Toyen, méně známa pod svým vlastním jménem Marie Čermínová, byla česko – francouzská malířka a grafička. Narodila se 21. září 1902 v Praze na Smíchově a zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži. Své rodiny se zřekla ve prospěch uměleckého života. Vzdala se také svého jména a přijala nezvyklý pseudonym Toyen, který není skloňován ani v mužském ani v ženském rodě. Popírala tak ženskou úlohu v tradičním populačním pojetí a odpoutala se od lidských předsudků spojených s pohlavím. Byla odpůrkyní měšťáckého způsobu života. Na svou tvorbu kladla vysoké nároky a díky svým nesporným uměleckým kvalitám, se zapsala do dějin moderního umění jako velice ambiciózní, talentovaná a odvážná umělkyně. V letech 1919 – 1922 byla studentkou na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru u profesora Emanuela Dítěte. Byla velice uzavřenou osobností, která na sebe, kromě svých uměleckých výtvorů, z počátku nijak neupozorňovala. Stýkala se pouze s úzkým okruhem lidí. V roce 1922 navázala své životní přátelství s malířem Jindřichem Štyrským, se kterým ji kromě jiného pojila i umělecká spolupráce. V závislosti na své výtvarné činnosti, byla Toyen aktivní i v různých uměleckých sdruženích. V roce 1923 se společně se Štýrským stali členy umělecké avantgardní skupiny Devětsil, která sdružovala známé umělce té doby. Členové byli např. Jaroslav Seifert, Karel Teige, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Vladislav Vančura a další. Dále byla členkou Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1934 založila společně se svými přáteli Jindřichem Štýrským, Karlem Teigem, Vítězslavem Nezvalem a Bohuslavem Broukem Skupinu surrealistů v ČSR. Roku 1925 odjela na kratší dobu do Paříže, kde v roce 1926 vyhlásila s Jindřichem Štýrským svůj vlastní umělecký směr Artificialismus, založený na spojení poezie a malířství (Poetismus) jako alternativa Surrealismu. Vycházeli při tom z magického realismu Devětsilu, se kterým vystavovali. Začaly tak vznikat surrealistické obrazy, které v roce 1926 vystavili v pařížské galerii Galerie de l’art contemporain. Byla to díla jako Hlas lesa, Fjordy, Fata morgana (1926). Po návratu do Prahy (1928) pokračovala nadále se surrealistickou tvorbou. V jejím podání to znamenalo, že skutečné předměty odebrané ze svého obvyklého prostředí dostávaly často až erotický námět. Pro vnímání sexuality, která byla pro tehdejší českou konzervativní, měla Toyen velice vytříbený smysl a porozumění. Obrazy s pornografickou tématikou velice často podepisovala pouze písmenem T nebo XX. Velice živě přispívala do Erotické revue, která vycházela mezi lety 1930 – 1933, a také do Edice 69, která byla založena v roce 1931 právě Jindřichem Štyrským. Do tohoto období můžeme řadit díla Dívčí sen před, Dívčí sen po (1932) či Čtenářka (1937). Kromě erotických témat se prostřednictvím své tvorby zaměřovala také na zachycení snových objektů, předmětů v prostoru, kamenů nebo mušlí, v dílech Vinobraní(1927), Z jižních moří(1931), Poselství lesa (1936), Ranní setkání(1937) nebo obraz Spící(1938). Jak již bylo řečeno, v roce 1934 založila Skupinu surrealistů v ČSR, která úzce spolupracovala s francouzskými představiteli tohoto směru, převážně se zakladateli a vůdci pařížské větve André Bretonem a Paulem Eluardem, kteří na její pozvání přijeli do Prahy v roce 1935. Toyen tak získala velice významné zahraniční kontakty, které jíměly pomoci v uměleckém životě. S příchodem druhé světové války se surrealistická tvorba značně omezila. Většina umělců tvořila v ilegalitě bez možnosti vystavovat svá díla. Se zostřující se politickou situací vznikala díla s náměty koster, strašidel a prohlubující se beznaděje jako Nebezpečná hodina nebo protiválečné cykly Střelnice (1940) a Schovej se, válko (1944). Po skončení války se situace nijak nezměnila, a proto v roce 1947 odchází s básníkem Jindřichem Heislerem, kterého za války odvážně schovávala ve svém bytě kvůli jeho židovskému původu, do Paříže, kde zůstala až do konce svého života. Ve Francii vystavovala s dalšími surrealistickými malíři pod vedením skupiny André Bretona. Základem její francouzské etapy se stal cyklus Ani křídla ani kameny. 50. léta znamenala pro Toyen významný příklon k magickému realismu. Namalovala magický cyklus pražských domovních znamení a cyklus Sedm mečů (1957). Účastnila se všech mezinárodních výstav a stala se velice uznávanou umělkyní. Po smrti Bretona (1966) žila Toyen v jeho domě, kde měla také svůj ateliér. V roce 1969 byla surrealistická skupina André Bretona rozpuštěna. Jako malířka se také věnovala ilustracím. Ilustrovala jednu z prvních knížek českého básníka Konstantina Biebla Italský hřbitov. Dále spolupracovala na literárních dílech Jindřicha Heislera, K. H. Máchy, Vítězslava Nezvala nebo Vladislava Vančury. Její kresby můžeme najít i ve velice neobvyklém vydaní knihy Jedenadvacet (1938), což je soubor jednadvaceti kolorovaných kreseb s erotickým podtextem, které měly posloužit jako svatební dar pro Jaroslava Brouka.