Pavel Nešleha, pedagog a jeden z předních českých malířů, se narodil 19. února 1937 v Praze. S rodiči žil v Kyjích u Prahy, kde také navštěvoval základní devítiletou školu. Zde se mladý Nešleha poprvé setkal se skutečným uměním, když na něj zapůsobil jeho učitel výtvarného kroužku Vladimír Šebík. Větší část svého dětství prožil v prostředí Druhé světové války, což do jisté míry zanechalo své stopy na malířově výtvarném projevu. Tou dobou jezdíval často s rodiči do malé vesničky, matčiny rodné obce, Borovska. Zde se v prostředí okolo řeky Želivky pomalu utvářelo Nešlehovo umělecké vnímání světa. Další inspirací budoucí umělcovy práce najdeme v pískovcových jeskyních na Kokořínsku, kde se jako malý účastnil skautských táborů. Po ukončení základní školy v roce 1952 se přihlásil ke studiu Vyšší výtvarné školy na pražských Vinohradech k profesorům Zdeňku Balážovi a Karlu Tondlovi. Zde studoval do roku 1956. Během té doby se postupně seznamoval s díly starších malířů, seznámil se se sbírkou Vincence Kramáře, navštívil ateliér Emila Filly a společně se svými spolužáky (Zdeňkem Beranem, Antonínem Málkem a Václavem Křížem) poznal díla, tehdy nevystavovaných umělců, skupinyOsma. Po ukončení výtvarné školy navštěvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér profesora Aloise Fišárka, kde studoval monumentální a užité malby se zaměřením na textilní umění. Postupem času vytvořil, se svými spolužáky, blíže neohraničenou skupinu s názvem Somráci, kteří se nejčastěji scházeli v hospodě U Křižovníku. Studium ukončil v roce 1962. Jeho diplomová práce, abstraktní malba pro Divadlo hudby v Hradci Králové, byla režimem shledána ideologicky závadnou a musela být zničena. V letech 1962 – 1964 nastoupil povinnou vojenskou službu v Kolíně nad Labem. Svou cestu za uměním zahájil Pavel Nešleha již při studiu na Výtvarné škole, kdy se svými nejbližšími spolužáky vyjížděl na Slovensko, kde jej upoutala tradičnost a stálost tamějšího stylu života. Během své kariéry se zabýval převážně malbou, kresbou, grafikou, fotografiemi, světelnými objekty a reliéfy. Počáteční tvorbu ovlivnila především generace moderního malířství kolem kubo-
expresionistických projevů Bohumila Kubišty a Emila Filly. Tématem prvních Nešlehových obrazů byly portréty strýce, osamělé figury nebo Kyjský kostel románského stylu, kolem kterého jako malý jezdil každý den do školy. Společné těžiště těchto témat bylo úsilí vyjádřit tragičnost lidského života v kontrastu s tehdejším falešným socialistickým režimem. V letech 1958 – 1959 se zúčastnil zájezdu do Moskvy a Leningradu, se poprvé setkal s evropským avantgardním uměním, prostřednictvím děl Pabla Picassa, Vincenta van Gogha, Paula Cézanna, Henriho Matisse a dalších významných umělců. Počátkem šedesátých let byl Pavel Nešleha pod vlivem francouzského malíře Georgese Rouaulta. Tvorba se postupně zjednodušovala v plošný znakový útvar, patrný je i vliv expresivního umění založené na vrstvení barev. Hlavním námětem Nešlehových grafik a kreseb se stalo zpracování Shakespearova Hamleta. V grafikách používal techniku obtisku ohněm opalovaných desek z umělé hmoty. Experimentoval se strukturálním zpracováním grafiky s netradičním zásahem do obrazové plochy (Propalovaná kresba tuží). Během let 1962 – 1964, kdy podstupoval povinnou vojenskou službu v Kolíně nad Labem, seznámil se v místním muzeu s rozsáhlou tvorbou Zdeňka Rykra. Ve vojenském skladišti vznikají strukturální grafiky na motivy Hamleta a první grafiky ze série Fragmenty. Po ukončení vojenské služby pokračoval v tvorbě strukturální grafiky s pronikajícími imaginativními a figurativními prvky. Na počátku jara 1968 obdržel Nešleha stipendium francouzské vlády a odjíždí tak na tři měsíce do Paříže, kde obdivuje a zároveň studuje sbírky pařížských galerií a francouzské památky. Po srpnové okupaci Československa sovětskými jednotkami uskutečnil