Malíř, grafik a tanečník Ernst Neuschul se narodil v květnu roku 1895 v Rakousko-Uherské monarchii v Ústí nad Labem (Aussig) v židovské obchodnické rodině. Přáním jeho otce Josefa Neuschula bylo, aby po něm jeho syn převzal rodinné železářství. Ernst se však rozhodl pro studium ústeckého gymnázia, odkud ovšem ještě před závěrečným absolutoriem ve školním roce 1913-14 odešel na pražskou Akademii, aby se věnoval studiu malířství. Ani v Praze však nezůstal delší dobu a hned v následujícím školním roce přešel do Vídně do Grafického výzkumně-vzdělávacího ústavu. Vídeňské prostředí Neuschula uchvátilo, zejména jej fascinovaly obrazy rakouských malířů Gustava Klimta a jeho chráněnce Egona Schieleho a učarovaly mu také expresionistická díla Oskara Kokoschky. Do dalšího osudu začínajícího malíře však zasáhly události první světové války. Přestože se Ernst Neuschul první vlně mobilizace vyhnul, v roce 1916 přesto musel nakrátko narukovat jako příslušník rakousko-uherské armády ke službě na letecké základě v Krakově. Ze zdravotních důvodů však byl zanedlouho této vojenské povinnosti zproštěn, čehož využil a až do konce první světové války zde setrval jako student krakovské Akademie výtvarných umění Jana Matejki. Po skončení válečného konfliktu se navrátil opět na pražskou Akademii, kde svá studia roku 1919 zakončil u profesora Franze (Františka) Thieleho. V Praze také téhož roku uspořádal svoji první autorskou výstavu. Téhož roku 1919 se seznámil se svojí budoucí manželkou, německou tanečnicí Lucií Lindenmannovou, která vystupovala pod uměleckým jménem Takka Takka a se kterou po třech letech známosti uzavřel oficiální manželství. Neuschul žil a pracoval střídavě v Berlíně a Ústí nad Labem, kde se roku 1921 stal členem Spolku německých výtvarných umělců v Čechách, a to právě jeho ústecké odnože. Zároveň společně se svojí manželkou vystupoval pod pseudonymem Yoga Taro v taneční dvojici javánských exotických tanečníků a v první polovině dvacátých let spolu podnikli několikaleté taneční turné. Jejich vystoupení zajistila Ernstu Neuschulovi celoevropskou popularitu. Během první poloviny dvacátých let souběžně s taneční kariérou malířsky vystavoval v Praze, Berlíně, Římě, Madridu i Chicagu. Jako tanečník vystupoval ve dvojici se svojí manželkou například na španělském královském dvoře a účinkovali také v Kanadě a Spojených státech. Jejich manželství se sice během tohoto turné po třech letech svého trvání rozpadlo, ve vystupování však ještě po další dva roky, do roku 1926, společně pokračovali. V roce se 1926 se Ernst Neuschul začlenil do berlínské skupiny expresionistických umělců Novembergruppe (Listopadová skupina), založené původně v roce 1918, a stal se podobně jako výtvarníci a literáti této skupiny energickým odpůrcem fašistických myšlenek pronikajících do povědomí německé společnosti. V Berlíně také navázal přátelství s malířem a básníkem Ludwigem Meidnerem, jedním z nejradikálnějších představitelů druhé vlny expresionismu a Nové věcnosti v Německu. Neuschulova malířská tvorba dvacátých let odráží jeho nekompromisní a sociálně angažovaný pohled na každodenní život obyčejných lidí období Výmarské republiky, poválečného nástupce německé monarchie. Svou tvorbou, původně ovlivněnou středoevropskou modernou počátku dvacátého století, přešel přes akademismus a expresionismus až k Nové věcnosti. Rozvoj moderních měst a jeho dopad na prosté obyvatele se stal zásadní otázkou právě pro tvorbu německých malířů Nové věcnosti. Ernst Neuschul cítil potřebu zaznamenat osobní zkušenosti znevýhodněných a utlačovaných lidí, kteří se potýkali se složitě se měnícím sociálním a politickým klimatem Německa třicátých let. Zobrazoval bezmoc a osamocenost člověka žijícího