Josef Šíma, jeden z významných představitelů evropského moderního umění, malíř, ilustrátor a překladatel, se narodil 19. března 1891 v Jaroměři, v rodině profesora kreslení a známého národopisného pracovníka Josefa Šímy a zemřel 24. července 1971 v Paříži. V roce 1902 nastoupil ke studiu na reálné gymnázium v Hradci Králové a později v Brně. Po maturitní zkoušce v roce 1909 se přihlásil jako student na Vysokou školu Uměleckoprůmyslovou, kde však vydržel pouze krátce. O rok později přestoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Vlaha Bukovace a profesora Jana Preislera. V roce 1913 se zapsal zároveň ke studiu pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Se začátkem první světové války musel Josef Šíma narukovat do armády, kde byl v roce 1916 raněn. Po válce se stal asistentem v oboru stavebního inženýrství na brněnské technice. Rok 1920 můžeme v životě Josefa Šímy považovat za jeden z nejvýznamnějších v jeho dosavadním životě. 29. prosince 1920 odjel do Francie, kde přijal místo ve francouzské firmě zabývající se výrobou kostelních oken na pozici kreslíře. Pracoval v letovisku Henday na francouzsko – španělské hranici. Spolu s Josefem Šímou odcestoval i český architekt Bedřich Feuerstein (1892 – 1936), který získal stipendium francouzské vlády. V roce 1920 stál rovněž u zrodu výtvarné skupiny Devětsil. V září roku 1921 rozvázal malíř pracovní poměr a odjel do Paříže, kde začal pracovat v ateliéru Louise Denise Germainové, kde se v té době vytvářely knižní vazby a výrobky z kůže. V témže roce se Josef Šíma zúčastnil výstavy skupiny Tvrdošíjných jako host. Kromě prací pro ateliér Louise Denise Germainové, se Josef Šíma živil také jako módní návrhář. V této době vnikaly i jeho první ilustrace, v nichž se soustředil převážně na poetická díla (Louis Delluc, Lidé z baru, 1925; J. Durych, Panenky, 1927). Na počátku tvorby Josefa Šímy můžeme pozorovat vliv poválečného sociálního civilismu v silně poetické podobě. V roce 1922 se rozhodl žít natrvalo v Paříži, avšak stále udržoval kontakt se svou rodnou zemí, kterou často navštěvoval. Stal se členem mladé Skupiny výtvarných umělců v Brně, kde se sdružovala jména jako Jaroslav Král, František Foltýn, Josef Kubíček, Emil Králík, Josef Kubíček a jiní, dále pak přispíval do brněnských Lidových novin a přispěl do první jarní výstavy Devětsilu. Pařížské prostředí mělo na mistrovu tvorbu významný vliv. Jeho výtvarné experimenty vyústily do podoby senzitivních maleb pařížských ulic a francouzské krajiny v letech 1922 – 1924, kdy vznikaly díla jako Lodě v přístavu, Le Havre. V roce 1923 se Josef Šíma oženil s dcerou majitelky ateliéru, lékařkou Nadine Germainovou. Během svého působení ve Francii se seznámil s řadou umělců jako A. Perretem, A. Ozenfantem, P. J. Jouvem, P. Mondrianem, B. Cendrarem, P. Eluardem, P. Soupaltem. Roku 1925 uspořádal Šíma svou první samostatnou výstavu v Topičově salónu v Praze a v brněnském Barvičově salónu. Navázal také spoluprácí s nakladatelstvím Aventinum a Odeon. V roce 1926 přijal francouzské občanství a zbytek života trávil v nové vlasti, v Yébles nedaleko Paříže. O rok později si prožil i svůj první debut na pařížské scéně v Galerii Josepha Billieta, kde uspořádal svou samostatnou výstavu. V tomto období pociťovala Šímova tvorba dotek konstruktivizmu a geometrické abstrakce, která však příliš nevyhovovala Šímovu senzitivnímu projevu. Svými překlady umožnil přístup k francouzskému literárnímu a výtvarnému umění. V roce 1927 se spolu s francouzskými básníky – simplisty (René Daumal, Roger Gilbart-Lecomt, Roger Vailland, Pierre Minet, André Rolland a další) stal rovněž zakládajícím členem iniciačního seskupení Le Grand Jeu (Vysoká hra). Skupina vydávala také stejnojmenný literární časopis, na kterém se všichni podíleli. Jelikož měla skupina velice blízko k surrealismu, přivedlo Josefa Šímu přátelství s francouzskými umělci právě k tomuto evropskému uměleckému směru. Nápadným rysem Šímovy tvorby se tak stala snaha o zachycení básnivé podoby obrazu, snovým představám tajuplných krajin a předmětů (lidská torza, kosmická vejce nebo krystaly). V této době se mu stala charakteristickým tzv. metoda iluminace. Jeho osobitě zvládnutou hru imaginativního vybavování představ, kosmické podstaty věci, energie, člověka a přírody, můžeme najít v dílech Mlno (1927), Bouře (1928) nebo Poledník (1928). Na sklonku dvacátých let uspořádal Josef Šíma další ze svých výstav. Svá díla představil v Aventinské mansardě v Praze a také v Galerii Povolozky v Paříži. V roce 1930 se stal členem jednoho ze známých uměleckých spolků, Umělecké besedy, a až do roku 1938 pravidelně obesílal jejich členské výstavy. Na počátku třicátých let se Šímova tvorba zaměřila na motivy krajinomalby, kterou však redukoval do několika málo stylizovaných obrazců, obdélníků, trojúhelníků, čtverců, které měly představovat základní skladbu zemských přírodních rysů (tráva, vodní plochy, vegetace). Tyto náměty můžeme nalézt v obrazech Krajina se stébly (1930) nebo Krajina s torzem (1931). V druhé polovině třicátých let se pod vlivem zostřující politické situace a příchodu druhé světové války vrátil Josef Šíma ve své práci až k antickým mýtům. S většinou tragickým podtextem se objevují obrazy předznamenávající válečný vývoj. Vznikla díla jako Theseův návrat (1933), Ikarův pád (1936), Zoufalství Orfeovo nebo Lidé Deukalionovi. Válečné události a trauma utlumily Šímovu tvorbu, ke které se s novou vitalitou a chutí vrátil až počátkem padesátých let, kdy svou výtvarnou koncepci nadále zjednodušoval, zesvětloval. V následujících deseti letech spojoval Josef Šíma veškeré motivy, se kterými jsme se již setkali. Obrazy pralátky, kosmických výjevů syntetizoval do imaginativních vizí, projektů sjednocujícího světlo a oheň (Prázdno a vítr, 1954; Les zapomnění, 1955; Šedá krajina s červeným tělem, 1967; Červená propast, 1968). Ve svých kompozicích se Šíma snažil odpovědět na otázky existence člověka jako jedince, podstaty přírody, vesmírů a života obecně (Výkřik neohraničeného času, 1968). Během svého života dosáhl Josef Šíma významných úspěchu v oblasti výtvarného umění. Svá díla vystavoval střídavě ve Francii (pařížská Galerie Jeanne Castel, Galerie Klébr aj.) a v Československu (Praha, Bratislava, Brno, Plzeň, Ústí nad Labem aj.). V roce 1967 byl francouzským ministrem kultury jmenován Rytířem Řádu Umění a Literatury (Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres). V roce 1971 umírá Josef Šíma po záchvatu mrtvice v Paříži. Na podzim téhož roku mu Národní galerie uspořádala posmrtnou výstavu s názvem Pocta Josefu Šímovi.