Malíř Antonín Slavíček se narodil 16. května 1870 jako čtvrté dítě hospodářského správce Vysokého učení polytechnického v Praze Jana Slavíčka. Antonín byl posledním dítětem, narodil se, když otci bylo čtyřicet sedm let. Jeho matka Pavlína, rozená Mildnerová, pocházela ze Semil. V raném dětství byl mladému malíři příkladem jeho starší bratr, taktéž talentovaný malíř, který ovšem záhy zemřel. Matka zemřela také náhle a brzy, a tak se o Antonína staraly zejména jeho dvě starší sestry, se kterými vyrůstal. Slavíčkovo narození se v časovém a kulturním kontextu vztahuje k období čtyř let před slavnou výstavou impresionistů v Paříži (1874), v období, kdy vznikla skupina umělců, jejichž typický styl se odrážel později ve Slavíčkově díle. Právě impresionismus, charakterizovaný světlými, zářivými barvami nanášenými krátkými tahy štětce, byl pak často se Slavíčkovým dílem spojován, ač on sám ho často výslovně odmítal. Antonín Slavíček nechtěl být zařazován do žádného směru, vždy dbal na svou individualitu. V jeho malbě nacházíme typicky „slavíčkovské“ prvky, styčné body s impresionismem i detaily, které by zakladatel tohoto směru Claude Monet použil jen stěží. Již v nižších třídách reálného gymnázia ve Spálené ulici v Praze Slavíček rád kreslil a maloval. Na gymnáziu vládlo příznivé umělecké ovzduší, které vycházelo vstříc výtvarnému zaujetí mladého studenta. V této umělecké činnosti byl velmi podporován svým učitelem, historickým malířem Emilem Johannem Laufferem, u kterého pobíral soukromé hodiny kresby. Školák Slavíček se účastnil vydávání školního časopisu a vystupoval už v tomto brzkém věku se svými kreslířskými pokusy na veřejnosti. Časopis Zlatá Praha mladému studentovi uveřejnil jednu z jeho prvních kreseb s názvem Pod doškovými střechami. Antonínu Slavíčkovi při jeho studiích hojně pomáhal jeho strýc, probošt staroboleslavské kapituly, jmenovec Antonín Slavíček. První kontakt s úrodným Polabím měl Slavíček díky němu tak již v dětství, kdy u svého strýce ve Staré Boleslavi pobýval a hluboce na něj tenkrát zapůsobil kontrast mezi temnými pražskými uličkami a malebnou krajinou Polabské nížiny. Právě strýc mu umožnil již jako velmi mladému šestnáctiletému malíři v roce 1886 studijní cestu do Mnichova. Zde se Slavíček věnoval studiu umění jen krátce. Do Mnichova odejel nejspíše s úmyslem začít navštěvovat tamější akademii, což se ale nakonec nestalo. Po návratu z Mnichova se Slavíček přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval od znovuotevření její krajinářské školy od roku 1887 pod vedením Julia Mařáka, který sem právě v tomto roce přešel z Vídně. Pražskou Akademii Slavíček navštěvoval, a to s četnými přestávkami, až do Mařákovy smrti v roce 1899. Společně s Václavem Březinou, Josefem Holubem, Františkem Kavánem a dalšími malíři se tak stal žákem tzv. „Mařákovy školy," přičemž právě Slavíček zde byl už za dob svých studií pokládán za jednu z největších nadějí školy. Již rok před dokončením Akademie se stal také členem Svazu výtvarných umělců Mánes. Jako student svá studia Slavíček několikráte přerušil, v roce 1888 patrně z nešťastné lásky odešel do benediktinského kláštera do Rajhradu u Brna. Po opětovném návratu do Prahy v roce 1893 poprvé prezentoval několik svých obrazů na výstavě Umělecké besedy. Pro Slavíčkovo utváření malíře – krajináře bylo studium na krajinářské škole Julia Mařáka