Profesor a vedoucí Ateliéru malířství III na pražské Akademii výtvarných umění Michael Rittstein se narodil se v Praze v září 1949 v rodině, která nebyla umělecky založená, otec byl technik, ale rodiče synovi v zálibě ve výtvarné činnosti nebránili a naopak jej podporovali. Jako dítě nemusel Michael Rittstein ve výběru svého budoucího povolání řešit žádné dilema, toužil odjakživa být malířem. Zároveň byl ale také už od útlého věku veden k aktivnímu sportu – plavání, jako dorostenec plaval závodně a dvoufázově trénoval. Plavání se ostatně věnuje dodnes, pohyb ve vodě ho dobíjí a čerpá z něj sílu a energii pro dalšímalířskou činnost. Celou základní školou, jak sám říká, se doslova „prokreslil.“ Již v mládí si Rittstein oblíbil dva české malíře. Prvním z nich byl Luděk Marold, na jehož panorama do Stromovky to měl ze svého bydliště z Letné kousek, a kterému věnoval později i svůj vlastní drobnopisný obraz, vyvedený Maroldovou inspirací žebříky a provazy do prostoru, Pocta Maroldovi (1987). Druhým z nich byl Zdeněk Burian, který Rittsteina fascinoval svou realistickou představivostí pravěkého života, bez jehož mistrovského ztvárnění by nikdo nikdy tento dávný svět nespatřil. Mezi Rittsteinovy pozdější oblíbené výtvarníky patřili také Norbert Grund, Max Švabinský nebo Antonín Chittussi. Před zkouškami na Střední odbornou výtvarnou školu Václava Hollara v Praze, na které chtěl Michael Rittstein studovat, tehdejší školský systém požadoval povinné předchozí navštěvování výtvarného oboru na Lidové škole umění, kam jej rodiče přihlásili. Mladého nadšeného malíře zde ovšem učitelé přesvědčovali, že talent postrádá, neboť chtěl malovat již od dětství podle svého, „z hlavy,“ a nikoliv kopírovat přesně dané předlohy. Na LŠU tak vydržel pouze krátce, přesto byl na střední výtvarnou školu v roce 1964 přijat a v roce 1966 ji dokončil, i když během studia byl opakovaně hodnocen sníženými známkami z chování a téměř i vyloučen, nikoliv ovšem tentokrát pro nedostatek talentu, ale pro jakési „přirozené zlobení,“ a vzpírání se autoritě. S příchodem na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Arnošta Paderlíka v roce 1968 se však Rittstein zklidnil, začal se plně věnovat malířství, a tato obrazová tvorba, která mu poskytovala obrovský prostor pro seberealizaci, jej zformovala a ukáznila. Na veřejnost vystupuje Michael Rittstein poprvé v roce 1972, tedy v polovině svého studia na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde také pokračoval i ve sportovní dráze, s výbornými výsledky plaval ve vysokoškolské lize. Akademii dokončil v roce 1974 diplomovou pracíNáš Brnířov jako „malíř zemědělství,“ který však zobrazoval pracující ženy na polích poněkud soudružsky netradičně polosvlečené a v polohách nehodících se příliš k propagandě tehdejšího socialistického zemědělského družstva. „Aby se člověku obraz líbil, stačí, aby měl smysl. Komunikace v malířství je podprahová a verbálně nepostižitelná…“ Politikou se ostatně nenechal Rittstein nikdy ovlivňovat a vždy si uchoval osobní i názorovou svobodu. Malování nikdy nepovažoval za „svou práci,“ ale za způsob existence, bez které nemůže být. Rittstein tvoří v podstatě kontinuálně po celý svůj život, stojí o to dělat svoji práci, která ho baví, a nikoli vítězit na soudobém společenském poli. Obraz je pro Rittsteina prvořadě výletní místo, kterým se chce projít. Nechce v něm intelektuálně řešit umělcovo nitro, to snad vzniká až druhotně, chce si vytvořit místo, kde se děje nějaká situace, která ho zajímá. Jako reakci na poválečnou avantgardní tvorbu, zejména v období 60. a 70. let, která preferovala bezdějovost – v abstrakci i v konstruktivismu – a kdy se umění vyprazdňovalo, tak tvořil kontroverzně obrazy s třeskutým dějem a s příběhy a výjevy z panelákových bytů: příběhy konkrétních lidí v pohybu a různých situacích, což bylo v období umělecké abstrakce a minimalismu provokující: Bytová otázka (1974), kombinovanou technikou ztvárněné obrazy Prádelna (1975) nebo Rodina po chřipce (1975). Dokázal groteskním a expresivním způsobem zachytit každodenní životní rituály mužů a žen (žen v mírné nadvládě) v prostředí panelových sídlišť uprostřed totality. Dával prostor existencialismu, sarkasmu i grotesce – obraz kombinovanou technikou Nechci v kleci (1976) nebo Sprchový kout (1977). V roce 1976 uspořádal v pražském Mánesu svoji první autorskou výstavu vGalerii mladých. V roce 1987 spoluzakládá s Kurtem Gebauerem, Jiřím Načeradským, Jiřím Sopkem, Václavem Bláhou, Vladimírem Novákem, Petrem