v bídě, přičemž volená barevná škála obrazu byla často v přímém kontrastu s jeho deprimujícím námětem. Na rozdíl od ostatních malířů hnutí Nové věcnosti však Neuschul do své sociálně kritické tvorby vtělil svůj vrozený soucit pro své současníky, bez ohledu na to, zda se jednalo o dělníky z továren velkých průmyslových měst nebo o lidi z podsvětí, barů a šantánů, které živil noční život. Vyjma maleb se sociálním námětem se Neuschul zabýval také portréty a vytvořil i řadu podobizen tehdejších politických představitelů. Některé jeho autoportréty i portréty z tohoto období vyzařovaly rozličnými polohami sebestřednosti, působily téměř šíleným, snad i vizionářským výrazem. Portrétované osoby byly často umísťovány v interiérech zejících téměř prázdnotou nebo zasazeny do lyrických snových krajin. Již v roce 1918 vznikl Neuschulův autoportrét – olej Mesiáš, který se svým vyspělým pojetím zařadil k nejvýznamnějším dílům malířovy rané tvorby. Znázornění nahé hrudi mladého muže, jeho silácké gesto rukou, kterým upozorňuje na vědomí si své vlastní identity, a třpytivý, upřený a vyzývavý pohled přímo na diváka zasadil Neuschul do pozadí stylizovaných hor a cesty, po které snad tento mladý muž kráčí. Tuto jedinečnou psychologickou studio sebe samého, sílu výrazu a sebeovládání malby lze srovnat – mírou svého odhalení vnitřního rozpoložení portrétované osoby – s díly Neuschulova současníka mladého Egona Schieleho. V Berlíně roku 1927 vstoupil Ernst Neuschul do Spolku výtvarných umělců a koncem dvacátých let se stal i členem Říšského spolku výtvarných umělců Německa. V roce 1932 se stal profesorem výtvarných umění na berlínské Akademii a zároveň byl také zvolen předsedou hnutí Novembergruppe. Kvůli svému židovskému původu a politickým názorům neodpovídajícím tehdejší vládní garnituře přišel následujícího roku 1933 o profesorské místo. Téhož roku se v Berlíně uskutečnila velká výstava jeho děl, bohužel během ní byly Neuschulovy obrazy, jejichž hlavními náměty byly záměrně přehlížené skupiny lidí – nezaměstnaní, Romové, Afroameričani a lidé na okraji společnosti – nacisty zabaveny a část z nich zcela zničena. Vyprovokovaly vládnoucí vrstvy natolik, že byly veřejně spáleny jako zvrhlé a neodpovídající oficiálním kulturním představám. Velmi známý, a často reprodukovaný, je olej na plátně kojící černošské matky z roku 1931 Negermutter, který zobrazuje jednak monumentální důstojnost portrétované osoby, jednak ostražitost zračící se v oku matky, která jakoby předpovídala nadcházející možné hrůzy, které ji a její dítě čekají. Neuschulovo vážné a soucitné portrétování osob, kterým byla postupně popírána základní lidská práva – lidem odlišné barvy pleti, víry a národnosti – vyjadřovalo značnou dávku malířovy statečnosti a pevného lidského postoje v tomto neklidném a nebezpečném období lidských dějin. V době svého německého pobytu se Neuschul veřejně angažoval v německém sociálně demokratickém antifašistickém hnutí, autorsky zhotovil řadu reklamních materiálů pro německou sociálně demokratickou stranu, organizoval pomoc německým a rakouským exulantům, např. obdivovanému rakouskému malíři Oskaru Kokoschkovi. V březnu 1933 však musel Německo opustit i Neuschul a navrátit se do rodného Ústí. Doprovázela ho jeho budoucí druhá manželka a matka jeho dvou synů – německá malířka Christel Bellová, se kterou uzavřel v roce 1934 sňatek. Z přechodného pobytu v Československu pochází z téhož roku (1934) známý Neuschulův portrét prezidenta Masaryka, který vytvořil na lánském zámku. Jako předseda Svazu přátel Sovětského svazu byl následujícího roku Neuschul pozván, aby vystavoval a pracoval v Sovětském svazu. Pozvání přijal a odejel do Moskvy, kde se stal se členem Moskevského