Čeněk Pražák Čeněk Pražák (1914-1996) je významný český malíř, grafik a tvůrce uměleckých realizací v architektuře. Studoval soukromě, nejprve u malíře Ladislava Bradáče, poději u Františka Tichého. Na uměleckou scénu vstoupil ve 40. letech. V tomto období se soustředil především na knižní ilustrace a grafickou práci. Od 60. let se systematicky věnoval též i malířské tvorbě. V roce 1960 se stal členem výtvarné skupiny Máj 57, jež sdružovala mladé umělce, kteří se po období dogmaticky pojatého socialistického realismu padesátých let snažili navazovat na modernistické tradice českého a světového umění. Toto základní moderní tvůrčí zaměření pak Čeněk Pražák rozvíjel po celou dobu své kariéry. V roce 1968 obdržel stipendium nadace Adalberta Stiftera a poté stipendium společnosti Inter Nationes, díky němuž mohl studovat moderní umění ve Spolkové republice Německo. Následujícího roku se rozhodl odejít do exilu a usadil se ve Švýcarsku v obci Dittingen.

Ve své tvorbě Čeněk Pražák vychází především z figurativní tradice. Tělesné formy však specifickým způsobem redukuje, zplošťuje a zjednodušuje. V souvislosti s tím omezuje též i roli malířského gesta a spontánního provedení obrazu. Zájem o materialitu zobrazení a kvalitu zpracování jej však přitom neopouští. Dobře to vidíme například na jeho frotážích, kde otisky přírodních struktur a technicky působících geometrických prvků hrají důležitou roli v celkovém výrazu díla. Podobně jsou koncipovány i jeho obrazy – plochy jsou jasně vymezeny a členěny, nikdy ale přitom neztrácejí svůj malířský rukopis, zpracování barevných hmot a jejich diferencované podání je důležitou součástí celkového pojetí obrazu. Zároveň s tím se Čeněk Pražák soustřeďuje i na barevnost; intenzivní a čisté barvy se společně s plošnými formami stávají určujícím výtvarným výrazem jeho děl. Tvorba Čeňka Pražáka je tak formována základní podvojností založenou na prostupování tělesných a konstruktivních forem. Schematizace a jistá redukce tvaru je u něj spojena se smyslově živým podáním malby a rytmickým členěním obrazové plochy. Energie barevného řešení se pojí s přehledným kompozičním rozvrhem. Obrazy jsou koncipovány jako svého druhu koláže – dílčí prvky obrazové kompozice jsou ve svých v obrysech zřetelně určené, jsou postaveny vedle sebe nebo na sebe položeny, zároveň však přitom tvoří jasně čitelný a pregnantně formovaný celek. Jednotlivé elementy se k sobě vztahují na základě jasného barevného odlišení a kompozičního členění. Opakování prvků, jejich střídání a variování tak může vytvářet harmonicky i dramaticky členěné sestavy, rozvíjet obdobně řešená a přitom různorodá a proměnlivá uskupení. Jakési opticky chvějivé barevné a tvarové moaré dynamizuje a přitom sjednocuje obrazy z hlediska jejich kompozičního rozvržení i vizuálního působení. Nejdůležitějším strukturálním rysem obrazů Čeňka Pražáka je zcela jistě linie. Je dominujícím stavebním i kompozičním prvkem. Odděluje nebo spojuje barevné plochy, buduje kontury figur nebo je dodatečně obkružuje a vytváří další prostorové členění. Linie tvoří a rozšiřují prostor, mají svoji vlastní pulsaci, jsou nositeli rytmu a kompozičního dění. Propojují barvy a prostor, jejich plynutí a vizuální tempo sjednocuje tělesné formy a konstruktivní systém obrazu do provázané jednoty. Linie ukazují způsob, jakým se figura promítá do prostoru, zviditelňují jakési auratické vyzařování individua, stávají se abstraktním zachycením jeho nervových drah