Pavlíkem, Ivanem Kafkou, Jiřím Beránkem a dalšími „Volné sdružení 12/15 Pozdě, ale přece,“ které se přihlásilo k domácí tradici existenciální figurace sedmdesátých let a především k nové figuraci generačních předchůdců z druhé poloviny šedesátých let . Sametová revoluce Rittsteina zastihla v jeho čtyřicátinách. Přestože nebyl v disentu, ani nepatřil mezi Chartisty, vždy si velmi vážil osobní svobody. Jako umělec nemohl žít vytržen ze společenských souvislostí. Před revoluční změnou byl nucen pracovat pod určitým jednotícím tlakem. Občanské tlaky byly tak silné, že věnoval všechny své síly na obrazy figurálního charakteru, figurálního proto, že to pro něj vyjadřovalo jeho nejsilnější občanskou pozici. V devadesátých letech se objevují v Rittsteinově tvorbě nové výrazové možnosti a také krajina. Má velmi blízko k přírodě, tvoří krajinomalby, maluje parky – ačkoliv, jak sám říká, působí mu doslova muka, má-li na listy a trávu použít zelenou barvu. Z jeho děl je znát soucítění s přírodou, zejména tam, kde má své rodinné kořeny a kde je doma, v kraji Domažlicka: Brnířov, Kdyně. V roce 1992 se stává členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Postupným vývojem se Rittstein dopracoval ke svébytnému rukopisu. Jeho gestická malba se vyznačuje výrazovou nadsázkou, tvarovou deformací, groteskními ději, sarkasmem, vtipem a rejem postav a předmětů. Jeho obrazy srší barvami. V poslední době maluje hlavně akrylovými gely, které nanáší na plátno v silných vrstvách a vytváří tak reliéfní malbu nejraději v modrých, červených a žlutých tónech. Je považován za nejvýznamnějšího představitele expresívní figurální malby. Přední místo má v jeho díle i grafika a knižní ilustrace. Je autorem mnoha volných grafických listů, ale nejen těch. Má na svém kontě ilustrace k více než dvaceti knižním titulům pro velká pražská nakladatelství. Spolupracoval také s filmem (film Jana Němce Heart Beat 3D (2010). Věnuje se prostorovým instalacím. Baví ho velké obrazy, protože v nich „může chodit,“ přibližovat se jim. Velká plátna rozměrů až 3,5 metru na délku a 2 metry na výšku začíná malovat na zemi, v kleče, shrbený, občas si při tvorbě zatancuje, povzbudí se poslechem oblíbené rockové hudby. Všechno maluje zpaměti – z hlavy, nikdy nepoužívá předlohu ani modelky, i tak má spoustu „ženských“ obrazů. …„Nejsi-li v intimním prostoru — neexistuješ. Intimní svět je svět závěsného obrazu. A tak považuji za největší klad, když někdo řekne: „Já si to pověsím domů“ (….) Ten, kdo si pořizuje obraz, je vlastně schopen se s jeho autorem „naladit“ na jakýsi žebříček poznání. Je to obrovská důvěra. (…) Jsou generace, které vyrostly pod jedním obrazem. To jedna návštěva galerie nenahradí. Tam ani tak nejde o kvalitu věci, ale že tam ta věc je a máme s ní kontakt. Mám pocit, že to je kontakt jakoby na krátko. Prakticky nic nám to nemůže nahradit…“ Rittstein experimentálně maluje také ve velkých skupinách – pojme základní téma a spolupracovníci (například skupina teenagerů, rodiny s dětmi) obraz rozvíjejí. Po jejich práci malíř sám obraz doma domaluje. Výstava těchto v podstatě autorských, avšak zásadně neprodejných děl, byla uspořádána na podzim 2010 v Alšově Galerii. Podobný přístup k práci označuje Rittstein za sice velmi vyčerpávající, ale velmi přínosný. Při podobné spolupráci má tak možnost v obraze rozkrýt jím samým netušený rozměr. Se svými dokončenými vlastními obrazy většinou není jako autor zcela spokojen, ačkoliv s procesem vzniku se ztotožňuje, ale jeho původní barvitá představa se nakonec přeci jen liší od dokončené realizace a nutí autora bojovat s tím, jak dostat svou vizi přes štětec a barvy na plátno. Po roce 2000 maluje také fantazijní výjevy a s nadsázkou zachycuje současný postmoderní svět. V roce 2001se stává se vedoucím Malířské školy III na pražské AVU, kterou vede dodnes spolu s docentem Romanem Frantou. Základem pro stálost malířského rukopisu Michaela Rittsteina je vnitřní napětí mezi spontánním chaosem a promyšlenou koncepcí, řádem. Kombinace dvou protichůdných přístupů vytváří v jeho obrazech harmonii – na jedné straně spontánnost, na druhé řád. Malíř sám sebe označuje za Darwinistu, kterého zajímají lidské animální projevy. Hlavními aktéry malířova světa jsou lidé a zvířata. Protože spoustu času tráví na venkově, právě na již zmiňovaném Domažlicku, maluje zvířata, která ho obklopují. Jeho svět zvířat a lidí opět staví proti sobě dva protiklady: na jedné straně pudovost zvířecích instinktů, na straně druhé lidský