svazu umělců. V Sovětském svazu strávil dva roky, až do roku 1936. Získal profesuru na malířské akademii v Charkově a během svého zdejšího pobytu vytvořil řadu budovatelských portrétů dělníků, hutníků a revolucionářů a také portrétů oficiálních představitelů Stalina a bulharského komunisty Dimitrova, pobývajícího v této době i s rodinou v Sovětském svazu. Neuschul si však vždy udržel od oficiálního sovětského propagandistického proudu zřetelný autorský odstup. Protižidovské nálady se však začaly prosazovat i na sovětské půdě, proto se Neuschul v roce 1937 navrátil zpět do Ústí, kde v městské knihovně uspořádal výstavu ze svých cest po Sovětském svazu. Obrazy však byly místními nacisty hrubě znetvořeny hákovými kříži a zjevily tak rodině Ernsta Neuschula jasnou předzvěst toho, co by ji čekalo, pokud by se rozhodla zde setrvat. Rodina se tedy vystěhovala nejprve do Prahy, z tohoto krátkého pražského období pochází i Neuschulův portrét prezidenta Edwarda Beneše a soubor maleb odrážejících složitou mezinárodní politickou a sociální situaci, např. z bojů demokratických sil v občanské válce ve Španělsku. Z Prahy se podařilo rodině Ernsta Neuschula vycestovat na poslední chvíli v březnu roku 1939 do Velké Británie. Ernst Neuschul se usadil se ve Walesu a kromě malířství se živil také přednáškami dějin výtvarného umění. V době svého vyhnanství se Ernst Neuschul snažil opět navázat styky s německými sociálními demokraty v Československu, u kterých předpokládal, že se budou po válce podílet na vládě v jeho znovuobnovené rodné zemi. Ovšem poválečné uspořádání a vnitřní politický vývoj, který nepřipouštěl žádnou aktivní účast německých obyvatel na správě Československa, Neuschula velmi zklamal. Sám sebe označoval za příslušníka židovské národnosti, který byl vždy oddaný zájmům své rodné vlasti a s osobním nasazením také aktivně bojoval proti nacismu, a proto by se chtěl také podílet na její poválečné rekonstrukci. Hned po skončení druhé světové války se proto snažil v rámci těchto svých představ o návrat do Československa, ten mu však nebyl jeho přáteli z vlasti, vzhledem k politickým poměrům a následně vyhlášeným dekretům prezidenta Beneše, doporučen. Poválečné rozdělení Evropy, osobní rodinná tragédie během holocaustu, kdy kromě jeho manželky a dětí zahynulo veškeré ostatní Neuschulovo příbuzenstvo, a rozčarování z levicových ideálů – to vše dohormady podlomilo malířovo duševní zdraví. Po roce 1946, kdy již bylo jasné, že se zpět do vlasti nenavrátí, si Ernst Neuschul změnil jméno i příjmení na Ernest Norland a rozhodl se ve Velké Británii setrvat. Do Československa se již opravdu nikdy nevrátil. Opustil styl Nové věcnosti a již nikdy nedosáhl stejných uměleckých úspěchů jako před válkou. V padesátých a první polovině šedesátých let uspořádal ještě několik výstav, hodně cestoval po západní Evropě, severní Africe, navštívil i Izrael. Mezi výstavy, které se těšily velké pozornosti výtvarného publika patřila jeruzalémská výstava z jara roku 1959 v National Bezalel Museum nebo velká retrospektivní berlínská výstava z roku 1966 s výstižným mottem "From the New Objectivity to the New Non-Objectivity" (Od Nové věcnosti k Nové Ne-věcnosti). Ernst Neuschul (Ernest Norland) zemřel v září roku 1968 ve věku 73 let ve čtvrti Hamstead v Londýně. Jeho díla jsou u nás nejvíce zastoupena v Městském muzeu v Ústí nad Labem, a to i přesto, že většina Neuschulových děl byla počátkem druhé světové války v jeho rodném městě nacisty zničena. Na přelomu let 2001-2 byla tomuto výjimečnému, avšak poněkud opomíjenému, umělci českého meziválečného malířství věnována v brněnském Domě uměnírozsáhlá autorská výstava, kterou doprovodil i obsáhlý katalog s profilem malířovy tvorby.