Vladislav Mirvald, významný český výtvarník, pedagog a fotograf, patřil dlouhou dobu neprávem do skupiny nedoceněných výtvarných umělců druhé poloviny 20. století. Jako malíř bývá často řazen do skupiny rozvíjející tzv. neo-konstruktivní tendence. Jeho uměleckou práci lze charakterizovat několika slovy, jako různorodou, pestrou, vnitřně logickou, paralelně rozvíjející se a v neposlední řadě také inovátorskou. Vladislav Mirvald se narodil dne 3. srpna roku 1921 v malé vesničce Záluží v severních Čechách. Tato vesnička již dnes neexistuje, avšak nacházela se mezi Mostem a Litvínovem. Pocházel z rodiny havířů. Jeho dědeček i otec pracovali v nedalekých dolech. Vladislav byl jediným synem a na jeho vztah k umění měl již od počátku vliv jeho dědeček, který si při práci důlního pumpaře našel čas na studium divadelních her. Jako režisér a organizátor se stal členem ochotnického spolku s názvem Thalie a svou lásku k divadlu a umění na svého vnuka nenásilnou formou přenášel. Roku 1932 nastoupil Vladislav Mirvald na České státní reformní gymnázium reálné, které se nacházelo v Mostě. Už v době svého studia na tomto ústavu se věnoval kreslení a malování se zájmem především o deskriptivní geometrii, která se později ukázala jako předzvěst jeho kubistických tendencí. Jeho studium však bylo přerušeno válkou. Po roce 1938, začátkem Druhé světové války, opustil mladý Mirvald rodné Záluží, které se připojilo spolu s ostatními pohraničními městy k Velkoněmecké říši pod názvem Sudetenland, a vydal se jen na kole s kusem chleba do nedalekých Loun, kde během školního roku 1938 – 1939 pokračoval ve studiu na místním reálném gymnáziu. V roce 1941 na této škole úspěšně odmaturoval. Jeho lounské začátky však nebyly jednoduché. Ačkoli se rychle aklimatizoval na místní prostředí, byl stále odkázán na pomoc cizích lidí, kteří se o něj starali. Jeden z nich byl doktor Vlastimil Juren, ke kterému Mirvald chodíval na nedělní obědy. Juren mu kromě jídla poskytoval i odborné přednášky o kubismu a dovolil Mirvaldovi nahlédnout do své sbírky obrazů, mezi kterými byly mistrovská díla Jindřicha Štýrského, Toyen, Emila Filly nebo Antonína Procházky. Další významnou osobností v životě Vladislava Mirvalda se stal knihovník a pro lounskou mládež umělecký guru Jaroslav Janík. Ten je seznamoval s nejnovějšími poznatky v oblasti avantgardního umění a zároveň je podporoval v jejich prvních uměleckých pokusech. Studenti kolem Janíka získali mnoho informací o surrealismu a navzdory protektorátnímu režimu také o existencionalismu a dalších uměleckých směrech. V duchu surrealismu tvořili především Mirvaldovi spolužáci jako např. Kamil Linhart. Konkrétně v Mirvaldově pozůstalosti najdeme jen skromné důkazy surrealistické tvorby v podobě několika koláží z let 1941 – 1943. Mirvald se systematicky zajímal spíše o směr již prověřený a to především o kubismus, na jehož základě vznikly ve válečném období desítky uměleckých prací, převážně zátiší (Zátiší s hmoždířem, Zátiší se sklenicí) a v pozdějších letech také krajiny a obrazy s figurálními motivy. Kubismu se Mirvald věnoval téměř celá čtyřicátá léta. Zhruba v polovině čtyřicátých let doplnil svá kubistická díla o tvorbu realistické krajinomalby a drobnými kresbami. Kromě jiného se také vášnivě věnoval četbě a účastnil se divadelního života z pozice amatérského režiséra a herce. Po konci války se mladým otevřely nové možnosti. Vladislav Mirvald, již jako 24letý umělec, se přihlásil, společně se svými přáteli Zdeňkem Sýkorou a Kamilem Linhartem, ke studiu výtvarné výchovy, modelování a deskriptivní geometrie na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V následujícím roce pak všichni tři přešli na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Mirvald se během studia dostal pod patronát profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana. Posledně jmenovaný měl na lounské rodáky asi největší vliv a dalo by se říct, že to byl právě on, kdo otevřel Mirvaldovi dveře ke krajinomalbě. Ta se v průběhu padesátých let stala dominantou Mirvaldovy tvorby a vracel se k ní po celý život. S Prahou se rovněž naskytly i možnosti mimoškolního studia prostřednictvím různých mezinárodních výstav moderního umění, které se tam konaly, nebo návštěv soukromých sbírek již slavnějších kolegů. Po absolvování Pedagogické fakulty v roce 1949 stál Vladislav Mirvald před volbou věnovat se v té době nepříliš perspektivní svobodné tvorbě nebo volit jistotu obživy jako pedagog výtvarné výchovy. Nakonec zvolil momentálně přijatelnější možnost a nastoupil jako učitel na základní škole v Panenském Týnci a později v Peruci, kde setrval až do roku 1953. Mirvaldovi přátelé, Zdeněk Sýkora a Kamil Linhart, se po ukončení školy stali asistenty