nebo krevního oběhu. Konec ani začátek těchto barevných vln nevidíme ani neodhadneme, cítíme spíše nepřerušený rytmus vznikání, chvění tvůrčí energie. Z klidných horizontálních linií se postupně stává proud, pohyblivý, dramatický a bohatě členěný. Zavinutí, zauzlení a víření linií nakonec zaplní celou plochu. Meandry kontrastních a komplementárních forem rozvinou rytmus barevných energií do prostoru. Charakter linií a jejich tempo se neustále mění. Jejich pohyb je volný a svobodný, asociace, které v nás vzbuzují, jsou otevřené. V obrazech Čeňka Pražáka se tak vzájemně překrývají a ovlivňují formy a struktury, jež můžeme číst z různých pozic a z hlediska různých vizuálních významů. Obrazy mají konstruktivní i spontánní charakter, jejich vyznění je lyrické i dramatické zároveň. Tvorba Čeňka Pražáka má tedy ve svém základu jistou sjednocující podvojnost – přesahuje hranice odlišných tvůrčích přístupů a směrů, spojuje v sobě odkaz klasické moderny i vlivy populární kultury. Expresivní výraz linií se pojí s koncepčními a geometricky sjednocenými formami, jedinečnost malířského výrazu se váže s repetitivně opakovanými motivy a strukturami. Historicky poučený pohled umožňuje, abychom v tvorbě Čeňka Pražáka objevily vlivy pop-artu i malby zvané Hard-edge, stopy designerského uvažování i podněty aktuální vizuální kultury. Tyto uměleckohistorické kategorie nám pomohu přiblížit vnitřní strukturální bohatost Pražákova přístupu k umění, zároveň jsou však jen pomocným prostředkem, neboť jde především o to, aby nás dovedly k tomu co je nejvíce potřeba – totiž otevřít se výtvarně bohatému a zároveň formálně vyváženému vizuálnímu zážitku. Z autorských výstav, na nichž se Čeněk Pražák prezentoval, můžeme připomenout např.: 1964, Čeněk Pražák: Obrazy, Galerie na Karlově náměstí, Praha; 1968, Čeněk Pražák, Galerie Nová síň, Praha; 1970, Pražák: Prag, Galerie Riehentor, Basilej, Švýcarsko; 1973, Čeněk Pražák, P P Galerie Zug, Zug, Švýcarsko; 1991, Čeněk Pražák: Obrazy, Pálffyho palác, Praha; 1992, Čeněk Pražák, Arcos Art Contemporain Saint-Ursanne, Saint-Ursanne, Švýcarsko; 1995, Cenek Prazak, Gemeindehaus, Untersiggenthal, Švýcarsko. Ze společných výstav lze pak připomenout např.: 1964, Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha; 1991, Europäische Dialoge 1991, 1. festival Des Europäischen Kulturklubs, Museum Bochum, Bochum, Spolková republika Německo; 1994, Šedá cihla 66/1994 Exil, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy; 1999, Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958 – 1968, Čes. muzeum výtvarných umění v Praze, Praha. Díla Čeňka Pražáka lze najít v mnoha soukromých i veřejných sbírkách, např. v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Moravské galerii v Brně, v Muzeu umění v Olomouci, Galerii výtvarného umění v Chebu, Galerii výtvarného umění v Ostravě, Galerii Benedikta Rejta v Lounech, Galerii moderního umění v Hradci Králové, Východočeské galerii v Pardubicích, Kunstmuseum Basel, v Basileji, Švýcarsko, Neue Galerie der Stadt Linz, v Linci, Rakousko, Muzeum Szeczyn, ve Štětíně, Polsko a dalších. S jeho malířskými intervencemi v architektuře (zde spolupracoval s architektem Guiseppe Gersterem z Laufenu ve Švýcarsku) se můžeme setkat např. v Kantonalbank Bern, filiálka Laufen, Švýcarsko, v IMOLA AG, Laufen, Švýcarsko, v AG für Keramische Industrrie, Laufen, Švýcarsko, v Bezirksspital Laufen, Švýcarsko, v Römisch-katolische Kirche, Wahlen bei Laufen, Švýcarsko.