Malíř a především krajinář Adolf Kosárek se narodil 6. ledna 1830 v Herálci u Humpolce na Českomoravské vrchovině. Podle pamětní desky instalované u vstupu do zdejšího zámku se tak stalo přímo v zámecké budově. Nádherné stromy zdejšího zámeckého parku a jejich obdivuhodná mohutnost a značné stáří byly pravděpodobně svědky prvního okouzlení mladého malíře Adolfa Kosárka přírodou. Takřka v žádném z jeho uměleckých ztvárnění krajiny nechybí strom ve své dominantní poloze. Kosárkův otec, který byl na zámku zaměstnán jako důchodní úředník panství hraběnky Teresie von Trauttensdorf, si přál, aby se i ze syna stal hospodářský úředník. Po skončení studia na kutnohorské nižší reálce v letech 1840-44 se tak již v tomto útlém věku čtrnácti let z Adolfa Kosárka opravdu stává úředník, a to na arcibiskupském panství na zámku v Dobřejovicích u Průhonic a posléze v Dolních Břežanech. Odtud nastoupil roku 1847 jako nižší kancelářský úředník na arcibiskupské statky v Rožmitále pod Třemšínem. Již od dob studií na reálce však bylo jeho hlavním zájmem malování, které nedokázal utajit ani před svými nadřízenými v zaměstnání, a tak mu ředitel arcibiskupské kanceláře nakonec napsal k žádosti o studium na pražské akademii výtvarných umění doporučení, které podstoupil pražskému arcibiskupovi Bedřichu ze Schwarzenbergu, jenž toto doporučení také schválil. Až ve svých dvaceti letech se tedy Adolf Kosárek dostává díky získanému stipendiu na vysněné studium pražské malířské akademie. Zde studoval v letech 1850-55 u profesora Josefa Maximiliana Haushofera, učitele, který své žáky důsledně vodil do plenéru a učil je malovat krajinu přímo. Profesor Haushofer byl zastáncem romantické školy, při níž krajina vyznívala do určité míry jako kulisa. Adolf Kosárek nejdříve metodu svého učitele převzal, což je patrné zejména na jeho romantických obrazech krajin v bouři nebo v mlze (Horské jezero v bouři – 1852, Horská krajina v bouři – 1853, Bouře v horách – ztvárněno 1853 i 1855). Zároveň při svých prvních malbách mladý umělec navazoval také na romantiky Antonína Mánesa nebo Josefa Navrátila a pražského německého malíře – samouka – Augusta Friedricha Piepenhagena. Josef Maximilian Haushofer dával svým žákům v tvorbě volnost, nesvazoval je pevnými akademickými pravidly, pod jeho vedením se studenti seznamovali nejen s krajinou českou, ale i například alpskou. Kosárek se v Haushoferově ateliéru seznamuje s efektní mnichovskou malbou a dostává se při svých studijních cestách i do ciziny, do Bavorska a oblasti alpského pohoří. Mezi Kosárkovy spolužáky patřil i syn významného přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně, malíř Karel Purkyně, který po Kosárkově předčasné smrti měl největší zásluhu na ocenění a uznání jeho díla. Nejbližším přítelem ze studií se však Kosárkovi stal malíř Viktor Barvitius. S Barvitiem navštívil Kosárek i dalšího žáka profesora Haushofera Julia Mařáka, jehož otec byl v této době panským úředníkem na Žacléřsku, a oba malíři byli nadšeni tamější krkonošskou krajinou. Krkonošské zážitky, které si mohl Kosárek později zopakovat i při svých horských ozdravných pobytech, ztvárňuje kupříkladu ve svém obraze Mlha v Krkonoších (1858). Již od ukončení studií vystavoval Adolf Kosárek v rámci akcí Krasoumné Jednoty. Ve svých malbách české krajiny se postupně oprošťoval od manýrismu Haushoferovy školy a přecházel spíše k realistickému vidění. Tak vznikl už na konci studií obraz Krajina od Pardubic (1854) a z přelomu let 1854 a 1855 jsou to výjevy Krajina po dešti (též označovaná názvem Cikáni) a Ideální krajina (též Před bouří). Hlavním motivem Kosárkovy tvorby byla česká krajina, a to právě v Polabí na Pardubicku. Když maloval krajinu v okolí Pardubic a Hradce Králové, krajinu nepříliš dramatickou a jen mírně zvlněnou, využíval její otevřený horizont, jen s letmým náznakem polí a úvozů, k zachycení konkrétní nálady a prožitku, a to především skrz bouři, kterou ztvárňoval snad ve všech jejích fázích. Rovinatý charakter pardubické krajiny a tamější krajinné podmínky mu vytvářely kýžený efekt, o který se zajímal. Právě díky krajinným dispozicím jsou totiž bouře a různé druhy větrných smrští v této oblasti velice časté a nebývale silné a vizuálně nesmírně zajímavé. Asi nejvýrazněji lze tuto Kosárkovu