velmi významné. Pro Slavíčkovy začátky je typický vliv dvou výrazných uměleckých směrů. Jednak je to vliv, jenž na něj musel mít jeho učitel Mařák, který Slavíčka během studií hojně vedl k malování v plenéru v okolí Prahy a Bechyně, zároveň se však ve Slavíčkových dílech tohoto období zrcadlí obdiv ke krajinám Antonína Chittussiho. Vliv Julia Mařáka je patrný především v intimnějších motivech. Antonín Slavíček však nebyl zřejmě z těch žáků, kteří by se snažili přiblížit se stylu náladového realismu svého učitele v co největší míře. Vliv Antonína Chittussiho je patrný nejen na něm, ale také na tehdejší tvorbě jeho spolužáka Františka Kavána. V umělecké činnosti je zřejmě ovlivnila Chittussiho výstava pořádaná v roce 1892. Slavíček se tak jejím prostřednictvím propracoval ve svých dílech ke své vlastní variantě impresionismu a skrze tvorbu Antonína Chittussiho se alespoň zčásti inspiroval vlivem impresionistických malířů z francouzského Barbizonu. V době Slavíčkových studií nastoupil roku 1893 na pražskou akademii do funkce profesora Vojtěch Hynais, který se stal jednou z nejvýznamnějších osobností na Akademii působících. V tomto ohledu bylo přínosné Slavíčkovo přátelství s Hynaisovým žákem, malířem Josefem Schusserem, s nímž se seznámil patrně již při svém krátkém pobytu v Mnichově. Schusserův vliv v devadesátých letech na Slavíčkovu tvorbu je patrný v projasněnosti a světelné barevnosti jeho palety, například na obrazu Studie kosatců (1893), která je ve Slavíčkově raném období často považována za přelomové dílo, jenž svojí barevností předznamenalo další směr jeho tvorby následujících několika let. Ještě v době svých prodloužených studií na Akademii pojal Antonín Slavíček roku 1895 za svou manželku Bohumilu (Mílu) Brynychovou, někdejší studentku dívčího gymnázia Minerva, pocházející z dobře situované statkářské rodiny ze Štolmíře u Českého Brodu. Slečna Míla však byla sirotkem, a tak museli se sňatkem souhlasit její poručníci. Na tom, že nakonec svolili ke sňatku s malířem z chudých poměrů, měl velkou zásluhu právě Julius Mařák, tehdy již slavný umělec, který se za Slavíčka osobně zaručil a ujistil nevěstiny poručníky, že Slavíček je velmi talentovaným a zdatným malířem, který má schopnost uživit rodinu. Z tohoto manželství se postupně narodily tři děti – ještě téhož roku 1895 jediná dcera Eva, a posléze dva synové, Jiří(pozdější filmový střihač a režisér) a Jan, který šel v otcových stopách a stal se rovněž uznávaným českým malířem. Jak je patrné, Slavíček patřil mezi Mařákovy oblíbence a předpokládalo se, že právě on povede krajinářskou školu po Mařákově odchodu. To se potom také na rok vyplnilo, těsně po Mařákově smrti v roce 1899, kdy Antonín Slavíček skutečně převzal vedení krajinářské školy. Usiloval také o získání profesury na Akademii, ale jeho očekávání se nesplnila, za Mařákova nástupce byl dosazen malíř šlechtického původu Rudolf Otto von Ottenfeld. Slavíček byl touto volbou dotčen a předpovídal škole brzký konec, což se také vyplnilo. Rozladění a zklamání z české kulturní politiky ho přimělo stáhnout se do ústraní. Slavíček opustil akademickou půdu, přehodnotil svou budoucnost a hledal pro svou práci témata a místa, která by splňovala jeho krajinářské požadavky. Odešel na venkov, kde vznikla jeho nejkrásnější díla. Ještě v dobách svých studií umělecky zhodnotil svůj rodinný pobyt ve