Roztočilová Magdaléna

1989
Magdaléna Roztočilová patří k nejzajímavějším autorkám mladé generace české výtvarné scény. Věnuje se soše, prostorovým instalacím, plastikám ve veřejném prostoru, vytváří malby; zároveň se podílí na chodu Studia PRÁM sdružujícím mladé absolventy UMPRUM a AVU. Je ve šťastném období, kdy se nemusí omezovat potřebou zařadit se do určitého směru nebo proudu, naopak s obrovskou energií a tvůrčí invencí zkoumá a využívá různé techniky a možnosti, které současné umění nabízí. Magdaléna staví na důkladné znalosti tradičních sochařských metod, které rozvíjí a oboha- cuje o nové postupy a kombinace různých technik a materiálů, často v nezvyklých spojeních. Kromě sádry a hlíny využívá textil, vlnu a různé kusy starého oblečení (tedy materiály, které jsou tradičně spojené s tvorbou žen-autorek) ale pracuje i s kovem, v posledních letech nej- častěji s umělou pryskyřicí, kterou je možné probarvovat, leštit a vytvářet z ní i velké objekty. Magdaléna má i malířské školení, její díla často pracují s extrémně výraznou barevnosti. Tvorbu Magdalény Roztočilové charakterizuje velkorysé cítění prostoru, a to nečekaně i v pří- padě subtilních plastik (například z cyklu Žena, Růže, Píseň, Kost, 2013), které přes zdánlivou křehkost suverénně ovládají místo kolem sebe. Autorčiny práce podněcují a zneklidňují divá- kovu mysl, nejen svou formou, ale hlavně nejednoznačnými obsahy. Až na výjimky (například nádherný monumentální ..

Magdaléna Roztočilová patří k nejzajímavějším autorkám mladé generace české výtvarné scény. Věnuje se soše, prostorovým instalacím, plastikám ve veřejném prostoru, vytváří malby; zároveň se podílí na chodu Studia PRÁM sdružujícím mladé absolventy UMPRUM a AVU. Je ve šťastném období, kdy se nemusí omezovat potřebou zařadit se do určitého směru nebo proudu, naopak s obrovskou energií a tvůrčí invencí zkoumá a využívá různé techniky a možnosti, které současné umění nabízí.

Magdaléna staví na důkladné znalosti tradičních sochařských metod, které rozvíjí a oboha- cuje o nové postupy a kombinace různých technik a materiálů, často v nezvyklých spojeních. Kromě sádry a hlíny využívá textil, vlnu a různé kusy starého oblečení (tedy materiály, které jsou tradičně spojené s tvorbou žen-autorek) ale pracuje i s kovem, v posledních letech nej- častěji s umělou pryskyřicí, kterou je možné probarvovat, leštit a vytvářet z ní i velké objekty. Magdaléna má i malířské školení, její díla často pracují s extrémně výraznou barevnosti.

Tvorbu Magdalény Roztočilové charakterizuje velkorysé cítění prostoru, a to nečekaně i v pří- padě subtilních plastik (například z cyklu Žena, Růže, Píseň, Kost, 2013), které přes zdánlivou křehkost suverénně ovládají místo kolem sebe. Autorčiny práce podněcují a zneklidňují divá- kovu mysl, nejen svou formou, ale hlavně nejednoznačnými obsahy. Až na výjimky (například nádherný monumentální Květ z roku 2016) vytváří figurativní práce, sochy zvláštních, někdy bizarních či fantaskních stvoření, nesoucích atributy lidských tvorů propojených s nereálnými amorfními tvary. Zhmotňují se v zvláštní snové příběhy, vzpomínky, kdysi prožité pocity…, láska, strach i s fyzickým, místy intenzivně erotickým podtextem. Velkým, vracejícím se mo- tivem je téma tváře – portrétu (spíše velmi volného autoportrétu), často masky, jakoby se autorka ptala, jestli maska na obličeji je také portrétem, druhým já, skrýší nebo pohodlnou dekorací. Pod elegantní bílou maskou s klasickým profilem se skrývá Chlupaté dítě (2017), jeho pandánem je Dolly (2017), zvláštní postava s široce rozevřenýma očima a toužebnou tváří – nedětská panenka, mazlivě pestrobarevná, ale s tělem smáčeným slzami. Možná nejviditelnější je tento přístup v díle nazvaném Malá dáma (2017), velkolepá, majestátní fi- gura, s tvářemi-maskami pro různé příležitosti. Nejvýraznějším prvkem jsou bílé, nepřirozeně velké ruce strnulé v téměř rozpačitém gestu. Magdaléna nenápadně poukazuje na všechno, co souvisí se smyslovým vnímáním, uši jedné z masek Malé dámy, prázdné oči a neexistující ústa Baybayboye… Na Malou dámu navazuje Figura, 2018, majestátní postava postavená na mnoha protikladech – krásná, ale zdrsnělá bílá tvář, vyrůstající z těla tvořeného živými černými plameny. Je dokonalá ve své rozmanitosti, jakoby zachycená v momentu proměny, v momentu zrodu něčeho nového. Magdaléna Roztočilová pokračuje v linii neobyčejné vý- tvarné imaginace, kterou je možné vysledovat někam k Hieronymu Boschovi, ale hlavně sur- realistům jako byl Giorgio de Chirico nebo René Magritte.

Reflexe vlastní ženskosti žen-umělkyň je velkým tématem, který je s různou intenzitou disku- tovaný od sedmdesátých let 20. století; ženskost jako synonymum pro intuici a prožitek těla, mužskost pro rozum a racionalitu. Feminitu jako jedno z východisek tvorby Magdalény Rozto- čilové je určitě třeba zmínit, nicméně není to všespásná interpretace; autorka se dotýká spíše tématu identity jedince jako takové. Svědčí o tom mimo jiné i práce naprosto odlišného cha- rakteru, návrh pro pomník kardinála Tomáše Špidlíka, který bude k jeho stému výročí v roce 2019 narození realizován v jeho rodných Boskovicích. Obě polohy její tvorby, možná zdánlivě vizuálně nesourodé, svědčí o mimořádně citlivé reflexi důležitých hodnot současného života, vidět pod jeho povrch, ale také o jedinečné schopnosti vytvářet vlastní, autonomní svět.

celý text méně textu

Encyklopedie

a b c č d e f g h ch i j k l m n o p r s š t u v w z