vášeň ve spojení s touto oblastí sledovat právě na obraze Krajina od Pardubic, kterému vévodí vysoká a daleká obloha se stahujícími se mračny a křoviska kolem úvozů ohýbající se poryvem větru. Za finanční obnos utržený za svá prodaná díla se Adolf Kosárek roku 1856 dostal při svých studijních cestách až na německou Rujanu. Na Rujaně vznikly obrazy Rovina pod mrakem a Krajina s větrným mlýnem. Některé z obrazů, které zde na ostrově Kosárek namaloval, následně přímo prodal a za utržené peníze odjel malovat ještě do rakouských Alp. Odtud si přivezl spíše skici, které zpracovával až v Praze. Malíř – krajinář Kosárek již z dob svých tvůrčích začátků malujícího arcibiskupského úředníka, který byl po pracovní době k nalezení výhradně jen se štětci a paletou v okolní přírodě, měl ve zvyku malovat přímo v plenéru. Jeho nesporné přirozené nadání se na pražských studiích ještě umocnilo. Nedostávalo se mu ale hmotné podpory, musel se živit sám a spíše jen živořil. Vycházel tvořit ven do chladných a větrných dní i nocí a tento svůj způsob tvorby nezměnil i přes počínající špatný zdravotní stav. Neustálé starosti, hlad a bída podlomily jeho zdraví a nakonec uspíšily jeho smrt. Při pohledu na jeho obrazy a jeho umělecký vývoj se vkrádá myšlenka, co všechno by byl schopen ještě vytvořit, kdyby měl možnost pracovat v klidu a byl hmotně zabezpečen. Po skončení studií v roce 1855 se v Praze Kosárek přestěhoval do domu ve Valdštejnské ulici, zvaného „U černého beránka.“ Tento dům vlastnil český dirigent a sbormistr Antonín Apt, který byl znám svým velkým obdivem k novoromantismu, nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění. Kosárek zde bydlel v podnájmu u vdovy Josefy Pokorné. Když začínal mít své zdravotní potíže, starala se o něho obětavě nejen jeho bytná, ale i její dcera Františka. Tehdy došlo k intimnímu sblížení těchto dvou mladých lidí, ze kterého se pak narodila dcera Františka. Aby se dítě narodilo jako manželské, musel Kosárek spěšně chystat sňatek. V období svatebních příprav u něj propuklo zákeřné a tehdy nevyléčitelné onemocnění – tuberkulóza, která ještě zhoršila jeho bídnou finanční situaci. K nejznámějším obrazům Adolfa Kosárka z tohoto neradostného období patří Zimní noc (1857). Tento výjev náleží ke skupině děl, které Adolf Kosárek namaloval v době, kdy už tušil, že svůj boj se zákeřným tuberkulózním onemocněním nakonec nevyhraje, a že pomalu umírá. Spolu s obrazy Osamělá krajina (neboli Selská svatba), ve kterém odkazuje na svou současnost – uzavření manželství a svatbu, a obrazem Letní krajina s kaplí, odkazujícím zase na blížící se závěr jeho života, naznačujícím to, co se asi bude odehrávat po smrti, jsou tato díla přímo spojena s autorovým osobním životem. Výjev obrazu Zimní noc bychom mohli označit za vysoce romantický. Nahlížíme do malířova dětství vzpomínkou na Štědrý den a cestu na půlnočnímši. Na první pohled se jeví pojetí jako idylické – ztemnělá vesnice s rozsvícenými oranžovými okýnky, venkované kráčejí zasněženou krajinou směrem ke kostelu. Dílo ovšem vzniklo v období romantického cítění, které u nás ještě v padesátých letech devatenáctého století bylo velmi silné, a nacházíme zde tak prvky, které idylu ruší. Naznačují, že může mít i odvrácenou tvář, že to může být dokonce idyla i smrtonosná, tak ji ji například – také romanticky – ztvárnil Karel Jaromír Erben ve svém Štědrém večeru. Pohled na krajinu se nám naskytuje svrchu s odkazem snad na nějaký sen nebo dokonce noční můru. Velké duby vrhají dlouhé stíny, za kterými tušíme určité nebezpečí, skály a zamrzlé jezero působí zneklidňujícím dojmem. Co však zaujme diváka na výjevu nejvíce je prvek, který na něm schází, a totiž chybějící horizont krajiny, symbol bezpečí. Na obrazu se ale vše rozplývá v mlze, kterou výrazně prozařuje úplněk s růžovým prstencem, který podle starých pověr předpovídá budoucí neštěstí, dokonce i smrt. Velkoformátový obraz vyvedený v monochromní barevnosti stříbrné a šedé, inspirované nizozemským malířstvím 17. století, upoutal již při svém prvním vystavení v Krasoumné Jednotě a nyní je v majetku následovnice Jednoty, pražské NárodníGalerie. V tomto období Adolf Kosárek, pokud mu to zdravotní stav dovoloval, usilovně a houževnatě pracoval. Na chvíli se na něj dokonce usmálo umělecké