ostravě. Roku 1945 opět vystavoval v Ostravě. V roce 1949 vystavoval poprvé samostatně své kresby z okolí Levoče a z Ostravy v síni Atom v Pardubicích. V roce 1957 v Alšově síni poprvé vystavoval své sochařské pokusy (jediná socha, která zasluhovala vystavení Skloněná postava, nebyla pro radikálnost vystavena). V roce 1958 se účastnil I. celostátní výstavy mladých v Brně. Roku 1960 pořádal samostatnou výstavu ilustrací v Alšově síni v Praze. Roku 1962 byla pořádána první výstava skupinou UB 12 v Praze, která sice nebyla zakázána, ale díla zde vystavována byla dvakrát podrobena restrikci. V roce 1969 se účastnil výstavy československého umění v Římě. V lednu 1970 uspořádal druhou samostatnou výstavu soch ve Špálově galerii v Praze. V témže roce byl vyzván japonským kritikem Yusuke Nakaharou k účasti na výstavě konceptuálního umění v Tokyu. V roce 1974 pořádal samostatnou výstavu ilustrací v Univerzitní knihovně v Lodžii. V roce 1979 v USA vystavoval v galerii OK HArris v New Yorku, která pak postupně ještě uspořádala čtyři jeho osobní výstavy. V roce 1983 se účastnil výstav v Londýně, Mnichově, Paříži a Bochumu. V roce 1985 mu byla povolena výstava ilustrací v galerii Letohrádek v Ostrově nad Ohří. Kromě ilustrací zde však byly vystavovány i sochy, instalace a kresby od roku 1948. V roce 1988 pořádal Dům uměníměsta Brna velkou retrospektivní výstavu Stanislava Kolíbala. Od roku 1945 se Stanislav Kolíbal začíal věnovat i práci pro noviny a knihy. Kreslil pro noviny Svět práce a pracoval na několika obálkách a knižních ilustracích. Od roku 1950 ilustroval pro nakladatelství Vyšehrad Baldy a romance A. Mickiewicze, ale nebyly schváleny komisí při Ministerstvu informací. Od roku 1965 graficky upravoval měsíčník Výtvarné umění. V roce 1987 pracoval na ilustracích k povídkám J. Joyce. Stanislav Kolíbal během svého života podnikl i několik zahraničních cest. Během roku 1949 podnikl jednu z těch studijních, při níž navštívil Vyšné Repaše na Slovensku. V roce 1957 podnikl cestu do Athén. Zde jej velmi uchvátil sál kykladských idolů, jež velmi souznil s jeho inklinací pro geometrickou stylizaci. Roku 1959 podnikl cesty do Egypta, Syrie a Libanonu. V roce 1964 pobýval v Paříži kvůli výstavě kubismu. Roku 1976 podnikl první cestu do Íránu. V roce 1979 podnikl první cestu do Spojených států amerických. Stanislav Kolíbal se už během své první výstavy, kdy mu bylo pouze 17 let, velmi inspiroval Emilem Filou a pokoušel se o kubismus. Od roku 1949 dělal na černobílých kopiích podle reprodukcí Seurata. V roce 1958 dostal od neznámého odesílatele knihu o Alexandru Calderovi, která způsobila rázný obrat v nahlížení na sochu a její místo v prostoru. Od roku 1970, kdy mu bylo zakázáno vystavovat sochy, začal místo kresby používat nitě a provázky, které později volně napínal v prostoru. Od roku 1973 začíná ve své tvorbě kombinovat mezi sebou různé materiály a využíval jejich přirozeného charakteru. Od 1987 se tvorba Stanislava Kolíbala přikláněla k čisté geometrii. Mezi nejčastější a nejoblíbenější materiály Stanislava Kolíbala patřila a stále i patří sádra. V dnešní době je velmi známý díky svým objektům-stavbám v minimalistickém monochromním provedení. Jeho díla jsou geometrickým řešením prostoru, vymezováním různých částí a různých hmot proti sobě. Během svého života se také od 60. let věnuje také kresbě. Je mu prakticky jedno čím kreslí, tužkou, uhlem, propiskou nebo akvarelem. V kresbách vznikaly studie pozdějších staveb a instalací. Mnohé z nich byly provedeny jako grafické listy. Roku 1963 se účastnil veřejné soutěže, která se týkala řešení výtvarných úkolů pro novou budovu Československého úřadu v Brazílii. Jeho návrhy byly vybrány do užšího kola pro realizaci, ovšem zde pak byly zamítnuty hlavním architektem projektu. Roku 1964 navrhl řešení podpůrných zdí nuselského mostu a reliéfní stěnu pro kancelář ČSA v Sofii. Roku 1966 navrhl a následně realizoval střešní zahradu pro čs. Pavilon v Montrealu. Roku 1967 navrhl zeď pro fasádu Československého velvyslanectví v Londýně. V roce 1969 získal ve veřejné soutěži společně s architektem Z. Rothbauerem cenu pro realizaci, ovšem z politických důvodů k ní nedošlo. V témže roce pracoval na plastice pro československý pavilon v Osace. V roce 1972 navrhl památník prvního rozhlasového vysílání v Praze. Pod cizím autorstvím realizoval v roce 1976 řešení vstupní haly Mramorového paláce v Teheranu. V roce 1967 získal cenu v Bologni za ilustrace ke knize Křišťálové sestry a ve stejném roce i výroční cenu nakladatelství Albatros v Praze. Roku 2005 dostal z rukou prezidenta Václava Klause státní vyznamenáníMedaile Za zásluhy. Stanislav Kolíbal nyní žije a tvoří v Praze.