František Ronovský, jeden z nejvýznamnějších figuralistů 20. století, se narodil 11. ledna 1929 v rodině obchodníka s kávou Františka Ronovského. Jeho matka Anna Ronovská (rozená Slepičková) se starala o domácnost a rodinné zázemí. Jako mladé děvče měla sklony ke kreslení a hraní na hudební nástroj. Stala se tak první iniciátorkou kulturního dění v rodině Františka Ronovského. Klidné prostředí domova ale i návštěvy příbuzných z venkova vytvořili Františkovi nejen silné citové zázemí, které se mu stalo mnohdy útěchou, stali se také velice oblíbeným motivem a tematickým zdrojem v pozdějšíRonovského tvorbě. Své studium Ronovský započal v pražských Vršovicích, kde v letech 1935 – 1940 navštěvoval obecnou školu. Už zde se František Ronovský projevil jako velice talentovaný mladík s nadprůměrným zájmem o kreslení. Setkal se zde s učitelem hudby Ottou Rödlem, který jej v jeho uměleckých zájmech plně podporoval. Dále pokračoval v letech 1940 – 1948 na gymnáziu v Kodaňské ulici. Během studia navštěvoval soukromé malířské školení v kresbě a malbě u Hynaisova žáka Antonína Růžičky. Asi o dva roky později pokračoval u dalšího Hynaisova žáka Rudolfa Pařízka. Po ukončení gymnázia pokračoval ve studiu Akademie výtvarných umění v Praze, kde působil v letech 1948 – 1953 v ateliéru profesora Miloslava Holého. Během toho se již prosadil i na veřejné výtvarné scéně doma i v zahraničí, kdy se účastnil výstav pořádaných střediskem skupin Mánes a Umělecká beseda. Jako člen SČVU se zúčastnil i dalších výstav. V roce 1953 se zapsal se svými spolužáky do soutěže o výzdobu foyer Národního divadla. V období 1953 – 1954 trávil svůj čestný rok na Akademii výtvarných umění. Poté nastoupil povinnou vojenskou službu. Prvnírok služby strávil v posádce ve Stříbře. Druhý rok již působil v Praze v Armádním výtvarném studiu. V roce 1957 uspořádal František Ronovský svou první samostatnou výstavu kreseb v Alšově síni Umělecké besedy v Praze. V té době pracoval výhradně v ateliéru Rudolfa Pařízka v pražské Jaselské ulici. Podnikl také několik studijních cest do Německa a Sovětského svazu. V Drážďanech a Leningradu, kde se setkal s většími soubory Rembrandtových obrazů, které měl tu možnost důkladně studovat. V listopadu roku 1957 zahájil na Akademii výtvarných umění aspiranturu v ateliéru Miloslava Holého a Karla Součka. Tvorba Františka Ronovského se rozvíjela v několika motivických okruzích. Konec padesátých let můžeme považovat za jeho první významné období tvorby. Na jedné straně vznikaly obrazy s nejčastějším motivem kaváren a ženských aktů, na nichž zkoušel techniku zvanou enkaustika (vosková malba), a na straně druhé tvořil expresivně laděné obrazy scénicky osudového lidského dramatu s motivy ukřižovaných, kalvárie a piet. V roce 1959 uspořádal s O.Synáčkem společnou výstavu, na které představil svá první enkaustická díla. V témž roce podnikl další studijní cesty do Francie (Paříž, Bretaň) a Sovětského svazu (Moskva, Leningrad). V květnu roku 1959 byla založena tvůrčí skupina s názvem Etapa, které se František Ronovský stal spoluzakladatelem. Dalšími iniciátory byli bývalí spolužáci Milan Obrátil, Otakar Synáček a Zbyněk Slavíček, dále pak malíři Václav Kiml, Miroslava Kocmanová a sochaři Josef Klimeš, František Pacík a další. Byli to zastánci především senzualistického programu zobrazujícího a obohacujícího lidský život, bytí a lidské vědomí. Ronovský byl členem skupiny až do roku 1970, kdy se skupina rozpadla. V roce 1960 uspořádal opět společnou výstavu s Otakarem Synáčkem, tentokrát však v bratislavské galerii C. Majerníka. O rok později vystavoval se skupinou Etapa v Galerii Václava