na pedagogické fakultě pod vedením zkušeného Martina Salcmana. Se svými spolužáky byl však Mirvald stále v kontaktu. V průběhu padesátých let podnikali Mirvald se Sýkorou pravidelné výlety do krajiny v okolí Loun, kde se aktivně věnovali realistické krajinomalbě. V uměleckém projevu se však tito dva umělci odlišovali. Na rozdíl od Sýkory byl Mirvald expresivnějším malířem. Jeho rovnoměrné tahy štětcem, jiskřivé, intenzivní barvy toho byly důkazem. V přírodě pak častokrát zachycoval stejnou krajinu ze stejného místa. Kontinuálně tak řešil otázku neustále měnící se podoby krajiny. Vývojem prošla i kompozice jednotlivých objektů obrazu. Od realisticky pojatých krajin se Mirvald uchýlil k autonomním barevným skvrnám, které se postupem času čím dál více osamostatňovaly až na hranici přírodní abstrakce. V roce 1954 se stal Mirvald učitelem deskriptivní geometrie a kreslení na gymnáziu v Lounech a nedobrovolně tak omezil na delší dobu aktivní uměleckou činnost, na kterou mu nezbývalo příliš času. V roce 1957 byl dokonce vyloučen ze Svazu výtvarných umělců s odůvodněním, že jeho práce nedosahovala úrovně hodné profesionálního umělce. O znovupřijetí se pokusil až v sedmdesátých letech. Na přelomu padesátých a šedesátých let opustil Mirvald částečně barevnou kompozici a vydal se na cestu černobíle štětcové malby za pomocí černého akvarelu. Motivem těchto obrazů se stala krajina z okolí Obory nedaleko Loun. Od roku 1962 se v jeho dílech objevuje také série portrétů a figur. Mirvaldova učitelská kariéra pokračovala dále v letech 1961 – 1963, kdy se stal odborným asistentem v oboru kreslení a dekorativní kompozice na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. V tomto období se Mirvald pustil do experimentů. Stal se autorem metody zvané „kaňkáž“, při které vytvářel obrazy pomocí tuže rozpíjející se v tenké vrstvě vody. Vznikaly tak originální a nenapodobitelné vizuální struktury uspořádané do pravidelné mřížky, která vytvářela strukturu celého díla. Další způsob vyjádření našel Mirvald v kombinaci kaňkáže a lettrismu. Jednotlivé znakové kompozice nejdříve obsahovaly samostatná písmena a číslice, poté v jejich kombinaci vznikaly různé nápisy a vzkazy. V průběhu padesátých a šedesátých let podnikl Vladislav Mirvald několik přínosných a inspirativních cest do zahraničí. V roce 1958 navštívil Řecko a o rok později zase Itálii a Albánii. V roce 1961 se podíval do Francie, kde přímo v Paříži mohl pozorovat mistrovská díla zakladatelů moderního umění. V roce 1963 se Mirvald vrátil zpět do Loun, kde nastoupil místo učitele na gymnáziu. Zde setrval až do roku 1981. V Lounech se kromě dosavadní výtvarné činnosti zajímal i o divadlo. Jako scénograf byl autorem mnoha tiskovin, plakátů, výprav a řešení scénografického prostoru. Od roku 1963 byl také členem skupiny s názvem Křižovatka. Pro toto sdružení byly charakteristické především pozdně modernistické tendence a jejich umělecké projevy byly velice odlišné od těch klasických. Členy skupiny byli Hugo Demartini, Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald a další. Od roku 1964 se v Mirvaldově práci začaly definitivně prosazovat konstruktivní tendence, při kterých obezřetně využíval svých znalosti z deskriptivní geometrie. Nejdříve se zabýval formou tzv. „hard – edge“ abstrakce, kde je struktura obrazu tvořena jednotlivými, diagonálně řazenými liniemi s minimálním důrazem na barevnost. V polovině šedesátých let nahradil Mirvald rýsované linie kružnicemi a jejich částmi (Cicerové kružnice, Garmondové kružnice). Důležitou složkou jeho obrazu tvořil tzv. cylindrický válec vznikající překrýváním jednotlivých kružnic. Cylindrické aperspektivy, jak kruhové struktury sám malíř nazval, tvořily základní motiv mnoha jeho obrazů. V těchto konstrukcích vznikaly pak různé optické vjemy, kterými se Mirvald dále hlouběji zabýval. V sedmdesátých letech byla Mirvaldova výtvarná kontinuita opět narušena nepříznivými vlivy, které sebou přinesla normalizace. Z umělecké scény se stáhl do pozadí, kde tvořil výhradně pro svou soukromou potřebu. Od roku 1974 úzce spolupracoval s Galerií Benedikta Rejta v Lounech, kde působil jako restaurátor a fotograf. Koncem sedmdesátých let vznikla série obrazů tzv. undulačních (vlnitých) válců. V roce 1981 odešel Vladislav Mirvald do důchodu, avšak ani to neznamenalo konec jeho experimentů. V roce 1986 vytvořil cyklus Rombergových křivek využívající základních přírodních zákonitosti, v tomto případě nepatrných odchylek lidského těla ve snaze udržet rovnováhu. Posledním malířovým rozsáhlejším projektem byl cyklus bohatě barevných, geometrických zátiší (Zátiší s krychlemi, Geometrické zátiší). Vladislav Mirvald zemřel po dlouhé nemoci 19. dubna 2003 v Lounech.