Veltrusech, průběžně maloval na Okoři, ve Hvězdě, opakovaně pobýval v Luhačovicích. Nejlepším příkladem, jdoucím až k opravdu zářivým, světlem vystupňovaným barvám, je z tohoto období obraz Červnový den (1898), namalovaný právě v častém cíli výletů žáků Mařákovy školy, v Okoři. V tomto širokém pohledu do krajiny viděném proti jasnému slunci lze spatřit snad největší blízkost k impresionismu ve Slavíčkově raném díle. Téhož roku 1898 nastává také klíčový zlom v jeho tvorbě, kdy začal malovat barevnou skvrnou. Poměrným protikladem k ničím nezatíženém pohledu na radostnou část života jsou Slavíčkovy obrazy, ve kterých se zračí určitá melancholie a smutek. Jsou to především výjevy, jež znázorňují podzimní melancholii, jako je například Padání listí (1895). Ve Slavíčkově vlastní podobě impresionismu se objevuje určitý prvek zamyšlení, rozjímání vyjádřeného zejména formou osamělé ženské postavy, k níž byla častým modelem Slavíčkova mladá žena Míla. V počátečních letech 20. století se Antonín Slavíček uchýlil na venkov, nejprve maloval v okolí Hostišova na Táborsku, kam ho pozval spisovatel a redaktor Jan Herben. Slavíček zde objevil podhorský kraj s dalekými výhledy do kopcovité krajiny. Po letním činorodém pobytu v Hostišově (1902) se na základě doporučení a hlavně četby románu svého oblíbeného spisovatele a přítele Karla Václava Raise „Západ“ usadil v malebné vesnici Kameničky v okolí Hlinska. Poznal zde ještě chudší a drsnější krajinu, než v jaké doposud pobýval a tvořil. Tento typ krajiny s táhlými vrchy ho velmi zaujal, a tak přichází ve Slavíčkově díle velká změna námětů a s tím i jejich provedení. V Kameničkách pak vytvořil přes sedmdesát obrazů, které jsou považovány za jeho vrcholnou tvorbu. Postupně upouštěl od vyjadřování světelných problémů. Svými krajinami chtěl zachytit atmosféru venkova, s úctou zobrazoval těžký a tvrdý život lidí, který mu připadal mnohem opravdovější než život ve městě. Vysoká obloha s krásnými mraky, břízy a jeřabiny vzdorující stálému větru jsou tématem Slavíčkových kameničských obrazů, např. U nás v Kameničkách (1904). V této době také odvrhoval své dřívější obrazy, které mu v kontrastu se současnou snahou snad připadaly, že působí dojmem příliš snadným a bez hlubšího obsahu. Antonín Slavíček se tak v této fázi svého vývoje poměrně velkou měrou vzdaluje od impresionismu, a to především v oblasti námětů, kdy chudá nevýrazná krajina s častým podmračeným a pochmurným počasím nevybízímalíře ke zkoumání optických jevů. V Kameničkách Slavíček aktivně pobýval i se svou rodinou po na následující tři roky. Bydlel zde nejprve na faře u děkana Jana Selichara, potom v klidnějším samostatném stavení. Kraj si velmi oblíbil a pravidelně sem za ním přijížděli jeho známí malíři například Bohuslav Dvořák, zvaný Baťka, Otakar Nejedlý, Herbert Masaryk, Angelo Zeyer, ale také rodina jeho přítele, profesora historie, Jaroslava Golla. V průběhu roku 1905 pociťoval Slavíček jakousi vyčerpanost inspirace tímto krajem a současně si snad až příliš kriticky uvědomil, že si stanovil nesplnitelný úkol, když chtěl zachytit dojem, kterým na něj těžký a tvrdý život tamních lidí zapůsobil. Svoji pozornost počíná odvracet od venkovské krajiny opět k městu. K malování staré Prahy přivedly Antonína Slavíčka zejména pokračující stavební úpravy Starého a Židovského Města a snaha zachytit to, co v jejich průběhu