Malíř, grafik a fotograf Jánuš Kubíček se narodil 5. prosince 1921 v Nových Hradech, jeho dětství je však pevně spjaté s Brnem, kam se v roce 1924 se svými rodiči přestěhoval. Rodina se usadila v městské části Královo Pole a stala se neformálním centrem brněnského uměleckého setkávání. Navštěvovali ji výtvarníci, spisovatelé a soudobí kulturní představitelé. Rodinné zázemí, ve kterém Jánuš vyrůstal, a zejména ateliér jeho otce – sochaře a řezbáře Josefa Kubíčka, výrazné osobnosti českého realistického sochařství první poloviny dvacátého století, formovalo Jánušovo výtvarné cítění už od malička. Taktéž Jánušův strýc, otcův starší bratr Leoš Kubíček byl uznávaným akademickým sochařem a řezbářem. Díky vyrůstání v uměleckém prostředí se tak postupné seznamování s výtvarným uměním a kulturními osobnostmi stalo pro Jánuše Kubíčka každodenní samozřejmostí. Malý Jánuš byl svědkem sochařské tvorby svého otce, pozorovatelem zrodu řady jeho děl a zároveň byl obklopen i soudobou malířskou tvorbou uměleckých přátel rodiny Kubíčkovy, jejichž obrazy dekorovaly prostředí rodinného bytu. Mezi tyto blízké přátele patřil například český krajinář a jeden ze zakladatelů moderního českého výtvarného umění malíř Jan Trampota, od nějž Jánuš Kubíček získal cenné poznatky v oblasti práce s voskovým pastelem a jehož osobní umělecká doporučení pomáhala mladému začínajícímu tvůrci zdolávat prvotní tvůrčí obtíže. Taktéž malíř a grafik Ferdiš Duša, krajinář, který svými oblíbenými dřevoryty doprovodil např. Bezručovy Slezské písně, byl Jánušovým podnětným rádcem v počátcích umělecké tvorby. Právě od něj získal Jánuš Kubíček do začátků své výtvarné dráhy darem grafický lis. Za pomoci blízkého rodinného přítele a současně svého křestního kmotra v jedné osobě Jiřího Mahena, vůdčí osobnosti tehdejšího kulturního brněnského života – básníka, novináře a knihovníka, uspořádal Jánuš Kubíček již jako čtrnáctiletý výstavu svých kreseb v prostředí dětské čítárny brněnské Městské knihovny. Jako student královopolského gymnázia se o tři roky později účastnil v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu společné výstavy studentských kreseb. V devatenácti letech zvítězil svou malbou v rámci soutěže Tvorby mladých. Gymnázium absolvoval Jánuš Kubíček v těžkém období druhé světové války roku 1941, a proto v době protektorátu nemohl dále pokračovat ve studiích na vysoké škole uměleckého typu. Prvotním Kubíčkovým záměrem však nebylo dosažení akademického vzdělání, neboť cítil plnou podporu uměleckého zázemí své rodiny a byl si i ve svém mladém věku dobře vědom získaných zkušeností a cenné praxe, které nabyl v ateliéru svého otce. Přesto se po maturitě rozhodl dále pokračovat ve studiích a rozvíjet svůj výtvarný talent na brněnské Škole uměleckých řemesel, na které setrval do roku 1943. Zároveň jako velmi mladý tvůrce vstoupil i do odborové organizace výtvarných umělců, čímž byla jeho tvorba odborně povýšena. Ve výboru této organizace působil ve dvacátých letech v rámci Skupiny výtvarných umělců právě Jánušův otec, sochař Josef Kubíček. O několik let později členství v této odborové organizaci uchránilo jeho syna od totálního nasazení. Jánuš Kubíček se tak mohl zúčastnit na počátku čtyřicátých let se svými zátišími a městskými krajinami výstavy pražského Spolku výtvarných umělců Mánes a stát se řádným členem nejen tohoto sdružení, ale i Spolku výtvarných umělců Aleš. Jánuš Kubíček byl ctitelem historie a velkým znalcem dějin umění, ke kterým ho přivedla již v dětství jeho