Lubomír Přibyl (1937) se souběžně věnuje malbě i grafice. Ve své tvorbě se soustřeďuje na výtvarné zkoumání jednoduchých geometrických elementů – linií, křivek a útvarů z nich složených, např. nejrůznějších lomených sítí, jejich variací a uskupení. Tyto základní vztahy a konfigurace propracovává v mnoha podobách a uspořádáních. Motivy zobrazuje plošně nebo je rozvíjí do dynamických prostorově působících struktur. Nesleduje přitom jen jejich čistě vizuální vztahy, ale zajímá ho i materiálová stránka obrazu a proces jeho ztvárňování. Abstraktní řád geometrických forem je tak v konkrétní umělecké realizaci vizuálně poněkud „rozostřen“ a současně s tím i obohacen o výtvarné kvality podmíněné situačně a časově. V procesu tvorby se tak otevírá prostor pro práci s náhodou a fyzickými vlastnosti zvolených uměleckých prostředků.

V díle Lubomíra Přibyla nalezneme motivy ovlivněné technickými prvky, matematickými a geometrickými principy a konkrétními vlastnostmi zvolených materiálů. Přibyl nesledoval dobově příznačné informelní tendence, zároveň jej však materialita zvolených výtvarných prostředků inspirovala a zajímala již v počátcích jeho tvorby. Zmačkaný papír, textilie, nitě či provazy, písek spojený barvou apod., to vše se v jeho abstraktně koncipovaném přístupu k umění stává svébytnými výrazovými prostředky a také svého druhu osobní autorskou značkou, neboť tyto materiálové komponenty se podílejí na individuální charakteristice jeho díla.

Tvorba Lubomíra Přibyla se zároveň díky tomuto autorskému uchopení materiálních podmínek tvorby otevírá novým malířským postupům a grafických technikám. Jeho obrazy dostávají reliéfní charakter nebo se mění ve svého druhu objekty. Podobně se formuje i Přibylova grafika; soustřeďuje se na kalografii, techniku založenou na tisku materiálů nalepených nebo jinak připevněných na tiskovou plochu. Především však Lubomír Přibyl rozvíjí svoji vlastní osobitou „malířskou“ techniku: do překližkové desky vyvrtá sadu otvorů, jež tvoří základní geometrický pattern, do těchto otvorů pak provlékne provázky či provazy a vypne je. Plochu obrazu/reliéfu potom sjednotí černou barvou.

Do zvláštně proměnlivé jednoty se tak propojují malířské, objektové, konkrétně-geometrické i čistě vizuální postupy a fenomény.  Nejdůležitější a pro jeho dílo určující jsou však konkrétně geometrické postupy. Přibyl klade důraz na systematičnost, sleduje především řád geometrických vztahů, vlastní logiku výtvarné formy.  Obrazy sítí a zalomených křivek jsou na své základní abstraktní úrovni matematicko-geometrickou strukturou. Jsou systémem intervalů, jež může být exaktně vypočítán – Přibyl k tomu používal i počítače – a který určuje řád jednotlivých zlomů a posunů, jenž se nám pak na obraze ukazuje jako rozfázovaný pohyb a torze prostorových plánů.

Ona již zmíněná objektovost obrazu, v níž se projevuje Přibylův smysl pro specifické pojetí obrazu coby třídimenzionálního objektu s jeho podvojně malířsko/reálným uspřádáním linií/provazů, má též svoji stránku čistě vizuální. Přibyl sice redukuje svoji malířskou škálu na černou barvu (s výjimkou použití stříbřitých odlesků aluminiové fólie), rovina malířského podání je ale pro něj důležitá. Nejde o vztahy chromatické, nýbrž o jevy ryze optické – o vizuální kvality dané odlesky a odrazy na nerovném povrchu barevné vrstvy.

Geometrická organizace, materialita podání i ohled na čistě fenomenální charakteristiky výsledného díla tak formují zvláštním způsobem sevřené ale přitom mnohotvárné rozvržení jeho tvorby. Pevná struktura i specifická amorfnost se v jeho díle podmiňují a vedou vzájemný dialog. Výchozí motivy se tak neustále variují a transformují. Principiálně jednoduché výchozí uskupení je v celé řadě motivických posunů zpracováno výrazově různorodým způsobem. Přibylovy charakteristické diagonály a jejich pravidelný rastr jsou různě vychylovány z osy, torzně formovány i deformovány, symetrie řádu je narušována, zhušťována či naopak rozpínána, protínána různými řezy, prostorově natáčena, celky se různě prostupují a perspektivně promítají.  Přibylova koncentrovanost na základní formální charakteristiky umělecké práce je konsekventní a přitom otevřená i nedeterminovaným vstupům, jež jsou začleňovány do repertoáru uměleckých postupů a technik.  To vše dává jeho tvorbě nebývalou soustředěnost a zároveň i jistou volnost a otevřenost.

Lubomír Přibyl byl v roce 1957 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze a krátce zde studoval, studium však nedokončil. Pracoval poté v propagačním oddělení ČKD ve Vysočanech, kde se seznámil s Vladimírem Boudníkem a kde také poprvé v roce 1959 vystavoval. Mezi dalšími výstavami můžeme zmínit např. 1962 International Graphic Arts Society, New York; 1965 Galerie Lambert, Paříž; 1970 Galerie Tangente, Heidelberg; 1989 Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praha; 2001 Galerie výtvarného umění v Chebu, Cheb; 2005 Oblastní galerie v Liberci, Liberec; 2009 Haus der Moderner Kunst, Staufen; 2011 Galerie moderního umění Hradec Králové, Hradec Králové; 2012 Lubomír Přibyl: Obrazy a materiálové tisky, Topičův klub Topičova salonu, Praha.

Zastoupen je v mnoha sbírkách a muzejích. Mezi jinými např.: Art Gallery, Maribor; Cincinnati Art Museum, Cincinnati; Galerie Haus Metternich, Koblenz; Galerie Lambert, Paříž; Galerie moderního umění Hradec Králové; Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora; Galerie výtvarného umění v Chebu, Cheb; International Graphic Arts Society, New York; Library of Congress, Washington, D.C.; Museum Kampa, Praha; Muzeum Archidiecesalne, Katowice; Muzeum umění, Olomouc; Oblastní galerie v Liberci, Liberec;  Národní galerie v Praze, Praha.