nenávratně mizelo. Zřídil si dokonce dočasně ateliér poblíž Židovské radnice, kterou také zachytil na jednom z prvních obrazů. V té době se jeho rukopis uvolňuje, větší význam získávají barevné skvrny, pro které jej soudobá publicistika opět řadila k impresionistům. Do Kameniček se pravidelně vracíval zejména na letní pobyty, zval sem své přátele a přemýšlel dokonce i o založení kameničského malířského spolku. Pro svoji první významnou cestu do zahraničí se Antonín Slavíček rozhodl v roce 1907, kdy už mu bylo 37 let. Důvodem snad mohla být jeho finanční situace, která nebyla po opuštěníAkademie z nejlepších, postupně přibyla starost o rozrůstající se rodinu, a ta byla v jeho životě na prvním místě. Tohoto roku se tedy rozhodl pro cestu přes Norimberk a Štrasburk do Paříže. Na svých cestách navštívil umělecké sbírky Louvru, Caillebottovu sbírku impresionistů a soukromou galerii Paula Durand-Ruela. V muzeích obdivoval díla starých mistrů a v galeriích pozorně sledoval současnou tvorbu. Protože byl sám označován za českého impresionistu, znovu se přesvědčoval, že impresionistické jsou jen některé prvky jeho malování, ale celkový směr impresionismu zcela neodpovídá jeho vlastním uměleckým záměrům. V Louvru velmi obdivoval starší umění, především Rembrandta, z moderních malířů nejvíce Edgara Degase, jenž mu snad nebyl tak blízký po formální stránce, ale zřejmě se mu zamlouvalo Degasovo zaměření na člověka. Kromě uměleckých děl, která Slavíček spatřil v pařížských galeriích, byl na své cestě okouzlen ruchem pařížských bulvárů a jejich barevností. V Paříži, městě několikanásobně větším než byla Praha, se setkal s intenzitou života jakou do té doby nepoznal a kterou zobrazil ve svých obrazech z Paříže. Přivezl si odtud široký pohled na Seinu Pařížské nábřeží, které je znázorněno jako živoucí tepna s několika kouřícími loděmi, Pařížský bulvár svým námětem tak blízký už jeho obrazům z Prahy, zobrazujícím ulici v dešti, a třetí výjev s názvem V Paříži. V tomto obraze vládne sice stejně jako na předešlých dvou čilý ruch, tentokrát se však jedná o ruch sváteční neděle v parku. Slavíček zde jednoduchou kompozicí úzkého pruhu modrých skvrn, vyjadřujícím proud lidí, vedeným středem obrazu mezi zelenou klenbou stromů a hnědou zemí, navozuje nejen dojem pohybu, ale také dojem prostorové hloubky. Právě tento námět se mu v Paříži zřejmě velmi zalíbil, neboť jej pak v létě po návratu domů vyhledával i v Praze a Luhačovicích. Po pařížské cestě, která trvala přibližně jeden měsíc, Slavíček už vůbec netoužil po klidu venkova, a tak střídavě pobýval v Luhačovicích a v Praze, kde se na podzim roku 1908 zúčastnil konkurzu na výzdobu pavilonu hlavního města Prahy na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory k šedesátiletému výročí panování císaře Františka Josefa I. Byl mu svěřen pohled na Prahu od Ládví, který pojal jako monumentální panoramatický pohled na Prahu. Toto velkolepé dílo v něm vzbudilo touhu po další podobné práci, a tak vzápětí, jen pro sebe, namaloval obraz Prahy z Letné (šíře téměř 4 metrů), který se nakonec na Jubilejní výstavě také objevil. Od podzimu 1908 se také zabýval tématem Svatovítské katedrály Pražského hradu. Přesto, že existovala řada variant tohoto tématu, nepovažoval je Slavíček za konečné řešení. V touze namalovat Chrám sv. Víta se konečně sečetly zkušenosti a vzpomínky z Francie. Svůj