studijní cestu přes Německo, Belgii a Nizozemsko. Po návratu dokončil výstavbu ateliéru, kde žil se svou ženou Mahulenou Nešlehovou. Od roku 1969 začal fotografovat. Koncem šedesátých let se zaměřil na tvorbu velkoformátových expresivních kreseb s motivy lidského těla, jež se staly reakcí na politickou situaci a zároveň výrazem násilí a hrubosti. Soustředil se také na grafiku, ve které využíval techniku suché jehly na vlastních fotografických snímcích detailů ruky. Postupně tak vznikal cyklus s názvem Historie lidské ruky. Začátkem sedmdesátých let se nadále věnoval grafice, kresbě, světelným objektům a reliéfům (Dvanáctistěn). Využíval působení difúzního světla na bílé, nad sebou seskládané dřevěné desky. Na tuto techniku získal patent. Současně s prací na Dvanáctistěnu vytvořil cyklus velkoformátových tužkových kreseb s názvem Židle – typologie lidské pokleslosti. V roce 1975 podnikl Nešleha cestu do Japonska, aby se seznámil se současnou architekturou a tamními památkami. O rok později zrealizoval projekt světelného prostoru v Mramorovém paláci v Teheránu. K íránské tématice se v průběhu sedmdesátých let ještě vrací, když maluje rozměrné obrazy íránské krajiny. Po návratu vzniká cyklus tužkových kreseb TV Story reagující na normalizační pořady. O rok později (1977) vytvořil cyklus kreseb s názvem Čas otevřených dveří, který dokončil v roce 1978. Koncem sedmdesátých let se v tvorbě Pavla Nešlehy objevuje silný motiv přírody, především tedy k environmentálním živlům, na základě čehož vznikly čtyři velkoformátové triptychy Země, Vody, Vzduchu a Ohně. V roce 1982 vytvořil devatenáct tužkových kreseb pro památník v Osvětimi. Při schůzkách umělců v soukromí ateliéru se Pavel Nešleha nejvíce sblížil s Bedřichem Dlouhým, Zdeňkem Beranem a Hugem Demartinim, se kterými se v roce 1987 podílel na vzniku tvůrčí skupiny Zaostalí. Koncem osmdesátých let vytvořil sestavu obrazů Transformace I, II a Ani na zemi ani na nebi, ve kterých téma živlů dostalo až mýtický charakter. V roce 1990 působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru malby nejdříve jako docent a o rok později už jako profesor. Současně vykonával funkci prorektora. V dalších letech absolvoval několik zahraničních cest do Italie a Španělska s návštěvou známých uměleckých metropolí. V letech 1996 – 1997 pracoval na sérii velkoformátových digitálních tisku s názvem Via canis. V roce 1998 podstoupil těžkou operaci a následnou chemoterapii. Ve své práci se čím dál více zaměřuje na práci s fotografiemi. Hlavním tématem se znovu objevuje příroda a přírodní elementy. Na sklonku života se zabýval hrou světla v barvě a prostoru. Během svého umělecky náročného života se Pavel Nešleha zúčastnil mnoha domácích i mezinárodních výstav. V roce 1966 byl zastoupen na Výstavě mladých v Domě pánu z Kunštátu v Brně, kde se seznámil s Jindřichem Chalupeckým. Svou první samostatnou výstavu uspořádal v roce 1967 v Galerii mladých v Mánesu. V roce 1970 se zúčastnil Bienále grafiky v Paříži, o rok později v Ljubljani a italském Terstu. V roce 1974 uspořádal další samostatnou výstavu vGalerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem. Na Bienále kresby v Rijece získal cenu bělehradské Moderní galerie. Další samostatné výstavy uskutečnil v roce 1983 v kolínském Oblastním muzeu a na pražské Staroměstské radnici. V roce 1988 se na výstavě Forum ’88 v Holešovické tržnici poprvé představila skupina Zaostalí. V roce 1994 připravil pro sérii výstav Velké téma pořádaných galerii Litera v Praze cyklus kreseb Lesk a bída apokalyptických koní. Po roce 2000 uspořádal Pavel Nešleha dvě fotografické výstavy v pražské galerii Litera a v Galerii N na Malé Straně, dále pak výstavu v Atriu Moravské galerie a v roce 2003 uskutečnil svou poslední výstavu v litoměřické Severočeské galerii. Pavel Nešleha zemřel po těžké nemoci dne 13. září 2003 v Praze ve věku 66 let.