starší sestra Jarmila, která historii umění studovala. Velice podnětnou studijní cestou se tak pro něj stala v prvních poválečných letech dvouměsíční návštěva Itálie, jejíž dějiny a kulturu obdivoval. Programově se na této cestě navrátil k samotné podstatě evropské kultury, nikoli jako náhodný návštěvník, nýbrž jako bedlivý pozorovatel a systematický sběratel poznatků a zkušeností. Po celý život vycházel ze svých skic, kompozic a náčrtků vypracovaných během této studijní cesty a stala se mu výchozí inspirací pro jeho uměleckou tvorbu. Navštívil Florencii, Řím, oslovil ho Rafael Santi, Tizian, atmosféra italských městeček. Učarovala mu nejen historická města, antické památky a helenistická sousoší, ale zamiloval si i zdejšírázovitou přímořskou krajinu. Po komunistickém převratu v roce 1948 a následném uzavření hranic nemohl Jánuš Kubíček svoji cestu na milovaný jih zopakovat. Našel si tedy náhradou jako připomínku renesančních italských domů, bílé lidové architektury a barokních sakrálních staveb, vinohrady a sluncem lemovanou krajinu jihomoravského městečka Mikulov. Z tohoto téměř ročního mikulovského pobytu vzešla řada prací, zejména olejů a olejových pastelů, které Jánuš Kubíček spolu s výběrem své předválečné a válečné tvorby představil publiku na své první autorské výstavě v brněnském Domě umění na jaře roku 1949. Mezi stálé náměty tvorby Jánuše Kubíčka patřily krajiny a zátiší, zabýval se však i figurálními kompozicemi. Umělecká dráha Jánuše Kubíčka širokým záběrem obsáhla různorodé odstíny malířské tvorby, od zátiší po krajinomalbu, od figurativní tvorby k portrétům, od inspiracímilovaných antických autorů přes jejich parafrázi mytologickými náměty až k abstrakci a imaginativnímalbě. Jánuš Kubíček byl renesančním člověkem, filozofem, umělcem s obrovským kulturním rozhledem, milovníkem rozličných sportů, například lukostřelby. Tak jako v předválečných letech dům jeho otce, tak i ateliér Jánuše Kubíčka se stal kulturním centrem pro setkávání uměleckých generací a soudobých kulturních osobností. V období oficiálního názorově nepružného socialistického realismu byl Kubíčkův brněnský ateliér svědkem otevřených uměleckých a filozofických diskusí, nezkreslených přednáškových souborů pojednávajících o současném výtvarnictví, výstav i neformálních hudebních produkcí. Pro brněnskou kulturní scénu v předlistopadovém období byl Kubíčkův ateliér jedním z mála míst umělecké svobody. Stejně jako filozofoval o životě, tak Jánuš Kubíček uvažoval i o svých obrazech, ke kterým se stále vracel, neúnavně a svědomitě zkoušel zpracovávat totéž téma různými technikami i styly, jakoby pátral po obdobě lidského myšlení ve výtvarné tvorbě. Jánuš Kubíček byl vynikajícím malířem, kreslířem, výtvarným řemeslníkem v tom nejlepším slova smyslu i uměleckým alchymistou. Oživoval dávno zapomenuté malířské techniky starých mistrů, např. Jana van Eycka. Významné místo v jeho tvorbě měla i grafika a dřevořezba. Byl dychtivým badatelem ve výtvarných technologiích, snažil se zvládnout s bravurou sobě vlastní i ty nejnáročnější techniky. Obdivoval tvorbu Vincenta vanGogha, Picassa a Paula Cézanneho. Jánuš Kubíček tvořil zdánlivě stranou hlavních výtvarných proudů, i když bývá označován za příznačného autora abstraktnímalby. K této abstrakci se však dopracoval přes zátiší, portréty a figurální tvorbu zpracovanou často nejnáročnějšími a nejpomalejšími malířskými technikami, nedbaje na soudobý uspěchaný hon za výrazem. Kubíčkovým cílem nebyla momentální prosperita, ale