Špály v Praze. Zúčastnil se také Bienále mladých v Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris. V roce 1961 ukončil svou aspiranturu na Akademii výtvarných umění a odcestoval studijně do Vídně, kam se později několikrát vrátil. V období let 1962 a 1963 prožíval František Ronovský ojedinělé období abstraktní malby, které však můžeme považovat za krátkou epizodu v jeho celoživotní práci. V roce 1963 vystavil Ronovský svá abstraktní díla na dvou výstavách pořádané skupinou Etapa v Nové síni. V první polovině šedesátých let se navrátil zpět k figurální kompozici svých obrazů. V roce 1964 podnikl velice inspirující cestu do Francie, po níž vznikají první obrazy komponované jako série vzpomínek na Paříž a loučení s ní. Jednalo se ještě o syntézu figurálního a abstraktního stylu. Od šedesátých let se stal František Ronovský také autorem mnoha uměleckých děl v podobě perokreseb s obdobným tematickým základem. V roce 1966 podnikl další cestu do Paříže a do Benátek. Účastnil se také třetí výstavy skupiny Etapa. O rok později odjel na studijní cestu do střední Asie a Itálie. V roce 1968 uspořádal výstavu v Západním Berlíně v galerii Bel Etage a se svými obrazy se zúčastnil Bienále v Benátkách. Za soubor figurálních obrazů obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Koncem šedesátých let a poté v sedmdesátých letech inklinovala Ronovského tvorba k dramatizaci děje, která mnohdy odhalovala existenciální emoce a charaktery lidí. Vznikají série velikých obrazů a triptychů. V roce 1970 se uskutečnila poslední výstava skupiny Etapa. O rok později uspořádala retrospektivní výstavy obrazů z let 1964 – 1970 v Moravské galerii v Brně, v galerii výtvarného umění v Ostravě, Olomouci a ve Východočeské galerii v Pardubicích. Podnikl další cestu do Paříže, která se stala velice podnětnou pro Ronovského další tvorbu. V následujících letech vznikly rozměrné cykly obrazů s motivy pařížských rybích trhů, poutí, výletů a vzpomínek na Paříž. V roce 1972 získal František Ronovský venkovskou usedlost v Hajské u Strakonic, kde trávil volný čas a taky tvořil. O rok později podnikl studijní cestu do Drážďan, kde se blíže seznamuje s Rembrandtovými obrazy. V roce 1974 se stal ilustrátorem básnické sbírky S. K. Neumanna „Bohyně, světice, ženy“. V polovině sedmdesátých let dostal Ronovský nabídku na vytvoření malby stropu v renesančním domě v Praze. Dále následovala cesta do Německa a Belgie. V roce 1977 uspořádal dvé výstavy svých děl z let 1970 – 1977. První se konala vGalerii výtvarného umění v Karlových Varech a druhá vGalerii výtvarného umění v Chebu. Počátkem osmdesátých let opustil František Ronovský načas malbu enkaustikou a přiklonil se k malbě akrylovými barvami. Následně začal ve svých cyklech používat obou technik. V roce 1983 umřela Ronovského matka. Po této události začal malíř pracovat na rozsáhlém cyklu s názvem Maminka. V následujících letech podnikl Ronovský další studijní cesty do Anglie (Národní galerie British Museum; 1984), Švýcarska (1985), Italie (1986) a Španělska (1987). V roce 1988 byl František Ronovský jmenován zasloužilým umělcem. V devadesátých letech se ve své tvorbě vracel ke starým tématům z okruhu vzpomínek na své cesty, rodinu a dále motivy starých lidí. V roce 1990 se stal členem obnoveného Spolku výtvarných umělců Mánes. Následovaly další zahraniční cesty do SRN a Francie. V roce 2005 podnikl svou poslední cestu do Zwingeru v Drážďanech. Dílo Františka Ronovského je zastoupeno v mnoha domácích i zahraničních galeriích v Praze, Olomouci, Ostravě, Bratislavě a dalších. František Ronovský zemřel 17. března ve svém pražském ateliéru.