úkol bral velice vážně. V roce 1908 vznikl první náčrt. Třetí, temperový náčrt, zůstal posledním. Slavíček prozatím práci odložil, nikdy ji však nedokončil. Přesto zanechal výborný výsledek. Další Slavíčkův osud se ale odvíjel v tragickém tónu. Stačil ještě svými obrazy zachytit hutě na Kladně, když mu těžce onemocněla jeho milovaná manželka, a tak byl nucen práci přerušit a odjel s ní spolu s jejich synem Janem na léčení do Dubrovníku. Odtud též pocházejí Slavíčkovy obrazy přímořských krajin. Na jednom z výletů po skalách však utrpěl těžkou zlomeninu ruky a vrátil se tak z jižních krajin značně handicapován a velmi dlouho nemohl malovat. Po návratu do Prahy, kde se jeho poranění časem zhojilo, přesídlil na pozvání svého přítele se svojí rodinou do Německé Rybné v Orlických horách (dnes Rybná nad Zdobnicí). Při pobytu v Rybné Slavíček vyrazil na počátku srpna 1909 malovat svůj, dodnes nedokončený, obraz Žamberecká silnice. Z doposud neznámých pohnutek se při malování rozhodl vykoupat ve studené řece Zdobnici. Přecenil své síly, ranila ho mrtvice a na polovinu těla ochrnul. Dlouhou dobu se nevědělo, zda vůbec přežije. Přesto se pomalu zotavoval a začal malovat drobná zátiší (posledním jeho obrazem je uváděno právě Zátiší se džbány (1910). Pro Slavíčka, který byl člověkem milujícím dlouhé procházky a intenzivní práci, však život bez možnosti volného pohybu nebyl představitelný. 1. února 1910 napsal dopis na rozloučenou. Sám sebe v něm popisoval jako mrzáka, kterému nezbyla ani špetka naděje, že bude kdy v budoucnu opět malovat. Zoufalý malíř zvolil dobrovolnou smrt a ukončil v Praze svůj život ranou z revolveru. První rozsáhlejší publikace zabývající se dílem Antonína Slavíčka vznikla již několik měsíců po jeho smrti, roku 1910, a je zajímavá především autentickými vzpomínkami Slavíčkových přátel a výběrem Slavíčkovy rozsáhlé korespondence. Tato korespondence byla pak znovu vydána v roce 1954, k níž úvodní slovo napsal Vítězslav Nezval. První rozsáhlé monografie se Antonín Slavíček dočkal z pera Františka Kovárny v roce 1930. V roce 1961 se konala velká souborná výstava děl Antonína Slavíčka v Hlinsku, „Výtvarné Hlinecko 1961: Antonín Slavíček a Kameničky,“ ke které byl vydán rozsáhlý katalog. Hlinecká galerie se opakovaně k tvorbě Antonína Slavíčka vrací, naposledy v roce 2012. Také rozsáhlá monografie Jana Tomeše z roku 1966, a rovněž obsáhlá monografie, která vyšla u příležitosti výstavy konané v Městské knihově v Praze v roce 2004, poskytují o životě a díle tohoto umělce řadu cenných informací. Během svého života uzavřel Antonín Slavíček pevné přátelství s významným mecenášem a sběratelem umění Augustem Švagrovským, který byl také věrným obdivovatelem a sběratelem Slavíčkových děl. Po své smrti odkázal Švagrovský svou rozsáhlou sbírku rodnému městu Roudnici nad Labem. Proto lze právě dnes v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem spatřit jednu z největších ucelených sbírek obrazů „českého impresionisty“ Antonína Slavíčka. Antonín Slavíček je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Jeho ovdovělá manželka Míla Slavíčková byla nucena se sama postarat o jejich tři děti a ještě téhož roku v srpnu se provdala za jejich rodinného přítele a malíře Herberta Masaryka, syna pozdějšího prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, s nímž měla ještě další čtyři děti.