usiloval o umělecký řád, o klidné a vyrovnané dílo, neboť svou uměleckou tvorbu chápal jako závažné poslání založené na vysokých etických zásadách . V tvorbě Jánuše Kubíčka hrála velice důležitou roli barva. Byl velikým znalcem barev, jejich odstínů a dokonale ovládal světelnou kompozici. V době nedostatečné kvality výtvarného materiálu v padesátých letech si nechával posílat barvy a grafický materiál ze západního Německa. Jeho akvarely z této doby, které svými abstraktními kompozicemi byly předzvěstí a další variantou jeho olejomaleb, zářily těmito překrásně čirými barvami. V duchu Kubíčkem velmi uctívaného českého malíře, grafika a výtvarného teoretika Bohumila Kubišty byly Kubíčkovy obrazy doslova počítané matematickými vzorci tak, aby jejich výsledné vyznění přesně odpovídalo barevnému záměru autora. Jánuš Kubíček tak svými teoretickými znalostmi v praxi vždy dosáhl osobitého výtvarného výrazu, a to jak ve skladebné tak i v barevné kompozici obrazu. V rámci uvolňování tvrdé umělecké politiky v druhé polovině padesátých let byla výtvarným umělcům znovuotevřena možnost svobodněji se sdružovat ve tvůrčích skupinách. Pro brněnské tvůrce tak vznikla možnost se velmi poznenáhlu formovat do uskupení výtvarných umělců s názvem Brno 57. První společná výstava členů skupiny s prostým názvem „Jánuš Kubíček, Bohumír Matal, Vladislav Vaculka, Vladimír Vašíček“ se konala v pražské Galerii mladých ještě v prosinci roku 1957 s jasně vymezeným programem, důrazem na experimentální tvorbu jednotlivých členů a jasně definovaným odklonem od socialistického realismu. Skupina se v počátcích pevně stavěla k modernosti, otevřenější přístup a příklon k abstrakci zaznamenala až v šedesátých letech a byla značným zdrojem inspirace pro budoucí tvorbu jednotlivých jejich členů. Název Brno 57 nesoucí odkaz na původní rok vzniku skupiny přineslo ovšem až několikáté společné vystoupení sdružených umělců v dubnu roku 1963 na výstavě s názvem „Konfrontace výtvarných skupin“ v Domě umění v Brně, kde Jánuš Kubíček představil svůj ženský figurativní cyklus zpracovaný převážně starověkou antickou technikou malování voskem, enkaustikou. Skupina vznikala zpočátku bez formálního souhlasu Svazu výtvarných umělců, přestože ve sdružení působilo několik členů Svazu. Vůdčími osobnostmi skupiny Brno 57 se stali Jánuš Kubíček spolu s Bohumírem Matalem, kteří vycházeli ze shodného prostředí studijních ateliérů brněnské Školy uměleckých řemesel a po válce se rovněž stali členy skupiny Aleš i Bloku výtvarných umělců. Postupně se skupina formovala generačně rozptýlenými členy, avšak sdíleným stanoviskem, které se odklánělo od zobrazování skutečnosti ve smyslu napodobování a kladlo důraz na nezávislost procesu tvorby na objektivním smyslovém vnímání. Podstatu své práce viděli výtvarníci této tvůrčí skupiny ve kvalitě uměleckých prostředků, pravidelném členění plochy obrazu, barevnosti a světelné kompozici, která měla co možná nejúčinněji vyvolat v divákovi zamýšlený dojem. Členové skupiny se často neformálně setkávali v tehdy společném ateliéru Jánuše Kubíčka a Bohumíra Matala a sdružovali kolem sebe brněnské výtvarné umělce, architekty i teoretiky, mezi něž patřili kromě výše jmenovaných např. i sochař a keramik Karel Hyliš, akademický malíř, ilustrátor a grafik Zdeněk Kudělka, výrazná osobnost brněnského malířství Pavel Navrátil, historik umění a muzeolog Petr Spielmann nebo malíř a historik umění Jaromír Zemina. Ateliér také často navštěvovala i textilní designérka Vlasta