Kamil Linhart, významný český malíř, grafik a pedagog, se narodil 8. ledna 1920 v Lounech. Pocházel z rodiny profesora dějepisu a zeměpisu Kamila Linharta a Josefy Linhartové, rozené Zlatohlávkové. Jelikož otec působil v letech 1922 – 1925 jako učitel v Berehovu na Podkarpatské Rusi, trávil mladý Kamil své dětství střídavě tam a v Chožově u prarodičů. Svá studia zahájil Kamil Linhart v roce 1926 na Obecné škole v Lounech. V roce 1930 však začal navštěvovat Státní Československou reálku, kde 18. května 1938 úspěšně odmaturoval s vyznamenáním. Poté nastoupil studium na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde se věnoval architektuře vodního stavitelství. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939, byly dne 28. října uzavřeny vysoké školy. Kamil Linhart byl tak nucen přerušit studium a vrátit se z Prahy zpět do rodných Loun. Do roku 1943 se živil jako zemědělský dělník na statku v Chožově. V roce 1940 se Kamil Linhart seznámil s kolínským rodákem, knihovníkem Jaroslavem Janíkem, který do Loun přijel v roce 1933. Byl to člověk s velkým přehledem a spoustou významných známostí z uměleckých kruhů. Toto přátelství se zdálo pro mladého Linharta přímo osudové. Společně s Jaroslavem Janíkem, Františkem Fastem a Jaroslavem Mrnkou utvořili pod vedením surrealistického hnutí lounskou neformální surrealistickou skupinu, která hlásala heslo „Jsme především surrealisté srdcem“ a jako taková odmítla utvořit formální skupinu. Skupina pořádala setkání v bytech jednotlivých členů. Tam se také uskutečnila první neoficiální výstava Kamila Linharta s názvem Za pavučinami. V této době byla ve středisku Linhartových zájmů zejména krajinomalba. Náměty čerpal z krajin v okolí Loun. V roce 1943 ukončil Kamil Linhart studium na Učitelském ústavu v Lounech a nastoupil místo učitele na Obecné škole v Ročově, kde působil do konce války. V roce 1945 se stal Linhart učitelem Obecné školy na Mariánce v Lounech a po znovuotevření vysokých škol započal se svými přáteli Zdeňkem Sýkorou a Vladislavem Mirvaldem studium výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zde studovali pod vedením profesorů Cyrila Boudy, Martina Salcmana a Karla Lidického. V roce 1950 se Linhart stal asistentem na Pedagogické fakultě v Praze a ve stejném roce uspořádal svou první oficiální samostatnou výstavu s názvem Lounsko konanou v Divadle v Lounech. V roce 1952 působil Linhart jako vedoucí instruktor malířské skupiny Kontakt v Litvínově. O rok později byl jmenován odborným asistentem Pedagogické fakulty a v roce 1959 se stal vedoucím kabinetu Výtvarné výchovy Ústavu pro dálkové studium. V šedesátých letech došlo v Linhartově tvorbě k posunu od surrealismu a krajinomaleb k lyrické abstrakci (Améby, Hlava, Balvany). Navázal také na předchozí archetypální studie tvarů a hledání podstaty světa, které přenášel do svých děl. Asi od poloviny šedesátých let se zabýval tvorbou geometrizovaných reliéfů a plasticko – obrazových, reliéfních kompozic. V roce 1965 byl Linhart jmenován docentem na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1968 se zúčastnil kolektivní výstavy nazvané „Nová citlivost“ pořádané skupinou Křižovatka, která se konala v předních českých metropolích v Praze, Brně a Karlových Varech. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Kamil Linhart dostal do finální fáze své umělecké tvorby, kterou zasvětil studiu astrofyziky a kosmické tématice. Fascinován událostmi na poli kosmonautiky a nekonečností vesmíru, vytvářel velice osobité, sugestivní obrazy vyjadřující jak úžas, tak obavy z možných hrozeb, které jsou ve vesmíru ukryty. Po vážném úrazu v roce 2002 byl na dva měsíce hospitalizován. Po odchodu z nemocnice prakticky ukončil svou uměleckou kariéru. Věnoval se převážně četbě a studiím kvantové fyziky a podstaty vesmíru. Kamil Linhart zemřel 19. června 2006 v nemocnici Sv. Anny v Lounech.