intelekt. Rittstein nešetří vtipem a nechává děj svých obrazů prostoupit absurditou. Společenský řád tak často obrací vzhůru nohama – například akryl na plátně s názvem Krávy na rybách (2005) nebo Poslední Hippie (2006), kde nadšená zvířata tleskají osamělému rockovému hudebníkovi, zatímco lidé z okolí k němu jen váhavě přicházejí. Michael Rittstein je člověk velmi společenský a dovede s lidmi navázat živý a oboustranně přínosný dialog. Proto také rád vystavuje. Pouze počet jeho autorských výstav je v řádu několika desítek, a to jak u nás, tak i v zahraničí. Je četně zastoupen ve významných českých i světových uměleckých sbírkách: Vídeňském Albertinu, Centre Georges Pompidou v Paříži, Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Českém muzeu výtvarných umění v Praze, Památníku národního písemnictví v Praze, všech českých oblastních galerií, Muzeu umění v Olomouci, Městské galerii v Brně, Ministerstva kultury ČR a v řadě soukromých evropských i zámořských sbírek. Jeho díla se nejen hojně vystavují a prodávají, ale často i reprodukují – například Zápas Mondriana s drakem (2003) se stal motivem mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové v roce 2007. V roce 2008 uspořádala pražská Národní galerie rozsáhlou retrospektivní výstavu nazvanou Michael Rittstein: Vlhkou stopou/ a moist trail, která se o rok později přestěhovala do olomouckého Muzea moderního umění. Výstavu doprovodila téměř pětisetstránková stejnojmenná monografie, která tvoří spolu s knihami Práce na papíře (2005) a Malé formáty (2009) jakýsi cyklus tří monografií s obsahem i méně známé autorovy tvorby dokazující, že Rittstein září nejen ve velkoformátových pracích, ale i v tvorbě, která je někdy považována v jeho díle za okrajovou. Michael Rittstein je také téměř jediným současným českým malířem, který se ve svém díle kontinuálně věnuje pohybu a sportu. Proto byl také vybrán pro prezentaci České republiky na letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012. Pro tento projekt po celý jeden rok pracoval na 27 obrazech, které dohromady tvořily jednotný panel nebo dokonce jeden obraz zahrnující olympijské sporty. Podle Rittsteina mají sport i malířství společnou ideu, a to soustředění se a zápas sama se sebou i ostatními. Pokud se obrazu nebo sportu nedá to, co potřebuje: čas, myšlenku, přípravu – obraz prohraje, stejně jako sportovec v závodě. Ke sportu vedl Rittstein také svého staršího syna Lukáše – sochaře, který v plavání dosáhl vynikajících výsledků. Na podzim roku 2012 byl na návrh Umělecké rady Akademie výtvarných umění v Praze jmenován Michael Rittstein Prezidentem České republiky profesorem pro obor výtvarné umění – malířství. Přesto není Michael Rittstein žádnou nedotknutelnou ikonou, sám skromně říká, že na něj označení „největší český soudobý žijící malíř“ prostě jen „vybylo.“ Mít talent pro něj znamená dokázat něco přesně pojmenovat, přesně vycítit právě to, co má pro budoucnost smysl. Nebojí se změn ve své tvorbě, které přicházejí v různých obdobích jeho tvůrčí činnosti, nechce být a dokonce se obává být „typickým Rittsteinem,“ kterého by každý hned poznal a přečetl. Má rád rockovou hudbu, která ho doprovází při malování, Bohumila Hrabala a zbožňuje kýče, se kterými celé moderní umění 20. století bojuje. Jako příslušníka již starší generace současných výtvarných umělců mrzí Michaela Rittsteina jakási „zapouzdřenost“ českého umění – umění 10 milionového národa, kterému nikdo dveře do světa neotevře, které se musí do světa prostě „vedrat.“ V tom vidí úkol pro mladší generace výtvarníků. Uzavřenost českého umění interpretuje na osudu svého, již zmiňovaného, oblíbeného malíře Antonína Chittussiho ve vztahu k francouzské malbě té doby, zejména k současníku Claude Monetovi. Na dvojici Chittussi – Monet je podle něj zřejmé, co vše může vzniknout z impresionismu, a jak to dopadne v českém prostředí. Z Moneta vznikla americká abstrakce, u nás se Chittussiho dílo, podle Rittsteina, nerozvinulo. Chittusssi se podle něj neotevřel, nedostal se k tolik potřebné velkorysosti. Snad je to dáno nucenou izolovaností naší země ve střídajících se historických obdobích a s výjimkou meziválečného období chybějící hrdostí státu nad uměním, které v něm vzniká a o něž má pečovat. Typickým a určujícím rysem pro české současné umělce je, podle Michaela Rittsteina, tvorba pro „souseda od vedle.“ Michael Rittstein, umělec, jehož dílo i jeho samotného můžeme potkat jak na koupališti v české Kdyni, tak i na předních světových výstavních fórech.