Donauerová, se kterou Jánuš Kubíček v polovině padesátých let uzavřel manželství. V této době vznikla také řada monotypů, portrétů uhly a pastely, na kterých autor zpodobnil svoji ženu Vlastu v řadě výtvarných variací. V druhé polovině padesátých let si Jánuš Kubíček zřídil svůj vlastní ateliér. V této době se kromě zátiší, figurálních kompozic, aktů a portrétů začínala v jeho tvorbě objevovat i první ztvárnění ateliérových prostor, tématu, které Kubíček vyčerpávajícím a neustále hledajícím přístupem zpracovával po většinu svého tvůrčího života. Opakovaný námět prostředí jeho ateliéru dal vzniknout desítkám obrazů v různorodých ročních, denních i světelných podmínkách a náladách – obrazům Kubíčkova ateliéru v zimě, v noci, s umělým osvětlením, pojatých realisticky i abstraktně, až nakonec vznikl i obraz „ateliér-stmívání“ jakožto symbolická tečka tohoto tématu v druhé polovině osmdesátých let, zpracovaný v období, když už byl autor stižen vážným onemocněním. Počátkem sedmdesátých let se začal v důsledku rodinných úmrtí otce a starší sestry Jamily, žijící v exilu ve Spojených státech amerických, objevovat ve tvorbě Jánuše Kubíčka motiv smrti. Zároveň se však stále věnoval i svým oblíbeným antickým námětům s postavami Laokoonta, Ikara, Sysifa a dalších, které v závěru sedmdesátých let rozverně nahradil ženskými postavami, žertovnými kolážemi spolu s abstraktními akvarely a kvaši. Závažná nemoc, která se ohlásila již v polovině osmdesátých let, zapříčinila, že Jánuš Kubíček zaměřil tématiku svých posledních obrazů na přirozenou lidskou existenci a základní elementy života vůbec, vyjádřenými motivy země, vody, oblohy aj. Současně se systematicky a vědomě připravoval na postupné ukončení své tvůrčí činnosti. Na Kubíčkových malbách a grafikách zejména z posledního tvůrčího období byla patrná autorova schopnost přesného a dokonalého rozvržení obrazu. Každý jeho detail byl důležitým významovým prvkem, každý prvek měl svou váhu, žádná rovina obrazu nebyla druhořadá či netečná k celkové kompozici díla, přesto však zůstávala zachována výpovědní stupnice jednotlivých složek. Výsledné dílo ukotvené ve svém osobitém řádu pak působilo vzácně vyváženým, smysluplným a harmonickým dojmem. Současně bylo i zdrojem podnětů k dalšímu autorskému hledání a následující výtvarné práci. Tvorba Jánuše Kubíčka je součástí sbírek Moravské galerie v Brně a Národní galerie v Praze. V roce 1992 byl prohlášen čestným členem Sdružení výtvarných umělců a teoretiků Brno. Zemřel následujícího roku 21. května 1993 po dlouhé a těžké nemoci v Brně. Soupis jeho děl přesahuje úctyhodných pět a půl tisíce položek. Kromě tří desítek autorských výstav v předních prostorách českých a moravských galerií bylo jeho dílo představeno v roce 1992 i na samostatné výstavě v německém Museum Bochum pod souhrnným názvem „Jánuš Kubíček: Bilder, Zeichnungen, Graphik, Plastik.“ V rámci společných výstav byla Kubíčkova tvorba prezentována například v kontextu brněnského výtvarného prostředí „Mezi námi skupinami“ na výstavě Domu umění v červnu 2004 nebo v Muzeu města Brna následujícího roku pod názvem „Z brněnské malby šedesátých let.“ Dílo Jánuše Kubíčka se v současné době těší vzrůstající oblibě, o čemž svědčí i úspěšné výstavy z posledních let, například při příležitosti dvacátého výročí autorova úmrtí v roce 2013 autorská výstava v Topičově salonu v Praze „Uměním unikat stupiditě světa“ či nedávná výstava z července 2015 v pražské Galerii U Betlémské kaple s názvem „Akvarely a kvaše a Vlasta.“