i rodinné štěstí, nemoc se na chvíli odmlčela ve svém akutním projevu a Adolf Kosárek se Františkou Pokornou oženil. Nevěstě bylo dvacet, jemu pak dvacet osm let. Kosárek se však z rodinného štěstí neradoval dlouho. Tuberkulóza zaútočila znovu naplno a naposledy. Ze závěrečného období Kosárkovy tvorby pochází i obraz Krajina s hradní zříceninou, reprezentující mistrné ovládnutí žánru krajinomalby v romanticko-realistickém duchu, s charakteristickými rysy českého krajinářství poloviny 19. století a důrazem na jemně odstíněnou náladu ztvárněnou pokročile realisticky. Přestože jde o námět letní přírody, opět se zde prolíná melancholický podtón. Z roku 1858 pochází také obraz Letní krajina, jehož detail byl zpracován rytcem Václavem Fajtem v roce 2005 k vydání série příležitostných poštovních známek. Námět letní krajiny není u Kosárka v jeho tvorbě převládající, ale patřil zjevně mezi malířovy oblíbené (další například Krajina s dřevěným mostem, Krajina s kaplí). V tomto roce také nemocný malíř absolvoval opakované ozdravné pobyty v Krkonoších, na kterých se snažil stále intenzivně tvořit. Umělecká tvorba Adolfa Kosárka se datuje z největší části do rozsahu období pouhých devíti let (1850–1859), na jejichž sklonku 30. října 1859 (někde uváděno i datum 29. října) přemohla Kosárka v pouhých devětadvaceti letech tuberkulóza. Šest dní statečně bojoval se smrtí, ale tělo podlomené dlouhým strádáním nemělo k životu dostatek sil. Adolf Kosárek umřel mlád. Jeho „romantický osud“ je často spojován paralelou k obdobně osudově stižené postavě českých kulturních dějin Karlu Hynku Máchovi. Zřejmě posledním Kosárkovým dílem je obraz s názvem Krajina s povozem na úvozové cestě. Předčasně a násilně ukončené dílo tohoto umělce pochvalně oceňoval ve svých článcích i jeho současník Jan Neruda. Vdova po Adolfu Kosárkovi se po letech znovu provdala, tentokrát za malíře porcelánu Karla Augusta Rösslera. Dcera, kterou měla s Adolfem Kosárkem, se bohužel též nedožila dlouhého věku a zemřela krátce po matčině novém sňatku v roce 1874 ve věku šestnácti let. Krajinářská tvorba Adolfa Kosárka vlastní cestou dospěla až k realismu, přestože ve svých počátcích byla značně ovlivněna romantismem. Kosárkovy komponované přírodní záběry poetizují českou krajinu a přesahují ve svém významu hranice domácí výtvarné tvorby. Ačkoliv je Kosárek především krajinář, nebyl pro něj důležitý důsledný přepis skutečné krajiny, ale její optický vjem, který vytváří v jeho dílech iluzi krajiny skutečné, a řadí ho tak mezi největší české krajináře. První souborná výstava po Kosárkově smrti byla uspořádána až v roce 1924, další následovala na sklonku padesátých let, v roce 1959, kdy Národní galerie vystavovala díla Adolfa Kosárka při příležitosti stého výročí jeho úmrtí. V rámci tohoto výročí mu byla téhož roku vydána také bohatá obrazová monografie s nedokončenou studií o životě a díle Adolfa Kosárka z pera zesnulé Libuše Halasové, k níž závěr dopsal Václav Vilém Štech. V roce 1984 mu byla v Praze v nakladatelství Odeon opět věnována monografická publikace. Další výstavou pořádanou Národní galerií, byla výstava z roku 1990 a v roce 2011 byla jeho díla hojně zastoupena v rámci výstavy děl slavných žáků Josefa Maximiliana Haushofera u příležitosti dvoustého narození tohoto výtvarného pedagoga, a to spolu s dalšími jeho žáky Juliem Mařákem, Bedřichem Havránkem nebo Adolfem Chválou, kteří reprezentovali pokračující vývoj moderních tendencí českého krajinářství 19. století u nás. Dílo Adolfa Kosárka je zastoupeno v Galerii hlavního města Prahy, Národní galerii, Galerii výtvarných umění v Ostravě, Moravské galerii v Brně, Pražském arcibiskupství, nachází se i v budovách Kanceláře prezidenta České republiky a dalších institucích. Místo svého posledního spočinutí nalezl Adolf Kosárek vedle význačných sochařů a malířů na Malostranském hřbitově. Jeho jméno nese v Jihlavě Kosárkova ulice a v Praze připomíná tohoto umělce Kosárkovo nábřeží nedaleko Mánesova mostu. Na domě „U černého beránka“ ve Valdštejnské ulici v Praze, kde Adolf Kosárek žil a také zemřel, byla roku 1960 odhalena jeho pamětní deska, vytvořená akademickou sochařkou Hanou Wichterlovou, sestrou významného českého chemika Otty Wichterla. Na desce je uvedeno datum úmrtí 29. října.