Otakar Mrkvička se narodil v prosinci 1898 v Příbrami, v rodině fotografa a divadelního nadšence Otakara Mrkvičky staršího (1873-1926). Mrkvičkův otec působil kromě rodné Příbrami také ve svých ateliérech v Dobříši, Hořovicích a Chrudimi. Jedním z jeho učedníků byl i světoznámý fotograf, taktéž příbramský rodák, František Drtikol, který v ateliéru Otakara Mrkvičky staršího sbíral své první fotografické zkušenosti. Malířovu otci vděčíme dnes také za vzácné a hodnotné dokumentární fotografie zákoutí hornického města Příbrami a jeho již neexistujícího okolí z počátků 20. století. Dnes je dílo Otakara Mrkvičky staršího veřejnosti téměř neznámé a pod tímto jménem si většina znalců výtvarného umění v současnosti vybaví právě jeho stejnojmenného syna – malíře, ilustrátora, karikaturistu, redaktora, výtvarného kritika a scénografa Otakara Mrkvičku, na něhož výchozí umělecké prostředí a otcova podpora měla velmi výrazný vliv. MladýOtakar Mrkvička odchází po absolvování příbramského gymnázia z rodného města, aby získal cenné zkušenosti a vědomosti na pražských vzdělávacích ústavech, a to pod vedením takových osobností, jakými byli František Tichý (na Akademii výtvarných umění 1918), Josef Jindřich Loukota (tamtéž v roce 1919), Vratislav Hugo Brunner a Emanuel Dítě na Uměleckoprůmyslové škole (1919- 1922). Právě v ročníku profesora Dítěte byli Mrkvičkovými spolužáky například Ladislav Sutnar, Toyen či Alén (Karel) Diviš. Během Mrkvičkových pražských studií (v říjnu 1920) byl v Praze v kavárně Union založen Umělecký svaz Devětsil, ústředí tehdejší české avantgardní kultury, ke kterému se mladý malíř připojil. Z tohoto myšlenkového období pochází i známý a v Mrkvičkově díle významný obraz Zátiší s kytarou, koncipovaný v puristicko – konstruktivistickém duchu. V tomto duchu je pojata i většina Mrkvičkovy knižní grafiky. Necelý rok po svém vstupu do Devětsilu se stal Mrkvička zapisovatelem tohoto sdružení a jedním z jeho hlavních členů. Pod záštitou tohoto spolku pořádali spolu s Karlem Teigem přednáškové programy cyklů o umění a lidové akademie. Spolu s Teigem Mrkvičku spojovala záliba v moderní typografii, za jejíhož spolutvůrce je Mrkvička také považován. Kromě Devětsilu byl Mrkvička členem Umělecké besedy a Spolku českých umělců grafiků Hollar. Spoluzakládal levicově orientovaný satirický časopis Trn (1924), ve kterém se v jeho kresbách s humoristickým a satirickým podtextem projevil vliv profesora Brunnera. V této době (1922) také vyšla Mrkvičkovi ilustrátorovi jeho první kniha, a to Jaroslava Hůlky Prokletí lidé, která byly záhy následována dalšími díly českých i světových literárních velikánů, např. Seifertova Samá láska (1923), Apollinairova Sedící žena (1925), Výbor ze spisů Vítězslava Hálka (1927) a dalšími. Na knižních ilustracích pracoval Mrkvička v podstatě po celý svůj život a jeho dílo v této oblasti dosahuje sedmi desítek ilustrací knih věhlasných českých i světových spisovatelů. Od druhé poloviny dvacátých let spolupracoval Mrkvička jako scénograf a kostýmní návrhář s Osvobozeným divadlem. Později, po jeho zániku, s divadlem Dada. Zkušenosti nabyl již jako výtvarník divadelní sekce Devětsilu. Jako scénograf a kostýmní výtvarník spolupracoval zejména s režiséry Jindřichem Honzlem a Jiřím Frejkou a dokonce i sám úspěšná představení zrežíroval, nejdříve na pražské scéně lidového divadla Uranie a na počátku třicátých let potom s velkým spěchem v Brně představení Alchymista Vladislava Vančury, kde se Mrkvička dočkal velkého ocenění nejen jako výtvarník, ale právě jako režisér. Svoje režijní účinkování si ještě o pět let později (1937) zopakoval i ve Stavovském divadle. Ve třicátých letech působil Mrkvička jako redaktor a kreslíř převážně humoristických a satirických kreseb v různých periodicích, zejména však v Lidových novinách. Kromě umělecké činnosti se také hojně věnoval výtvarné kritice. V jeho malířské tvorbě se začínají objevovat nové náměty. Dálné přístavy a cizí exotické kraje typické pro jeho počáteční tvorbu vystřídal v tomto období (a později u něj převažující) motiv milenců a zamilovaných, poprvé zobrazený dílem Polibek (1933). Současně vytváří Mrkvička obrazy s motivy pražských zákoutí, okolí jeho rodné Příbrami a krajiny naší vlasti. Ve svém díle tak plynule přešel z lyrické konstruktivní abstrakce dvacátých let až k sociálnímu civilismu, tolik příznačnému pro 30. léta dvacátého století. V období druhé světové války vnímá Otakar Mrkvička velmi citlivě lidské utrpení, bídu a dusivou atmosféru okupace rodné země. V jeho současném díle se objevují témata bezmocnosti, tíživé situace a lidských tragédií. S tehdejší všeobecnou atmosférou smutku válečných 40. let souzní přesvědčivě například jeho obraz Tvář v ulici, ve kterém se plně projevuje Mrkvičkům osobitý styl a schematismus, získaný novinářskou kreslířskou praxí. Melancholický obraz s výraznou obrysovou linií a hladkou plošnou technikou malby zachycuje tajemné setkání dvou žen na pozadí činžovních domů. Zároveň se v jeho obrazech objevují i válečné alegorie s kubizujícími prvky, např. obraz Milosrdný samaritán. Sám Mrkvička byl také v době okupace vězněn. Krátce po skončení válečného konfliktu, v roce 1945, byla Otakaru Mrkvičkovi v galerii Josefa R. Vilímka v Praze uspořádána souborná výstava jeho děl z válečného období, s názvem Listy z válečného deníku. Po roce 1945 se mohl Otakar Mrkvička opět navrátit ke své přerušené novinářské činnosti. Mohl opět pracovat jako redaktor a kreslíř, tentokrát ve Svobodných novinách, obnoveně působil i jako člen redakce Literárních novin a také časopisu Výtvarná práce. Byl členem Svazu českých výtvarných umělců III. středisko Mánes a Spolku výtvarných umělců Mánes (do roku 1949). Díla Otakara Mrkvičky byla vystavena v předních českých galeriích. Z jeho autorských výstav jmenujme alespoň: Obrazy, Topičův salon, Praha 1940 Obrazy a kresby, Galerie Jos. R. Vilímek, Praha 1943 Z válečného deníku, Galerie Jos. R. Vilímek, Praha 1945 Karikatury, Galerie Kniha, Praha 1953 a po jeho smrti pořádané výstavy: Otakar Mrkvička: Výstava z díla, Středočeská galerie, Nelahozeves 1970 a v roce 1971 Politické a satirické kresby ve Středočeské galerii Praha. Otakar Mrkvička je také autorem řady výtvarných pojednání (Umění a kýč, Praha 1946) uměleckých studií (UměníAléna Diviše… Alén Diviš: Oleje a kresby, Praha 1948), nespočetných novinových článků (Fotografie jako nové umění, Přítomnost, 29. dubna 1926, Fotografie nemá chtíti býti malířstvím, Přítomnost, 29. dubna 1926, O vlivu pragmatismu na Čapkovu tvorbu, Lidové noviny 10, ledna 1950) a řady dalších. Je autorem knihy Výtvarnictví v SSSR (Praha 1936). Hlavně mládeži určil Mrkvička své dílo Hledání a zápasy: Cesty moderního umění, které však vyšlo až po autorově smrti, a to v roce 1958 (2. vydání v roce 1963). Mrkvička zde podává výklad hlavních problémů z dějin moderního výtvarného umění 19. a 20. století a zachycuje osudy a charakteristiku velkých moderních českých i světových malířů. Dílo obsahuje cennou přílohu 64 černobílých reprodukcí obrazů a je opatřeno důkladným rejstříkem. Sám autor se však již vydání nedožil, zemřel v Praze, v listopadu roku 1957. Jeho jméno nese ulice nedaleko motolského krematoria v pražských Řepích.